Hana Kopecká, EUROSKOP, 16.1. 2012
Dostane-li se François Bayrou do druhého kola francouzských prezidentských voleb, porazí každého, myslí si politolog Nicolas Maslowski. S Euroskopem hovořil o černém koni voleb, o roli francouzské levice i o šancích francouzské krajní pravice.
Socialistický prezidentský kandidát François Hollande v listu Libération kritizoval Sarkozyho vládu jako období, kdy se nic nedělo, zato se hodně diskutovalo. Co vlastně současný prezident ze svých předvolebních slibů prosadil?
Sarkozy před svým zvolením v roce 2007 nasliboval řadu věcí, především zásadní liberální reformy. Ve druhém kole voleb však potřeboval středové hlasy, tak přizval ke spolupráci levicové křídlo vlastní strany i socialisty. Reformy pak samozřejmě vzaly za své. Jednou z těch mála realizovaných byl vznik Ministerstva národní identity a debata o národní identitě, což mělo přilákat krajně-pravicové voliče. Ostatní reformy byly spíše kosmetického charakteru, což paradoxně nejvíce uškodilo opozici. Ta najednou neměla věrohodnou záminku pro kritiku pravicové politiky a musela si vystačit se Sarkozyho okázalým stylem, kterému francouzská levicová média přezdívají gling-gling (česky honosný, okázaly styl – pozn. red.)
V poslední době se ale zdá, že Sarkozy od okázalosti upustil, vystupuje zdrženlivěji a střeží si osobní život. Je to patrné i v jeho politice, která je méně hyperaktivní. Jaký je Vás názor tuto strategii représidence?
Sarkozy změnil kurz, nic jiného mu ostatně nezbývalo; když byl vidět všude, nesl větší odpovědnost a v očích veřejnosti představoval univerzálního viníka. Od povrchní hyperaktivity a zahraniční politiky se teď přesunul k domácí scéně, kde se soustředí na rozbití opozice. To se mu neplánovaně podařilo už po jeho zvolení, když byl s některými socialisty nucen spolupracovat a stranu tím rozdělil – až do příchodu Domninique Strauss-Kahna neměla opozice nikoho, kdo by se Sarkozymu postavil. Druhou ranou bylo zatčení Strauss-Kahna, ze kterého se levice zatím nevzpamatovala.
Hollande tedy není důstojnou náhradou za Strauss-Kahna?
Strauss-Kahn byl jediný, kdo dokázal socialisty opravdu sjednotit. Ve srovnání s ním vzbuzuje Hollande méně kritiky, ale pro pravici také nepředstavuje takové ohrožení. I politicky je to méně výrazná, středová osobnost, takže je velké riziko, že v prvním kole ztratí část levicových hlasů ve prospěch radikálnějších kandidátů. Postoupí-li však do druhého kola, má s svou přirozeně středovou pozicí reálnou šanci volby vyhrát.
Sarkozy má nejnižší podporu v historii 5. republiky. Dokázal by podle Vás ustát případnou porážku a udržet se v čele francouzské pravice?
I přes nízkou popularitu jsou jeho šance nemalé. Pokud by volby prohrál, bylo by to pro soudržnost francouzské pravice fatální a pravděpodobně by se rozpadla. Vládní Unie pro lidové hnutí (UMP) skýtá široké spektrum frakcí, včetně středových, levicových i extrémně pravicových a myslím, že Sarkozyho porážku by v této podobě neustála. V létě Francii navíc čekají parlamentní volby, takže Sarkozy by si v takovém případě nestihl vytvořit novou politickou platformu. Myslím, že porážku neustojí.
Může Sarkozymu pomoci Hollandeova politická nezkušenost? On sám, ač neoblíbený, je přinejmenším osvědčený prezident, zatímco lídr socialistů zatím sbíral jen stranické funkce.
Hollandeovi na jedné straně možná chybí veřejné uznání, ale to mohou změnit právě prezidentské volby. S jeho politickou „nezralostí“ tak úplně nesouhlasím, to je spíše argument Hollandeových protivníků z řad UMP. Být dvakrát za sebou zvolen tajemníkem socialistické strany už vyžaduje jistou zkušenost.
Svou středovou pozicí je ale Hollande ve francouzské levici spíše výjimkou; tamní socialisté patřili v západní Evropě vždy k rigidnějším, především kvůli levicově naladěné veřejnosti. Jak si chce středový Hollande tyto voliče udržet?
