P. Zenkner, M. Bydžovská, EUROSKOP, 21. března 2011
Euroskop se zeptal předsedy senátního Výboru pro záležitosti EU Luďka Sefziga na české priority v Evropské unii, Lisabonskou smlouvu, Visegrad i maďarské předsednictví.
Jak priority by měla Česká republika v Evropské unii prosazovat?
Logickou prioritou je prosperita vnitřního trhu Evropské unie. Ten má tradičně řadu rezerv ve výměně informací, fungování volného pohybu služeb, existuje také několik set výjimek pro jednotlivé profese atd. Cílem každého členského státu musí být umožnění náležitého fungování tohoto prostředí, bylo to ostatně i heslem našeho předsednictví (Evropa bez bariér – pozn. red.).
Je EU moc, příliš málo nebo tak akorát? Jakou unii vlastně má Česko chtít?
Měli bychom hájit adekvátní míru integrace. Nemusíme sice souhlasit s některými aspekty evropské integrace, nicméně pozitivní přidaná hodnota EU je veliká. Nemůžeme se ale v Evropské unii zbavovat odpovědnosti – a tím i svobody. V unii musíme stát na straně těch, kteří kladou důraz na skutečné hodnoty, které EU utváří, a ne na jednoduché proklamace. Dovedu si představit, že se některé vlády mohou pokoušet přenášet svoje vnitřní problémy na úroveň unie. Musí si ale uvědomit, že to znamená vzdávání se státní suverenity. To bych nechtěl. Není správné nechávat za sebe rozhodovat jiné, jen proto, že jsou bohatší nebo jsme líní se rozhodovat sami.
Předseda evropského výboru v Senátu Luděk Sefzig (vpravo) při setkání se slovenským eurokomisařem Marošem Šefčovičem (foto: Senát).
A současný stav EU po Lisabonské smlouvě považujete za „tak akorát“?
Vždycky bude skupina, která chce více integrace. Já mám pocit, že je k tomu vede tendence nacházet jednoduchá řešení, kde se zapomíná na jednotlivou zodpovědnost. Po posledních volbách do Evropského parlamentu došlo k určitému odklonu od těchto proklamativních, vnucovaných a jednoduchých řešení. Omezuje se protekcionismus a zvyšuje se odpovědnost členských států i regionů. To je dobrá cesta, ale jsme teprve na začátku. Musíme jít ještě dál. K tomuto trendu přispívá také finanční krize, která už nedovoluje schovávat se za úspěchy jiných a automaticky přenášet svoje problémy na ostatní, což je třeba případ Řecka.
Lisabonskou smlouvou získaly národní parlamenty možnost kontrolovat, jestli Evropská komise dodržuje princip subsidiarity. Myslíte si, že parlamenty členských států budou schopné spolupracovat a dohodnout se na využití tzv. žluté a oranžové karty?
Kvórum pro aktivaci žlutých nebo oranžových karet je příliš vysoké a těžko se k němu dochází (žlutá karta vyžaduje třetinu parlamentních komor, oranžová karta polovinu – pozn. red.). Jako národní parlamenty ale jiný společný evropský nástroj nemáme, a proto to nevzdáváme. Slabost žlutých a oranžových karet se ukázala na případu směrnice o sezónních pracovnících. Považovali jsme ji za porušení principu subsidiarity a spolu s námi i pět dalších komor. Dvě parlamentní komory ve Velké Británii a také zákonodárný sbor v Irsku se nevyjádřily – ne však proto, že by si myslely opak, ale jejich státy mají pro tuto oblast výjimky z Lisabonské smlouvy. Jedna parlamentní komora v Polsku se vyjádřit nemohla, protože nemá vytvořený příslušný parlamentní mechanismus. Některé komory navíc nekontrolují návrhy s potřebnou pečlivostí. Na pravidelných schůzkách evropských výborů členských států chceme ostatní přesvědčovat, že musíme brát testování subsidiarity vážně. Mnozí si tento princip vykládají špatně a ve svých stanoviscích se nezabývají jeho porušováním, ale píší do stanovisek svoje politické postoje.
Spolupracují evropský výbory obou komor Poslanecké sněmovny? Jak se stavíte k myšlence, kterou před volbami na konferenci Evropských hodnot zmínil jako možnost nynější premiér Nečas, že by mohl vzniknout společný evropský výbor?
Předjímá to ústava, není to ale nutné. Jsem spíš zastánce čistého bikamerálního systému. Některá jednání obou výborů jsou společná, ale hlasujeme odděleně. To je dobrý model. Nemusíme měnit systém a vytvářet podobu velkého výboru, jako třeba v severských zemích. Při některých procedurách směrem k institucím EU může být autonomie obou komor i výhodnější.
Na konferenci „Aktivní evropská politika – klíčový národní zájem ČR“, kterou pořádal Úřad vlády, prohlásil premiér Nečas, že ČR musí hledat v EU spojence. Kdo jsou podle Vás nejbližší čeští spojenci ?
Hledejme spojence k jednotlivým tématům. Při posuzování subsidiarity, kde je český Senát rezervovanější k centralizačním tendencím v EU, jsme vždy měli oporu v pozicích Holanďanů. V rámci liberalizace máme hodně společného se Švédskem a severskými zeměmi. Naopak jsme konzervativnější při rozšiřování EU, kde je Švédsko až nekriticky a nebezpečně otevřené. Historicky máme blízké vztahy k polskému Sejmu, díky blízkým sousedským vztahům je tu mnoho společného s německým parlamentem.
Visegrád existuje již 20 let. V posledních dvou letech deklarují všechny státy snahu o větší spolupráci, v Radě ministrů má V4 společně stejnou sílu jako Francie a Německo. Jaké jsou podle Vás konkrétní výsledky této spolupráce?
Nejsem pro zneužívání síly V4, je ale dobře, když si řada větších zemí uvědomí, že jsme schopni společně komunikovat. Ostatní pak mnohem silněji vnímají i názor členských států. Myslím, že konkrétním úspěchem Visegrádu je v poslední době zastavení poměrně agresivní diskuse vůči Slovensku za jeho pochopitelný postoj k pomoci Řecku.
Kde vidíte slabiny Visegrádu?
Dramatické slabiny nejsou. Slabinou by však bylo, pokud by se Visegrád začal uzavírat dovnitř, vytvářet samostatnou skupinu uvnitř EU a stavět bariéru vůči jiným zemím.
V4 musí být otevřená, což neznamená její rozšíření. Ad hoc může spolupracovat s jinými státy. Například bývalý předseda Senátu Přemysl Sobotka pozval na jedno z jednání i zástupce pobaltských zemí a Rakouska.
Jaké priority maďarského předsednictví považujete pro ČR za nejvíce zajímavé? Překvapila vás nějaká z priorit?
Jejich priority jsou zvolené správně, zvláště energetika. Když je v Senátu představoval maďarský velvyslanec, neměli jsme s nimi žádný problém. Doufám, že bude pokračovat proces východního partnerství, který začal pražskou deklarací. Snad Maďarsko a potom Polsko posunou sousedskou politiku unie více tímto směrem.
Autor: Petr Zenkner, Marie Bydžovská, Euroskop