Wiesenthal a identita Izraele


Petr Placák, EUROSKOP, 28. května 2012

Rozhovor Euroskopu s izraelským historikem Tomem Segevem, jehož práci o Simonu Wiesenthalovi právě vydalo nakladatelství Paseka.

Jak jste se dostal k tématu Wiesenthal, co vás k němu přitáhlo?

Po smrti Simona Wiesenthala jsem byl osloven, zda bych nenapsal jeho životopis a já souhlasil, protože Wiesenthal je fascinují osobnost. Nejdřív jsem ale chtěl prozkoumat, jaké materiály jsou o něm k dispozici. Odcestoval jsem tedy do Vídně a našel jeho byteček ve stavu, ve kterém byl, když zemřel – plný regálů a složek, skoro tam nebylo k hnutí. Vytáhl jsem složku z roku 1945 obsahující jeho propouštěcí dokumenty z koncentračního tábora. Vážil v té době nějakých čtyřicet kilo. Snažil se najít svou ženu. Myslel si, že je mezi mrtvými. Máte co do činění s velmi osamělou osobou, chodícím kostlivcem. Potom jsem přešel asi o deset metrů dál k jinému regálu a vyndal složku z roku 1975. Otevřel jsem ji a uviděl ručně psaný vzkaz v angličtině: „Simone, drahoušku, my tě potřebujeme, my tě milujeme, dávej na sebe pozor.“ A je podepsán Elizabeth Taylorovou. Já si řekl: „To je opravdové drama. Někdo, kdo začíná tak dole, se stane tak obdivovanou osobností.“ Tehdy jsem si pomyslel, že jde o opravdu dramatický životní příběh a že ho zpracuji.

Simon Wiesenthal se ve světě proslavil jako „lovec nacistů“. Jaký případ považoval za svůj největší úspěch?

Samozřejmě Eichmanna. V roce 1953 poslal Wiesenthal izraelskému velvyslanci ve Vídni dopis, ve kterém mu sděluje, že Eichmann žije v Argentině. S tou informací se nic nestalo. Izrael se tehdy nějak zvlášť o osud nacistických zločinců nestaral, měl jiné starosti a priority. V padesátých letech navíc bylo téma holocaustu v Izraeli téměř tabu. Rodiče o něm nemluvili se svými dětmi, děti si netroufaly zeptat se. Takže nic se nedělo. Wiesenthal hrál v polapení Eichmanna důležitou roli.

Tom Segev: „Wiesenthal byla obdivuhodná postava.“

Dalším mužem byl velitel Treblinky Franz Stangel. Wiesenthal též považoval za velmi důležité najít a zatknout policistu, který zatknul Annu Frankovou. Nebylo to kvůli tomu, že policista by byl nějak důležitým zločincem, ale protože mnoho lidí začalo tvrdit, že příběh Anny Frankové je smyšlený, že se nikdy nestal.

Byl nějaký rozdíl v přístupu ke stíhání nacistických zločinců v Německu a Rakousku?

Ano, Rakušané si vytvořili svůj vlastní mýtus, který je označoval za Hitlerovy oběti a měli za to, že se nemusí s nacistickou minulostí nějak vyrovnat. Wiesenthal ovšem vypočítal, že poměrně bylo nacistů mnohem více mezi Rakušany než mezi Němci. Většina výše postaveného personálu ve vyhlazovacích táborech se rozhodně rekrutovala z Rakušanů. A byli k tomu cvičeni právě v Rakousku – to byl jeden z Wiesenthalových objevů. Na Německo byla naopak upřena pozornost celého světa a zejména Západní Německo stálo o to být znovu přijato jako součást světa a prokázalo mnohem více zodpovědnosti. Ale když se dnes podíváte na celková čísla – ne víc než 6 500 lidí bylo v Německu usvědčeno z nacistických zločinů a jen velmi málo z nich dostalo těžké tresty vězení.

Jaký měl proces s Eichmannem v Jeruzalémě vliv na sebepochopení izraelské společnosti a vůbec celého státu Izrael?

Obrovský. Jak jsem již řekl, do té doby byl holocaust téměř tabu. Lidé mluvili o židovské kolaboraci, o hnutí odporu, ale k upřímnému vyrovnání se s holocaustem nedošlo. Eichmannův proces tuto situaci změnil a fungoval jako terapie pro celou společnost. Od té doby se holocaust stal jedním z hlavních prvků izraelské identity a je tomu tak dodnes. Když dnes zajdete na izraelskou střední školu a zeptáte se tam dětí, jestli jsou přeživšími holocaust, odpoví vám osm z deseti dotázaných kladně. Což je dost udivující – to dítě se narodilo v Izraeli, jeho rodiče se narodili v Izraeli, jeho děd se narodil v Maroku. Proč by mělo tedy být přeživším holocaust?