Francouzský levicový diskurz je obecně velmi silný. Hollande je vůči středu nejbližší levicový politik, hned po Strauss-Kahnovi. Voličům bude muset ukázat, že je hlavní kandidát „změny“, kterou si od levice odjakživa slibují. Je to trochu paradox; levicový volič dává svůj hlas straně „změny“, aby měl jistotu, že vše zůstane při starém. Bojí se totiž, že udrží-li se u moci Sarkozy, zavede v zemi ideologické reformy, kterým levice připisuje finanční krizi a dluhy. Pokud Hollande voliče nepřesvědčí, podpoří raději radikálnější levicovou linii. Dostane-li se i přesto do druhého kola, bude muset hodně ustoupit, aby jejich podporu získal zpět. Právě kvůli tradiční levici hrozí, že se Hollande do druhého kola nakonec nedostane.
Kdyby se stal Hollande prezidentem, má se Evropa bát, že francouzská politika rozpočtové disciplíny vezme za své? Po vítězství Lionela Jospina následoval 35-hodinový pracovní týden, zatímco Françoise Mitterrand přisel s daní pro bohaté. Zdá se, že francouzský volič je zvyklý dostávat za své hlasy úlevy.
Francie v minulosti zažila různé levicové vlády, za Miterranda neomarxisty, za Delorse liberály a podle toho musely koalice jednat. Ačkoli je to systémově prezidentská republika, rozpočtová politika se bude více odvíjet od červnových parlamentních než od květnových prezidentských voleb. Je velmi pravděpodobné, že dvouhlavá vláda už nebude v osobě prezidenta a premiéra hájit stejné barvy. Sarkozy si mohl dovolit být prezidentem a šéfem exekutivy zároveň, protože strana, které předsedal, držela sněmovní většinu. To se letos žádné z nich nepodaří a budou muset tvořit koalice. V čele socialistů navíc nestojí Hollande, ale Martine Aubryová. Myslím, že příští francouzský prezident bude mít pro zavádění podobných úlev příliš svázané ruce.
Podle průzkumů by dnes prezidentská kandidátka ultrapravicové Národní fronty (FN) Marine Le Pennová skončila na třetím místě s 18 procenty hlasů. Stejný počet stačil v roce 2002 jejímu otci k postupu do druhého kola. Může nás Le Pennová ještě překvapit?
Stačí, aby levicoví voliči nepřijali středového Hollandea a uvidíme Le Pennovou ve druhém kole. Pak by však nastal problém. Kterýkoli politik by jen naznačil dohodu s FN, spálí se. Jako kandidátka extrémní pravice je zavržena celou politickou třídou. Sarkozy však otevřeně řekl, že o její voliče bude usilovat. S tím už ostatně začal, když už v minulých volbách částečně převzal její program, hesla a nakonec i část elektorátu.
A naopak, dostane-li se Sarkozy do druhého kola, může získat podporu Le Pennové?
To si nemyslím. Ostatně Sarkozy má vyjednávací, spíše než koaliční potenciál. Myslím, že se bude snažit získat hlasy přímo, ať už od krajní pravice, nebo tak, že přebere voliče z centra.
Přichází pro vyjednávání v úvahu François Bayrou, černý kůň minulých prezidentských voleb?
Kdyby se Bayrou v minulých volbách dostal do druhého kola, vyhrál by je. Tehdy byl navíc populárnější, než dnes. Sarkozy by s ním vyjednávat mohl, nebýt toho, že v minulých letech věnoval hodně energie na to, aby ho zničil. Proto si myslím, že to bude těžké. Bayroua otevřeně podpořila řada Chirakových lidí, takže pro Sarkozyho by to v podstatě znamenalo jednání s nepřítelem. O Bayroua však stojí také levice; Hollande už otevřeně řekl, že mu po volbách nabídne koalici a vyhraje-li, jmenoval by ho premiérem. Záleží tedy jen Bayrouovi. Zatímco v minulých volbách si zakládal na středové pozici a odmítal s kýmkoli vyjednávat, letos svůj postoj změnil a prohlásil, že se pokusí alespoň částečně prosadit svůj program.
Jaké jsou šance samotného Bayroua?
Středových kandidátů už bylo v minulosti víc, ale on jediný dokázal, že má šanci ovlivnit, ba dokonce vyhrát volby. Nabídl reformní kroky, které mu přinesly popularitu a varoval před nebezpečím zadlužení. V očích voličů vypadá, jako jediný čestný. Pokud se levici a pravici podaří Francouze přesvědčit, že Bayrou nemá šanci, nedostane se nikam. Kdyby se však naopak probojoval do druhého kola, myslím, že zvítězí nad kýmkoli. To by znamenalo rozpad levice i pravice. Uvidíme, v politice je všechno možné.
Autor: Hana Kopecká, Euroskop