Přejít na obsah

Vyhledávání



Hlavní menu

Urban: Na Marshallův plán EU nejsou peníze

Marie Bydžovská, Euroskop, 22.6. 2012
euro - peníze
V druhém díle rozhovoru navrhuje profesor Luděk Urban, jak by mohla Evropa podpořit hospodářský růst a ohlíží se zpět na to, jak se EU poučila z úspěchů a neúspěchů lisabonské strategie, která definovala její plán na ekonomický růst v období let 2000 až 2010.

Prorůstová opatření musí počítat s oddlužováním států


Celá Evropa nyní mluví o tom, že musí vzniknout plán růstu. Jaká opatření by měl určitě obsahovat, aby vyvedl Evropu z krize?

Ano, celá Evropa chce slyšet něco jiného než to, že se musí šetřit. Upřímně řečeno: Evropa je unavená, znepokojená, veřejnost v mnoha zemích frustrovaná a nevidí východisko z krizové situace, která trvá už čtvrtým rokem. Přitom nikdo odpovědný nemůže dát odpověď na otázku, kdy tato krize skončí a také jak. Živná půda pro nacionalisty, extremisty a ty, kteří ve všem vidí vinu Unie. Přesun těžiště politických jednání směrem k hledání nějaké růstové strategie může vnést do této atmosféry pocit, že snad dochází k obratu.

Bylo by dobré, kdyby takový pocit byl podepřen výsledky připravovaného růstového programu. Každý trochu vzdělaný ekonom by asi byl s to vyjmenovat minimálně deset prorůstových opatření. Jenomže žijeme v  době s určitými omezeními, takže některá opatření vůbec nepřicházejí v úvahu, z čehož vyplývá poučení pro tento program. Takže nelze pomýšlet na žádná opatření, která by vyžadovala vyšší výdaje z národního rozpočtu a jež by znamenala růst zadlužení. Nejenom to, každý současný prorůstový program musí počítat s tím, že bude dále probíhat oddlužování členských států. Jinými slovy manipulace rozpočtovými zdroji a jejich zvyšování nepřichází v úvahu. A co unijní zdroje?  Evropský rozpočet vzhledem k jeho objemu (zhruba 1 % HDP celé Unie) a struktuře (zhruba 40 % na zemědělství) také nepřichází v úvahu. Navíc evropský rozpočet musí být vyrovnaný a přesuny mezi výdajovými položkami nelze provádět. Na podporu růstu, výzkumu a inovací přichází v nejlepším případě třetina výdajů evropského rozpočtu, což je žalostně málo. Je ještě jeden unijní zdroj -  Evropská investiční banka, která se angažovala již v roce 2009 a nyní si dále zvyšuje svůj kapitál.

Dále se často uvádějí tzv. strukturální reformy jako součást prorůstového programu. To jsou opatření, která mají odstranit nejrůznější překážky na trzích zboží, služeb a práce. Tyto intervence jsou v zásadě v kompetenci členských zemí a všechno tedy závisí na nich.

A konečně, to s tím souvisí, se zmiňuje vnitřní trh, jehož slabiny a vlastně jeho  nedokončenost omezují ekonomickou výkonnost a růstové vyhlídky členských zemí i celé Unie. To je dlouhodobá bolest Unie, o níž v Evropě  téměř každý ví, znovu a znovu se  připomíná a bez valného pokroku. Letos uplyne dvacet let od tzv. dokončení vnitřního trhu (1992) a očekává se, že Komise přijde s iniciativou na jeho oživení.

V červnu tohoto roku má Evropská rada na svém summitu projednat evropský program na oživení růstu. Pokud je mně známo, francouzská strana zatím nepředložila své návrhy.  Média informovala o šesti bodech německého návrhu (mezi nimi návrh na vytvoření ekonomických zón v postižených zemích, jež by měly být atraktivní pro soukromé investory). Takže se můžeme těšit na soutěž, pokud jde o návrhy různých členských zemí.

