Marie Bydžovská, EUROSKOP, 13.6. 2012
Evropská integrace prochází bouřlivým obdobím. Zdá se, že eurozóna dokonce bojuje o přežití a zvolení nového francouzského prezidenta Francoise Hollanda znamenalo zlom v dosavadním řešení krize. Euroskop se proto zeptal odborníka na evropskou integraci, který se této tématice dlouhodobě věnuje a získal i prestižní ocenění Jean Monnet Chair na jeho názor na současné dění v EU. Jeho analytické postřehy k evropskému sjednocování a k hospodářskému vývoji EU, ale i k přínosům členství v EU pro ČR Vám přineseme ve třech dílech, které si postupně budete moci přečíst v sekci „rozhovory“.
Francie a Německo se potřebují
Francouzské prezidentské volby znamenaly konec dua přezdívaného v médiích jako Merkozy, tedy spolupráce německé kancléřky Merkelové a francouzského prezidenta Sarkozyho. Končí s vítězstvím Francoise Hollanda doba, kdy evropskou politiku popoháněl francouzsko-německý motor?
Nemám obavy: tandem bude pokračovat, obě země se potřebují. Možná, že bude méně vzájemného objímání, pokud jde o spolupráci, jsou si však obě země k tomu doslova souzeny. Postup nového francouzského prezidenta do jisté míry chápu. Potřeboval se odlišit od svého předchůdce, musel přijít s nějakou inovací. A hlavně, musel přesvědčit francouzskou a také evropskou veřejnost, že Francie v tomto tandemu nehodlá hrát druhé housle.
V předchozím období přicházel exprezident Sarkozy také s mnoha iniciativami, ale Angela Merkelová ho téměř vždy přesvědčila, že německý návrh je rozumnější. To se zejména projevovalo na tom, že německá strana tvrdošíjně trvala na požadavku, že rozpočtová kázeň a šetření je nejvyšší priorita evropské strategie, jak překonat krizi. Tuto prioritu sice dnes nikdo v Evropě nepopírá, ale velmi silný je tábor těch, kteří si uvědomují, že to prostě nestačí.
Což si můžeme ověřit na situaci současného Španělska: šetřit ano, ale Španělsko, a nejen ono, musí vyřešit situaci svého bankovního sektoru. Na tomto pozadí vidím návrh nového francouzského prezidenta, aby se Evropa také začala zabývat svými růstovými vyhlídkami. Zadlužení můžeme odbourat nejen šetřením, ale také tím, že najdeme cestu, jak oživit evropskou ekonomiku. A co najednou vidíme? Německá nechuť bavit se na toto téma byla vystřídána neuvěřitelně rychle předložením šestibodového programu na podporu ekonomického růstu v Evropě. Chtělo by se říci, že konkurence i na politickém hřišti EU může dát pozitivní efekt.
Radikální reforma bankovnictví
Končí tedy v EU doba, kdy hlavní důraz byl dáván na přísné dodržování rozpočtové disciplíny?
Novinky s příchodem Hollanda, o kterých jsem mluvil, jsou vítaná věc, ale ještě ne důvod k oslavám. Tandem funguje, snaha nebýt druhý může být v lecčems užitečná. Co mám na mysli? I když oživení růstu v Evropě z letošního odhadu 0,2-0,3 % povede podle odhadu OECD v příštím roce ke zvýšení mírně nad 1 %, tak budeme sice všichni rádi, ale EU se nepohne ani o milimetr k tomu, aby tím reagovala na skutečné příčiny krize, které se postupně odhalovaly po roce 2010.
Případ bankovní krize může být názorným příkladem. V současné etapě krize se ukazuje (nejen ve Španělsku), že bez radikální reformy bankovního sektoru v Evropě se těžko vyhneme ekonomické stagnaci a pomalému růstu. Základní obrysy této reformy jsou dnes víceméně jasné: vyžaduje to „poevropštit“ celý bankovní sektor, zavést celoevropský dohled a opustit národní dohled, zřídit instituci pro rekapitalizaci evropských bank a řadu dalších opatření. Nelze mít totiž evropský vnitřní trh, na kterém platí celoevropská pravidla a na němž současně operují banky, které jsou pod dohledem národních institucí. Můžeme si jen povzdychnout: kde by byla dnes Evropa (nemusíme myslet jen na Řecko a Španělsko), kdyby evropští představitelé před rokem 2008 nebo brzo po tomto datu překonali svou krátkozrakost a místo domnělých „národních zájmů“ začali hájit zájmy evropské? A reforma bankovního sektoru by pravděpodobně popohnala ekonomický růst víc než ty omezené nástroje, které má Evropa k tomu k dispozici.
