Přejít na obsah

Vyhledávání



Hlavní menu

Marsh: Řekové budou muset z eurozóny odejít

Marie Bydžovská, Euroskop, 4.6. 2012
David Marsh
S britským ekonomem Davidem Marshem hovořil EUROSKOP o krizi eurozóny a dalším vývoji v EU. Marsh je autorem knihy "Euro: Boj o osud nové globální měny", kterou vydalo v češtině Centrum pro demokracii a kulturu (CDK).

Když jste naposledy navštívil Prahu, předpověděl jste, že do tří měsíců dojde k restrukturalizaci řeckého dluhu, což se opravdu stalo a evropští politici se s finančníky domluvili na tzv. sestřihu řeckého dluhu. Jak se na osud Řecka díváte nyní, udrží se v eurozóně?

Řekové asi nakonec budou muset odejít. Myslím, že k tomu dojde ale až v roce 2013. I přesto budou muset dál řešit problémy s dluhy, restrukturalizovat je. I Evropská centrální banka (ECB) bude muset přistoupit na sestřih řeckého dluhu, který drží.

Co by znamenal odchod Řecka z eura? Byla by to evropská obdoba krachu americké banky Lehman Brothers, který spustil globální finanční krizi?

Ne. Nebál bych se toho tolik. Existuje záchranný val (v angl. firewall, tedy protipožární zeď, pozn. red.), který se může otestovat jen tím, že se vyzkouší ohněm.

V médiích slyšíme různé názvy pro ekonomické potíže, s kterými se Evropa potýká. Jaký přívlastek charakterizuje aktuální krizi nejlépe?

Ve skutečnosti se jedná o tři krize. Jedna z nich je krize platební bilance, další spočívá v tom, že lidé si žili nad poměry a nashromáždili příliš mnoho dluhů a poté se jedná o krizi konkurenceschopnosti. Tyto tři krize jsou vzájemně provázané. Státy svázaly své měnové kurzy a ztratily tím možnost devalvovat měnu, což vedlo k tomu, že konkurenceschopnost některých exportérů klesla. To zase vedlo k problémům s platební bilancí a částečně i se zadlužením.

Přežije eurozóna tyto tři krize?

V brzké době se nerozpadne. Takový proces by trval mnoho let. Eurozóna bude existovat, ale bude menší a méně ambiciózní. Některé státy odpadnou a časem vznikne jádrová německá zóna. Pokud eurozóna vyřeší své problémy, bude dokonce lepším prostorem.

Napsal jste knihu, která se věnuje historii eura. V současnosti se objevuje mnoho kritiků, kteří poukazují na vrozené nedostatky, které jsou již součástí konstruktu jednotné měny. Našel jste nějaké důkazy, že tvůrci společné měny o těchto nedostatcích věděli?

Určitě nic co se stalo, nebylo překvapením. Překvapivá byla nekompetentnost vlád, které o všech slabinách věděly, ale neobjevily v nich známky hrozícího nebezpečí.

Proč tedy politici usilovali o vznik měnové unie, když věděli o jejích nedostatcích?

Je to kombinace nekompetentnosti, nedbalosti a hlouposti. Je možné, že si někteří mysleli, že tímto způsobem se jim podaří prosadit silnější integraci. To však považuji za hloupé. Domnívali se, že velká krize spojí všechny dohromady. Krize ale na místo toho, aby vzbuzovaly více solidarity, vedou národy k větší soběstřednosti.

Hraje tedy v současném nárůstu národnostních nesnášenlivostí euro důležitou roli?

Neříkám, že všichni lidé se v krizi vždy chovají nepřátelsky. Ale jsou soběstřednější a starají se sobečtěji o svůj vlastní osud. V případě řeckých karikatur Angely Merkelové jako Adolfa Hitlera a nacistických sloganů na zdech se jedná o vyústění extremismu, který se v Řecku v krizi objevil. Řecké známky nepřátelství vycházejí především ze dvou kořenů. V krizi máte vždycky sklon vinit někoho jiného za své problémy. Řekové obviňují Němce, že kvůli nim nemají žádné vyhlídky. Používají je jako obětní beránky stejně jako Brusel nebo Frankfurt (sídlo ECB, pozn. red.), místo toho, aby brali na sebe zodpovědnost za své chyby. Zároveň jsou dlužníci i věřitelé naštvaní. Dlužníci proto, že musí zaplatit mnoho peněz za velmi tvrdých podmínek a cítí, že jsou pod velkým tlakem. Věřitelé zase kvůli tomu, že vědí, že mnoho peněz, které již poskytli, nebude stačit a objeví se další požadavky.