Jisté je, že i mírné zvýšení ekonomického růstu by bylo úlevou, zvlášť pro postižené země. Pokud by se díky tomu podařilo v těchto zemích dospět k vyrovnanému nebo dokonce přebytkovému rozpočtu, tak by to znamenalo snížení nebo ukončení závislosti na finančních trzích, vyhlídku na postupné oddlužení z vlastních zdrojů, větší prostor pro domácí rozpočtovou politiku a tedy úlevu, která by potěšila nejen ministry financí.

Na druhou stranu, žádné vyhlídky pro nový Marshallův plán neexistují (kdo by ho financoval?), i když nějaký zvláštní program by měl být připraven pro jihoevropské země. Evropská centrální banka by mohla přijít s nějakou novou inovací. Návrh na vydání tzv. projektových dluhopisů určených pro financování vnitroevropské infrastruktury. Zní to zajímavě, ale to je běh na velmi dlouhou trať, stejně jako mnoho dalších uvažovaných opatření.

Ale to hlavní, co už jsem uváděl: ani kdyby se v příštím roce zvýšily přírůstky HDP zemí EU řekněme na 2 %, tak to ještě není ta potřebná terapie na překonání krize. Unie musí dosáhnout obratu na mnoha dalších frontách. Připomínám obrovsky narostlé rozdíly mezi evropským severem a evropským jihem. Kladu si otázku, zdali jen samo ekonomické oživení může v tomto případě přinést obrat.  A co stagnující stav vnitřního trhu: může Evropa překonat ekonomickou stagnaci, když se jí stále nedaří oživit vnitřní trh? Každý prorůstový program EU by měl na čelném místě uvést, co chce právě v této oblasti udělat. A co stav evropského bankovního sektoru, který i přes neuvěřitelně výhodnou nabídku úvěru ze strany ECB se stejně nezkonsolidoval a stav známý pod jménem „credit crunch" nadále trvá. Jak podnítit růst v zemích EU, když banky neplní svou funkci?

Tím vůbec chci šířit skepsi o vyhlídkách možného oživení evropské ekonomiky. Jenom jsem chtěl naznačit, že tyto vyhlídky závisejí na radikálních reformách v dalších sférách, které by měly proběhnout buď s předstihem, nebo alespoň současně.

Lisabonská strategie není „hvězdná hodina" integrace


Evropská komise nicméně již dříve přicházela se strategiemi, jak povzbudit evropské hospodářství, myslím teď především na desetileté plány (Lisabonskou strategii a Strategii Evropa 2020). Jak hodnotíte s odstupem dvou let od zahájení druhého z nich - Strategie Evropa 2020 její dosavadní úspěchy či neúspěchy?

Bude dobré, když se nejdříve pokusíme odpovědět na tyto dvě otázky:

  1. Je vůbec moudré, aby se EU pouštěla do takových dlouhodobějších programů? Co vůbec k tomu EU motivovalo a znovu motivuje?
  2. Jaké zkušenosti získala Unie z lisabonské strategie a jaké poučení si vzala?

Lisabonská strategie spuštěná na jaře 2000 reagovala na nepříliš uspokojivé výsledky ekonomického vývoje EU jako celku zejména ve srovnání s USA. Unie sice „dokončila" vnitřní trh v roce 1992, ale mezeru mezi její výkonností a konkurenceschopností vůči USA se přesto nepodařilo odstranit.

Považuji za velmi odpovědné od tehdejších představitelů EU, že se kolektivně rozhodli na tuto situaci reagovat. Zcela věrohodně byly odhaleny slabiny EU: 1. nízké využívání pracovního potenciálu, 2. nižší přírůstky produktivity práce a 3. slabé výsledky ve výzkumu a v inovační činnosti.

Nešlo o žádný plán jako v tehdejších zemích RVHP. Cílové orientační hodnoty byly stanoveny pouze ve dvou případech - v míře zaměstnanosti a ve výdajích na výzkum, kdy se EU v roce 2010 měla vyrovnat USA. Žádné direktivní úkoly nebyly členským zemím ukládány. Od členských zemí se očekávalo, že ve svých národních programech budou usilovat o splnění společně přijatých cílů.