Ale přece jen jeden důvod k malé oslavě vidím. Nejde tak o oslavu, spíš o nadějné očekávání. Zjišťuji, že v Evropě sílí poznání, že k překonání současné krize je nezbytné udělat něco zásadnějšího, víc než doposud. A při veškeré úctě k evropským institucím soudím, že si nemůžeme nalhávat, že by Unie dospěla k poznání, jak současnou krizi překonat a co udělat, aby se neopakovala. To má Unie teprve před sebou.
Hospodářská a měnová unie
Co může Evropě pomoci překonat krizi?
Vykročení tímto směrem spatřuji v tom, že z několika stran byl jasně formulován nový požadavek: pro přežití eurozóny a tím i Unie je nutné připomínat, že projekt hospodářské a měnové unie (HMU) je vlastně nedokončený. Evropská unie na základě Maastrichtské smlouvy vytvořila pouze měnovou unii v čele s ECB, ale z různých důvodů hospodářská unie zůstala na papíře. HMU stojí jen na jedné noze, jak říkají mnozí. To povzbuzující vidím v tom, že k tomuto závěru došla Evropská komise, prezident Evropské rady Van Rompuy a prezident Evropské centrální banky M. Draghi. Je to návrh, který jde dál než všechna dosavadní protikrizová opatření. Všichni jmenovaní to myslí zcela vážně a připravují k tomu návrhy v polovině tohoto roku.
Summitů na nejvyšší úrovni EU bylo od začátku roku 2010 sezváno téměř dvacet. Na žádném z nich podle mého názoru nebyl přeložen přesvědčivý návrh, jak se vymanit ze současné krize. Je to také tím, že Evropa musí stále zachraňovat nejvíce postižené země a zároveň uklidňovat finanční trhy. Její kroky byly zatím spíše obranné a krátkodobé. Místo toho musí Evropa přejít k zásadním řešením: tím je vytvoření nějaké formy hospodářské unie a nějaké formy politické unie. Velice mne zaujal nedávný článek v britském týdeníku The Economist, který neoplývá vždy nadšením nad evropskou integrací, ale jeho redaktoři uvažují racionálně. Sdělují k současné situaci toto: Evropská unie má na vybranou: buď se musí smířit s rozpadem eurozóny, nebo musí směřovat k jakési omezené formě federace, s předáním dalších pravomocí (v bankovní a rozpočtové oblasti) na unijní úroveň. Bude to znamenat určité omezení suverenity členských zemí. To je nezbytná cena za záchranu eurozóny, říká týdeník, který se za ní přimlouvá.
Místo Atlantiku Asie
Evropa se nachází v globalizovaném světě. Jak vidíte její vztahy s rychle rostoucími především asijskými ekonomikami?
Vzpomínám si, že v období před krizí Unie velice bedlivě sledovala, jak se vyvíjí její ekonomické místo v globálním světě. Sledoval se žebříček konkurenceschopnosti evropských zemí a jejich postavení ve světě. Naposledy vyšla pozoruhodná studie v květnu 2010 s výhledem Unie do roku 2030 (Project Europe 2030), bohužel bez valného ohlasu. Pokud jde o vnější prostředí, angažuje se Unie během krize hlavně na jednáních skupiny G 8. Zdá se však, že vývoj po roce 2010 zaplnil aktivitu evropských institucí v plné míře záchrannými operacemi, takže se jejich pozornost zaměřila dovnitř Unie. Zároveň se najednou zjistilo, že problém konkurenceschopnosti, který předtím znepokojoval ve vztahu k zemím mimo Unii, má novou dimenzi: vznikly velké rozdíly mezi členskými zeměmi. Do pozadí se dostaly úvahy, jak se změní konkurenční pozice Unie ve světě po krizi a jak se na to připravit.
Na tomto místě musíme připomenout, že již několik desetiletí před krizí všechny renomované výzkumné organizace ve vyspělém světě upozorňovaly na zásadní posun v rozložení ekonomického potenciálu ve světě: těžiště ekonomické aktivity se začalo přesouvat z atlantické oblasti do jihovýchodní Asie. Tento proces je zřejmě trvalý, nezvratný a současná krize ho nejen potvrdila, ale spíš dále urychlila. Na tuto změnu se musí adaptovat všechny vyspělé země.