Může tento trend posilovat a vést až ke konfliktu, jak tvrdil ekonom Martin Feldstein v dnes již proslaveném článku z roku 1997?

Martin Feldstein napsal poměrně uštěpačnou analýzu. Nemyslím si, že v EU propukne válka. Objeví se ale nárůst protekcionismu, jako například kontrola kapitálových toků. Dojde dokonce k ústupu integrace vnitřního trhu. Nic z tohoto není nějak obrovsky nebezpečné. Horší než kontrola pohybu kapitálu by bylo omezení pohybu lidí. Především pro Řecko bude potřeba omezit zahraniční kapitálové toky, možná i pro Francii. A to z důvodu, aby mohl být zachován relativně volný trh.

Budou ohroženy i další svobody vnitřního trhu?

Určitě.  Protože pokud jsou nerovnováhy v běžných a kapitálových účtech, mohou se objevit tendence k protekcionistickým opatření různého druhu. Horší než omezení kapitálových toků by bylo zavedení překážek volného pohybu zboží.

Na jedné straně jsme mluvili o předpovědích Martina Feldsteina, na druhé straně Angela Merkelová, když na podzim 2011 usilovala o podporu parlamentu pro záchranný mechanismus eurozóny, tvrdila, že selhání eura může vést k selhání evropského mírového projektu, který již přes půl století zajišťuje v Evropě mír. Kdo je blíže pravdě?

Tvrzení Angely Merkelové je nesmysl. Snažila se přesvědčit, že euro je důležitější než Evropská unie. To je směšné. V současnosti je v Evropské unii 27 států a v eurozóně 17. Znamenalo by to, že ve státech mimo měnovou unii jsou občané druhé kategorie oproti státům platícím eurem. To je arogance a nesmysl.

Co si myslíte o náznacích, které vyslala německá centrální banka, že v Německu může být vyšší inflace. Není to nebezpečné vzhledem k tomu, jak moc se Němci inflace obávají?.

Je to aritmetický fakt, který není vůbec překvapující. V Německu musí být vyšší inflace než v jižních zemích eurozóny, které se propadly do recese. Výrok ale přitáhl pozornost a dostal se na přední strany německého tisku a způsobil mezi lidmi šok. Není ale důvod se obávat. Inflace v Německu je stále nízká a Němci mohou žít s vyšší inflací. Například v 70. a 80. letech měli Němci inflaci okolo 6 až 7 procent a nevedlo to k rozpadu společnosti. Ale v Německu je tradice obávat se inflace. Obzvláště lidé, kteří mají úspory, se jí bojí.

Může tedy být vyšší inflace součástí záchrany eurozóny?

Určitě. Může se tím srovnat konkurenceschopnost, protože dovolí těm slabším dohnat ostatní. Spíše než politický cíl to je způsob, jak reagují trhy.

Jak vysoká by byla optimální míra inflace?

Itálie ztratila od zahájení měnové unie asi 30 procent své konkurenceschopnosti oproti Německu. Můžeme ale počítat klidně s 20 procenty. Kdyby Němci měli deset let o dvě procenta, nebo pět let o čtyři procenta, vyšší inflaci než Italové, srovnala by se jejich produktivita. Nevím ale, jestli to bude politicky udržitelné a přijatelné.

Obávám se, že některé změny, které v Evropě proběhly v poslední době, jsou více méně nezvratné. Itálie se najednou nestane produktivnější. Industrializace Německa a naopak deindustrializace jižních zemí mohou být nevratné. Itálie již zavřela tolik průmyslových továren, že nemusí být možné vrátit zpět její konkurenceschopnost. Může se stát, že bude muset dojít ke štědrým finančním transferům z Německa do Itálie, nebo se mohou Italové vrátit k liře či k novému jižnímu euru.

