Přejít na obsah

Vyhledávání



Hlavní menu

Francouzské volby: rozhovor s Jacquesem Rupnikem

Petr Zenkner, Euroskop, 2.5. 2012
Sarkozy
O francouzských volbách, evropské politice Francie a vývoji na francouzské pravici s politologem Jacquesem Rupnikem.

K 1. kolu prezidentských voleb přišlo 80 procent lidí. To je ve Francii normální?

Ano. Francie je země, kde ještě lidé věří na účast v politice. Francie například neměla silné hnutí „rozhněvaných", jaká vznikají, když je politika totálně beznadějná. Ve Francii existuje nespokojenost, ale Francouzi věří, že ji mohou vyjádřit přes klasický politický proces - skrze strany, volby, organizace, normální účast v politice. Tohle je síla francouzské demokracie.

 

Hollande v 1. kole Sarkozyho těsně porazil, průzkumy mu dávají větší šance i pro 2. kolo. Jde vývoj ve Francii doleva, nebo se stal Sarkozy antisymbolem a lidé na něj svalují, všechno co nefunguje nebo se jim nelíbí?

Sarkozy je poslední z dlouhého seznamu politiků a vlád, které srazila dolů ekonomická krize. Je jich aspoň deset. Francouzská pravice je také u moci již tři volební období (Chirac 1995-2007, Sarkozy od roku 2007 - pozn. red.). Alternace se čekala již v roce 2007. Sarkozy se ale mistrně dokázal prezentovat jako alternativní kandidát i vůči vlastnímu politickému proudu, jako alternativa vůči Chirakovi.

Svoji roli samozřejmě hraje i Sarkozyho osoba a styl jeho prezidentství. Sarkozy se snažil nejen o reformy, ale i o změnu stylu, což se mu vymstilo. Francie je republikánská monarchie. Prezidentský úřad má velkou vážnost, vyžaduje určitý styl a vystupování. Teď nehodnotím, zda je to dobře nebo špatně. Sarkozy to podcenil. Uvědomil si to až po roce, kdy byl vidět všude a u všeho, až se z toho stala karikatura.

Jak hodnotíte Sarkozyho 5 let. Co vlastně dokázal prosadit a co po něm může trvale zůstat?

Možná nejdůležitější je reforma penzijního systému, která posunula odchod do důchodu z 60 na 62 let. Sarkozy přitom říkal, že ani to není kvůli financím definitivní. Zároveň omezil či okleštil zákon o 35 hodinovém pracovním týdnu. Z mého pohledu zůstane nejdůležitější reforma universit. Sarkozy prosadil zákon o jejich autonomii a zároveň výrazně navýšil prostředky pro vysokoškolské vzdělávání a výzkum. Symbolické je i zprůhlednění financování prezidentského úřadu. Sarkozy čelil kritice, že si zvýšil plat, zároveň ale zrušil neprůhledné prezidentské fondy. Vše je nyní pod dohledem parlamentu, účetnictví každoročně kontroluje nezávislá komise.

 

Pokud prohraje, bude Sarkozy bojovat o svoji pozici i jako lídr opozice?

Myslím, že nebude. On sám řekl, že politika není alfou a omegou jeho snažení. Sarkozymu můžete vyčítat cokoli, ale není to funkcionář. Nešel do politiky ve dvaceti, aby získal funkci a zůstal v ní co nejdéle. Má přátele v podnikatelském prostředí, a tam by se také mohl přesunout.


Pokračujme v úvaze, že Sarkozy prohraje 2. kolo voleb. Kdo by mohl zaujmout jeho místo. Kdo má na pravici takovou ambici?

Už teď je vidět několik lidí, kteří myslí na příští prezidentské volby. Je tu současný generální sekretář vládní Unie pro lidové hnutí (Union pour un Mouvement Populaire - UMP) Jean-François Copé. Velmi populární je také premiér François Fillon. To je silný kandidát na budoucího lídra. Mimochodem je úplným opakem Sarkozyho - mluví málo, stroze a k věci, dokázal dobře prezentovat reformy a má naprosto neprůstřelný soukromý život. Nepodceňoval bych ani současného ministra zahraničí Allaina Juppé, který má velké intelektuální schopnosti, chybí mu však potřebné charisma. Bude také zajímavé, kam po volbách zamíří Francois Bayrou, zda se nevrátí ke svým bývalým centristickým kolegům, zvláště, pokud by se UMP rozdělilo. Jeho samostatná politika ukazuje svoje meze. Má 10 procent, ale co s tím... 



Hrozí tedy po volbách rozpad UMP?

Francouzská pravice se tradičně dělí na dva proudy; gaullisty a liberálnější pravý střed. Symbolem gaullistů, kteří jsou více národovečtí, nevadí jim větší role státu a kladou důraz na nezávislou francouzskou zahraniční politiku, je Chirac. Liberální pravý střed, kam patřili i křesťanští demokraté, byl více proevropský a atlantický. Tuto druhou tradici představoval Giscard d'Estaing nebo 90. letech parta (tehdy) mladých liberálů kolem Francois Leotarda. Je dost pravděpodobné, že prohrané volby mohou na francouzské pravici vytvořit pnutí. Oba pravicové proudy mají kořeny v 19. století. Sarkozy se je snažil sloučit. Nepodařilo se mu to úplně.

 

A ke kterému z proudů má Nicolas Sarkozy blíže?