Nehodlám připomínat, že výsledky lisabonské strategie zřejmě nebudou zapsány v historii evropské integrace jako její zdařilá etapa. Rozbor příčin neúspěchu provedla celkem sebekriticky sama Komise v roce 2010. Poučné je to, že v Unii, která nemá centrální vládu s rozhodovací pravomocí, záleží úspěch podobné strategie na tom, jak odpovědně k ní přistoupí členské země. Mezi nimi byly „jedničky", ale také málo disciplinované země. Strategie ale neměla žádné nástroje k tomu, aby první skupinu nějak „odměnila" za její odpovědnost a druhou nějak postihla za to, že „nespolupracuje", třeba jen tím, že je dá na „tabuli hanby".

Je jasné, že při takovém uvolněném řízení celé strategie, bez možnosti vymáhat plnění přijatých závazků, bez možnosti postihu, bude podobná akce vždycky odsouzena k neúspěchu. I když si klade věrohodné cíle, navíc odsouhlasené všemi členskými zeměmi. Ty se vždycky mohou vymluvit na překážky, kterým musí čelit doma. Představitelé ostatních členských zemí to s největší určitostí přijmou, protože vědí, že se mohou do takové situace příště dostat samy.


Strategie EU 2020 řeší problémy před řeckou krizí


Poučila se EU při přípravě nové desetileté strategie?

Jsem poněkud skeptický při hodnocení nové desetileté strategie EU do roku 2020 (EU 2020). Jednak byla přijata v dosti velkém chvatu, předchozí strategie skončila v roce 2009, ta nová byla oficiálně zahájena na jaře 2010. Připravována byla navíc ve velmi  bouřlivé době, kdy EU začala žít s řeckým traumatem. V nové strategii je patrné poučení, neobsahuje žádné nereálné cíle v podobě „dohánění Ameriky", priorit není už stovka, ale přesto je jich dost a míří na slabiny evropské ekonomiky, které ostatně v hlavním zůstaly téměř stejné jako v roce 2000, jenom umocněné krizí. Růst pojímaný jako inteligentní, udržitelný a sociálně orientovaný byl vyhlášen za hlavní prioritu nové strategie. Je zjevné, že strategie byla tentokrát z pochopitelných důvodů koncipována jako evropská odpověď na krizi. Měla se stát součástí a důležitým nástrojem protikrizové strategie Unie.

S tím je spojen jeden problém, který nové strategii komplikuje život. Program strategie EU 2020 reaguje na krizi z doby před řeckým kolapsem a nemohl tedy reagovat na to, co přišlo potom.  Čili: strategie nemohla reagovat na vznik nerovnováhy mezi severem a jihem Evropy, na vzrůst rozdílů v konkurenceschopnosti členských zemí a také na potíže evropského bankovního sektoru, čím Unie žije právě od jara 2010. K tomu ještě dodejme tlak finančních trhů na zadlužené země, který je naléhavější než doporučení nové strategie. Když k tomu připočteme, že se nic nezměnilo ve způsobu řízení nové strategie (bez možnosti vymáhat plnění nebo postihnout neukázněnou zemi, žádná „tabulka hanby" aj.), pak považuji za oprávněné obavy, že osud této strategie se nemusí příliš lišit od té předchozí. Zaregistroval jsem i návrh, aby byla přijata revidovaná strategie, něco jako EU 2020 II.

Autor: Marie Bydžovská, Euroskop

Další články v rubrice

Mejstřík: Odchod Itálie z eurozóny není na pořadu dne

Tereza Chlebounová, Euroskop, 6. 3. 2018

Ve vztahu s Ruskem bychom neměli ustupovat ze svých hodnot

Petr Pospíšil, Euroskop, 31. 10. 2017

Brexit očima londýnského analytika Keitha Boyfielda

Petr Pospíšil, Euroskop, 29.6.2017