Právě kvůli klesající konkurenceschopnosti začali evropští politici připravovat nový plán pro růst, který má doplnit již schválená fiskální pakt. Může být takový plán řešením krize?

Neexistuje kouzelná hůlka, která způsobí ekonomický růst. Při volební kampani Hollande mluvil o opatřeních na straně nabídky, která by zlepšila konkurenceschopnost francouzských firem, například školení a projekty na přizpůsobení mladých lidí požadavkům pracovních trhů. Tato opatření ale přinesou výsledky až za dlouho a nebudou stačit.

Pokud bude schválen plán růstu, jaká opatření by měl obsahovat?

Zlepšení evropské infrastruktury, prostřednictví programů se spolupodílem státu a zároveň s využitím úspor Evropanů a přebytků třetích zemí. Měla by být dána dohromady celá řada investic - silnice, přístavy, mosty, elektrické sítě, železnice, elektrárny, umělé ostrovy.....

V plánech na podporu hospodářského růstu se neshodnou Francie a Německo, dvě země, které doposud tvořily „motor Evropy". Jak vidíte budoucnost tohoto tradičního spojenectví?

Francie potřebuje Německo a Německo potřebuje Francii. Německo nepotřebuje Francii ekonomicky, ale politicky. Německé politické vedení by bylo špatné. Francouzské politické vedení je docela chytré. Očekávám, že francouzsko- německé vztahy budou za Hollanda na vyšší úrovni než za Sarkozyho, který byl povahou takový klaun. Holande se chová seriózněji. Pro Merkelovou bude spolupráce s Hollandem příjemnější než se Sarkozym a Berlusconim.

Není ale spíše pravděpodobné, že Francois Hollande se spojí s jižními státy proti německým úsporným politikám a vytvoří novou skupinu vedenou Paříží?

Existuje taková možnost, ale ne v příštích pěti letech. V nich bude Německo Francii potřebovat.  Co se stane potom, je jiná otázka. Na evropské scéně můžete být jen tak silní, jak jste politicky silní na domácí aréně. Hollande bude silnější než Merkelová, která musí bojovat jednak s koaličními liberály, tak s opozičními sociálními demokraty. Bude ale záležet i na nadcházejících francouzských parlamentních volbách.

Můžeme tedy v příštích letech očekávat „francouzskou Evropu"?

To zase ne. Francie v uplynulých deseti letech ztrácela své postavení. Bude se stabilizovat, ale na poměrně nízké úrovni. Ale věci jsou relativní. A v EU je 27 zemí. Možná, že to bude znamenat i více šancí pro ČR a další menší země.

Nastal tedy čas na to, aby nové členské státy vybojovaly silnější hlas v Evropě?

Sami víte, jak jste dosud spojovali své hlasy v EU. Nemůžete moc počítat s Maďarskem, protože to jde po své vlastní cestě. Polsko je silný stát, ale nejsem si jist, jak dobré politické vztahy máte. Česko je blízké postojům Švédů a Dánů. Spolu s dalšími zeměmi mimo eurozónu byste se měly snažit zapojit Německo. To je v EU klíčový hráč. A přidat se mohou Poláci a Maďaři, možná i Británie. Bylo by to docela silné uskupení. Skupinu zemí mimo eurozónu by neměla vést Británie. Mělo by to být Švédsko nebo Polsko, prostě země na kontinentě.

Autor: Marie Bydžovská, Euroskop

Britský finanční historik a autor nejrespektovanější knihy o vzniku společné evropské měny „Euro: The Politics of the New Global Currency". Její české vydání vyšlo v roce 2012 v nakladatelství Centrum pro studium demokracie a kultury (CDK). David Marsh pravidelně publikuje v denících Wall Street Journal, Financial Times a Handelsblatt. Je jedním ze dvou předsedů think tanku OMFIF (Official Monetary and Financial Institutions Forum).

Další články v rubrice

Mejstřík: Odchod Itálie z eurozóny není na pořadu dne

Tereza Chlebounová, Euroskop, 6. 3. 2018

Ve vztahu s Ruskem bychom neměli ustupovat ze svých hodnot

Petr Pospíšil, Euroskop, 31. 10. 2017

Brexit očima londýnského analytika Keitha Boyfielda

Petr Pospíšil, Euroskop, 29.6.2017