Marie Bydžovská, EUROSKOP, 9. září 2011
Ústavní soud povolil Německu podílet se na záchraně eurozóny, ale pouze pokud nové garance za záchranné úvěry bude schvalovat rozpočtový výbor Bundestagu. Co středeční rozsudek může znamenat pro další integraci eurozóny a zda by se rozhodnutím mohly inspirovat i jiné země, se Euroskop zeptal právních expertů JUDr. Jiřího Georgieva, Ph. D. a JUDr. Mgr. Jana Wintra, Ph. D..
Podle některých expertů krizi může vyřešit pouze silnější integrace eurozóny. Pokud by kancléřka Merkelová ustoupila a souhlasila se vznikem společného evropského dluhopisu a ministerstva financí, čekáte, že v takovém případě by již žalobci na neslučitelnost těchto kroků s německou ústavou byli úspěšní?
Jiří Georgiev: V prvé řadě je třeba připomenout, že rozhodnutí Spolkového ústavního soudu ze 7.9.2011 nemá zdaleka tak komplexní povahu jako nálezy téhož soudu ve věcech Maastricht a Lisabon. K oběma těmto nálezům (zejm. maastrichtskému) se však zmíněné rozhodnutí na vícero místech vztahuje či dokonce se na ně zcela výslovně odvolává. Při interpretaci rozhodnutí tak je nutné mít vždy na paměti i závěry maastrichtského nálezu.
V tuto chvíli je možné vyvodit, že aktuální nález uvolňuje cestu ratifikaci zjednodušené změny čl. 136 Smlouvy o fungování EU a návaznému schválení smlouvy o Evropském stabilizačním mechanismu. Soud se rovněž neztotožnil s námitkou zpochybňující ústavní konformitu nákupu státních dluhopisů ze strany Evropské centrální banky na sekundárních trzích.
Pro řešení otázky, zda je v souladu s německou ústavou (Základním zákonem) vydávání společných dluhopisů eurozóny, bude mít klíčový význam interpretace závěru bodu 128 nálezu, kde se říká: „..eine die Legitimationsgrundlagen des Staatenverbundes überdehnende Haftungsübernahme für finanzwirksame Willensentschließungen anderer Mitgliedstaaten – durch direkte oder indirekte Vergemeinschaftung von Staatsschulden – verhindert werden soll.“
Jakkoli Spolkový ústavní soud – poučen reakcemi na svůj lisabonský nález – ponechává široký prostor pro Spolkový sněm při určení konkrétních parametrů řešení krize eurozóny, stanoví zároveň jasné hranice. Přímá či nepřímá komunitarizace dluhů členských států je zapovězena.
Jan Wintr: Hlavním poselstvím rozsudku je zákaz parlamentního „bianco šeku“ pro přebírání dalších závazků a záruk. Rozpočtové pravomoci patří k podstatě demokratického rozhodování parlamentu, a tak parlament musí předem souhlasit s jednotlivými závazky či zárukami i způsobem jejich použití.
Klíčový bod 128 rozsudku začíná: „Nesmějí být založeny dlouhodobé mezinárodněprávní mechanismy, u nichž převzetí záruk závisí na volních rozhodnutích jiných států, zvláště pokud jsou spojeny s těžko kalkulovatelnými důsledky. Každé solidární opatření Německa v mezinárodní či unijní oblasti k pomoci jiným státům, je-li spojeno s výdaji většího rozsahu, musí být jednotlivě odsouhlaseno Spolkovým sněmem.“
O tom, zda je tímto společný evropský dluhopis zakázán, panují na německé politické scéně spory. Zástupci liberálních demokratů (FDP) a bavorských křesťanských sociálů (CSU) se spíše domnívají, že je zakázán, sociální demokraté a zelení, že není. Německý ústavní soud také ale zdůrazňuje, že pravidla evropské měnové unie, ratifikovaná Německem v Lisabonské smlouvě, skýtají Německu dostatečné záruky zachování jeho ústavních principů.
Domnívám se, že v zásadě společný evropský dluhopis možný je, jistá limitace je v jeho výši a lze předpokládat, že pro emisi dluhopisů může být vyžadován souhlas Spolkového sněmu.
Německý ústavní soud (ilustrační foto)
Pokud jde o „evropské ministerstvo financí“, záleží samozřejmě na tom, jak by vypadalo. Řadu pravomocí má už teď Evropská komise a německý ústavní soud by se kladl důraz na dvě věci:
1. Dostatečnou demokratickou kontrolu (skrze Evropský parlament a též spolupůsobení Spolkového sněmu)
2. Podstata rozpočtové samostatnosti německých orgánů musí zůstat zachována.
Zřízení „evropského ministerstva financí“ by jistě přepokládalo změnu primárního práva EU, ratifikovanou ve všech členských státech.
Soud z Karlsruhe rozhodl, že německé garance za záchranné úvěry musí schvalovat rozpočtový výbor Bundestagu. Předpokládáte, že se přidají další státy a o záchranných úvěrech budou rozhodovat národní parlamenty. V kterých zemích by to mohlo nastat?
Jiří Georgiev: Mohlo by se jednat především o státy s rozvinutým systémem parlamentní kontroly evropských záležitostí, popř. o ty členské státy, které podnikly zásadní kroky zvyšující demokratickou legitimizaci rozhodovacího procesu v souvislosti s přijetím Lisabonské smlouvy. Některé z těchto států nicméně nejsou členy eurozóny (Dánsko, Švédsko, Velká Británie a Česká republika), neprobíhá u nich schvalování nové smlouvy o Evropském stabilizačním mechanismu a tudíž u nich není takovýto krok – dle převažujícího názoru – zatím potřebný. Ze států eurozóny věnují tradičně velkou pozornost parlamentnímu projednávání záruk na unijní úrovni kromě Německa i Nizozemsko nebo Slovensko.
Jan Wintr: Zvláště rozsudek německého ústavního soudu o Lisabonské smlouvě ukázal, že německý ústavní soud se profiluje jako velmi opatrný k nekontrolovanému přesunu pravomocí na evropské orgány a k vyprazdňování pravomocí národního parlamentu, který má nejvyšší stupeň demokratické legitimity.
Ostatní ústavní soudy byly zatím více prointegrační, takže neočekávám přímý zásah těchto ústavních soudů (výjimkou je Polsko, jenže Polsko není v eurozóně, a není tak v stabilizačním mechanismu států eurozóny přímo zapojeno). Nelze ale vyloučit, že některé státy posílí parlamentní kontrolu těchto kroků cestou domácího zákonodárství.
Autor: Marie Bydžovská, Euroskop