Je to v nás velmi hluboko a neuplyne jediný den bez zmínky o holocaustu. Když Netanjahu mluví o Íránu, zmíní Osvětim, takže holocaust je hodně používán i k manipulaci. A dělá to i levice, když tvrdí, že utlačujeme Palestince stejně, jako nacisté utlačovali Židy.

Kromě manipulace ale existuje skutečná obava z holocaustu. Je velmi obtížné pochopit izraelskou společnost, protože někdy nevíte, zda jde o manipulaci, nebo skutečný pocit. Je ovšem nepochybné, že někdy jde o ryzí pocit. A to všechno začalo s Eichmannovým procesem. Nyní je mu při příležitosti 50. výročí věnována obrovská pozornost.

Proč se o holocaustu před procesem s Eichmannem v Izraeli mlčelo?

Z mnoha důvodů. Na přeživší holocaust se Izraelci dívali spatra. Když přišli do Izraele, Izraelci se jich ptali, proč se nebránili – oni, jakožto hrdí Izraelci, by se bránili. Takže přeživší měli nálepku zbabělců. Náš první premiér Ben Gurion prohlásil, že pokud někdo přežil holocaust, musí jít o zlého člověka, jinak by nebyl přežil.

Přeživší holocaust s sebou na druhou stranu přinášeli otázku: „Co jste pro nás udělali během holocaustu?“ V telavivských novinách z roku 1941 jsou na první stránce fotbalové výsledky. Termín „Osvětim“ tam v těch novinách také je, ale malým písmem. Nicméně se o Osvětimi vědělo, takže… „Co jste pro nás udělali? Proč jste neudělali víc, abyste nás zachránili?“

Pak žili v Izraeli lidé, kteří své domovy opustili jako sionisté řekněme ve 20. letech a nechali rodiče doma. A tito lidé se cítí provinile. Všichni tito lidé dohromady mají velmi silný pocit bezmoci.

Takže je to kvůli hanbě, pocitu viny, vzájemnému obviňování. To jsou pro novou společnost – nezapomeňme, že v roce 1950 žili v Izraeli lidé ze sta zemí mluvící stovkou jazyků – obrovsky problematické otázky. A tak se všichni shodli na tom, že nejlepší o tom bude mlčet. Jde o období velkého mlčení. A jediné o čem diskutovali byla opět vzájemná obviňování z kolaborace z nacisty. V Izraeli neexistoval žádný zákon, který by takovou situaci řešil. Člověk mohl přijít na policii a říct, že právě jel v autobuse se svým kápem z lágru, a policista mohl tak akorát říci, že je to velmi smutné, ale že neexistuje žádný zákon, který by danou situaci řešil. Takže celá ta věc byla tak nová a složitá, že se všichni dohodli o ní nemluvit.

A je to jeden z důvodů, proč Izrael zprvu nepodnikl žádné kroky k dopadení nacistických zločinců včetně Eichmanna. Nakonec si ale Ben Gurion uvědomil potenciál procesu s Eichmannem, když byl konečně dopaden. Uvědomil si, že ten proces může být celonárodním prožitkem, který společnost stmelí. Svědectví lidí, kteří tak dlouho mlčeli, najednou chtěla jejich země slyšet. Byla to velká celonárodní událost. Lidé přestali pracovat a poslouchali rádio – nebyla ještě televize.

Jak se Wiesenthal díval na holocaust?

Holocaust byl pro Wiesenthala zločinem proti lidstvu, nejen proti židovskému národu. V tomto směru se často dostával do sporu s židovským establishmentem v Americe. Také srovnával holocaust s jinými genocidami ve Rwandě, Kambodži či na Balkánu.

Jak je tento humanistický, všelidský pohled na holocaust přijímán v izraelské společnosti?

V Izraeli probíhají debaty na téma národní a univerzální poučení z holocaustu. A myslím si, že mnohem častěji se zdůrazňuje národní poučení z holocaustu. V Izraeli je mnoho lidí velmi citlivých na srovnávání holocaustu s čímkoli jiným. Nemluvíme moc o Romech, homosexualitě či euthanásii. Je to jako kdyby holocaust byl jedinečnou událostí odlišnou od čehokoli jiného. Já si ale myslím, že ve skutečnosti je to poučení mnohem širší, což je jedna z věcí, kterou si též myslel Wiesenthal. To je taky jeden z důvodů, proč si myslím, že byl velmi obdivuhodný člověk.

Autor: Petr Placák

Sdílet tento příspěvek

Další aktuality