Sarkozy pochází z gaullistického proudu, myšlenkově mu je ale bližší liberálnější a atlantická orientace. Mimochodem liberální proud má ve Francii dlouhou tradici - patřil k němu Tocqueville, Raymond Aron a další. Je to důležitá politická složka francouzské pravice, i když je v dnešní krizi na ústupu. Češi to neznají nebo často karikují, protože mají podivné představy o francouzské politice a politické kultuře. 



V prvním kole voleb získali tři další kandidáti více než třetinu hlasů. Koho podpoří voliči neúspěšných kandidátů?

Sarkozy očividně zvolil strategii orientovat se na voliče krajně pravicové Národní fronty. V kampani však Marine Le Pen vystupovala tvrdě hlavně proti němu. Hlasy lepenovců jsou často protestní, proti systému a elitám. Představa, že nyní budou všichni volit Sarkozyho je nesmysl. Průzkumy naznačovaly, že by to mohla udělat tak polovina z nich. Problém je, že když Sarkozy vsadí všechno na získání přízně krajní pravice, téměř souběžně ztrácí středové voliče. Voliči Jean-Luc Mélenchona, což je levicový populista, tak z 90 procent podpoří Hollanda, hlasy pro centristického kandidáta Françoise Bayroua se rozdělí mezi oba tak půl na půl.



Hollande je kompromisním kandidátem levice. Budou ho ostatní politici Socialistické strany respektovat?

Pokud naznačujete, že jeho slabost může být ve vlastní straně, tak se mýlíte. Hollande porazil ostatní v primárkách a jeho neúspěch není v zájmu ostatních socialistických politiků. Stane-li se prezidentem, všichni budou chtít být k němu co nejblíže. Moc přitahuje. 



Nehrozí, že bude slabým prezidentem?

To je jiný problém a Sarkozyho hlavní argument v kampani. Tvrdí, že Francie nemůže během bouře měnit kapitána. Upozorňuje na to, že Hollande nemá žádnou zkušenost z exekutivy, že nebyl nikdy ministrem. Hollande posledních deset let skvěle slaďoval různé proudy uvnitř Socialistické strany. Jako prezident ale netvoříte kompromis mezi pěti nebo šesti frakcemi, děláte politiku klíčového evropského hráče. Na to, zda to Hollande zvládne, nemůže nikdo dát jednoznačnou odpověď. On sám navíc vyhlašuje, že chce být „normální" prezident, který se nebude do všeho vměšovat jako Sarkozy.


Nejviditelnějším evropským tématem byl v kampani fiskální pakt, který prosadila se Sarkozym německá kancléřka Angela Merkelová. Hollande se vůči němu vymezil a chtěl o něm dokonce znovu jednat. Co si o takovém kroku myslet?

Zpochybňování fiskálního paktu je především volební gesto. Hollande nechce přiznat Sarkozymu, že něco udělal dobře. Jeho vyjádření, že bude znovu něco vyjednávat je nesmysl. Bude se jistě snažit prosadit k fiskálnímu paktu nějaký dovětek o podpoře růstu. Hollande zastává tezi, že kromě škrtů je potřeba i prorůstová a sociální dimenze Evropy. Mimochodem tucet evropských premiérů dnes žádá prorůstovou orientaci a guvernér ECB Mario Draghi žádá podporu růstu. Kvůli škrtům právě padla holandská vláda. Hollande sází na to, že nebude v této debatě mezi šetrnými a prorůstovými izolovaný. Tím doufá, že vytvoří podmínky pro jednání s německou kancléřkou. 



Co čekat od hollandovské Francie a její evropské politiky? Jaké dopady může mít vítězství Hollanda na vztahy Francie s Německa. Nemůže se „motor" zadrhnout?

Pokud se Francie a Německo nedohodnou, tak žádná evropská politika nebude. Sám Hollande patří v Socialistické straně k nejvíce proevropským politikům. Nemůže ale ignorovat výsledky referenda o evropské ústavě v roce 2005, kde řada sympatizantů levice hlasovala proti. On si to velmi dobře spočítal, byl velmi opatrný a moc o Evropě nemluvil. Ani u další významné tváře strany a možná i budoucí premiérky Martine Aubry nelze čekat protievropský tón. Ostatně je to Delorsova dcera (předseda Evropské komise 1985-1994 - pozn. red.).

Kromě dovětku k fiskálnímu paktu se myslím Hollande bude snažit změnit pohled Evropy na otevírání se vůči světové konkurenci. Evropa bez bariér znamená jejich odstraňování uvnitř EU. Vůči vnějšímu světu ale nejsme pouze otevřený trh, zvláště pokud druhá strana podobně otevřená není. Samozřejmě toto není Evropa pana Barrosa, ale možno dodat, že během krize posledních čtyř let ho nebylo moc slyšet.

Autor: Petr Zenkner, Euroskop

Jacques Rupnik

Francouzský politolog, působí na Institutu politických věd (Sciences Po). Mezi jeho zájem patří také střední a východní Evropa. Na začátku 90. let působil jako poradce prezidenta Václava Havla.

V češtině mu vyšly knihy:

  • Jiná Evropa (1992)
  • Dějiny Komunistické strany Československa: od počátků do převzetí moci (2002) 
  • Příliš brzy unavená demokracie (2009) - kniha rozhovorů s Karlem Hvížďalou.

Další články v rubrice

Mejstřík: Odchod Itálie z eurozóny není na pořadu dne

Tereza Chlebounová, Euroskop, 6. 3. 2018

Ve vztahu s Ruskem bychom neměli ustupovat ze svých hodnot

Petr Pospíšil, Euroskop, 31. 10. 2017

Brexit očima londýnského analytika Keitha Boyfielda

Petr Pospíšil, Euroskop, 29.6.2017