Tato změna se projevila také v tom, že na rozdíl od krize 30. let se postavení a úloha zemí, jimž jsme dříve říkali rozvojové (přesněji: jejich skupina nazývaná zpravidla jako BRIC, k nimž patří Čína, Indie, Brazílie a jejich řada dále roste), radikálně změnily. Tehdy to byly chudé země závislé na těch vyspělých vývozem surovin, potravin a polotovarů, což je ve světové krizi těžce postihlo. Dnes je průběh globální krize jiný: dopadla především na vyspělé země a jmenované „rozvojové“ země se mezitím staly producenty sofistikovaných výrobků, konkurenceschopných kvalitou s vyspělými zeměmi. Jejich exportní nabídka roste neuvěřitelně rychle a přebíjejí konkurenty úrovní svých cen. Nejen to: tato skupina zemí se stala tahounem ekonomického růstu globální ekonomiky, která by na tom byla mnohem hůře nebýt mimořádné aktivity a inovační schopnosti zemí BRIC. Čína má ještě další trumfy: obrovský a rychle rostoucí domácí trh, o který se ucházejí všichni, obrovské měnové zásoby, kterým může podle svého výběru zachraňovat postižené země. Může také hrát úlohu hodného strýčka, jak se to stalo nedávno na setkání s čínskými představiteli ve Varšavě, za vysoké účasti premiérů zemí střední a východní Evropy, kteří neodmítli účast.
Protekcionismus vůči Číně není řešení
Máme se Číny a dalších nově se objevivší se hospodářských tygrů bát jako konkurence nehrající podle pravidel nebo spíše chápat tyto země jako příležitost pro ekonomické vztahy?
Pro vyspělé země tu vzniká dilema: čínský trh se hned tak něčím nedá nahradit, zejména v současné krizi. Mezinárodní obchod ale musí být výhodný pro obě strany. Reagovat obchodními bariérami, jako to před časem učinily USA a jak se také někdy navrhuje v Česku, není moudré a není receptem pro Evropu. Spojené státy jsou v jiné situaci: mají velký domácí trh, jsou méně závislé na vývozu a obchodují jako jeden stát. Evropa je rozkouskovaná, každá členská země obchoduje na svůj účet a je také mnohem více závislá na exportu než USA. Pro Čínu není problém reagovat na zavedení vysokých cel nebo jiných obchodních bariér recipročně. Určitě bych neradil během krize rozpoutat obchodní válku s Čínou nebo s jakýmkoli významným obchodním partnerem.
Pro Evropu je ovšem znepokojující, že má dlouhodobě pasivní obchodní bilanci s Čínou, která se spíše prohlubuje. Ale to by se mělo brát jako pobídka k tomu, aby se Unie začala zabývat nejen svými naléhavými vnitřními problémy, ale začala promýšlet, jak je připravena na pokrizové období v globálním světě úrovní své konkurenceschopnosti. Krizovým testem neprošla zatím Evropa v tomto ohledu zase tak špatně: i po dopadu globální krize si EU uchovala první místo ve světovém obchodě, ovšem s tím, že ve struktuře jejího vývozu nefigurují na čelném místě sofistikované výrobky. Přes svůj bohatý výzkumný potenciál nepatří Evropa jako celek mezi dominantní aktéry, kteří by udávali tón v inovačních aktivitách. Pokud Evropa nenajde pod tlakem krize cestu k překonání těchto slabin, pak obranářskou a defenzivní politikou se její postavení na globálních trzích jedině zkomplikuje.
Nejtíživější dopad globalizace na Evropu vidím v ekonomických vztazích s Čínou, v tom, že EU si neví rady s čínskou konkurenceschopností a neví, jak jí čelit. To ostatně není jen problém Evropy. Také to je běh na hodně dlouhé trati. Že ale existují již nyní způsoby, jak situaci i v průběhu krize zvládat, ukazuje zkušenost Německa. Dovedlo v loňském roce snížit tlak krize radikálním zvýšením svého vývozu do Číny. Takové zprávy potěší v mediální záplavě o tom, která další země eurozóny zkolabuje.
Autor: Marie Bydžovská, Euroskop