Marie Bydžovská, Euroskop, 24. 9. 2012
Zastánce rozdělení Eurozóny na sever a jih Hans-Olaf Henkel poskytl redaktorce Euroskopu rozhovor. Henkel je známý německý ekonom a dlouhá léta stál v čele Svazu německého průmyslu. Prahu navštívil jako host zasedání Mont Pelerinské společnosti.
Navrhl jste ve své knize rozdělení eurozóny na sever a jih. Jak si takové dělení představujete a máte představu, kolik by stálo?
Je důležité odlišit to, co by se mělo stát a co se stane. Když jsem psal knihu, přiznával jsem, že se eurozóna asi nerozdělí. Ale přesto pravděpodobnost této varianty narůstá. Plán A – současný postup je katastrofou. Eurozóna se kvůli němu stává totálně nekonkurenceschopnou. Plán B je vyloučení Řecka. To je příliš riskantní a není to dobré řešení. Bankovní systém v zemi by se dostal mimo kontrolu. Další špatnou možností je návrat k národním měnám. Byl by to krok zpět.
Podle mě je vidět, že plán měnové integrace se nedaří. Proto je nejlepší udělat malý krok zpět, který by umožnil devalvaci eura, kterou jižní země nutně potřebují. Může se to stát, pokud odejdou hospodářsky nejsilnější země – Německo, Nizozemí, Finsko a Rakousko. Pro ně to sice je nevýhodné, protože jejich měna by posílila a oslabilo by to jejich vývozce, ale lepší variantu v dlouhodobém výhledu nevidím. Marka posílila 17krát a vydržela to.
Říkáte, že němečtí vývozci mají výhody z eura, protože zlevňuje jejich zboží na zahraničních trzích. Zastánci názoru, že Německo z eura dlouhodobě profitovalo, a proto se nyní musí podílet na nákladech na jeho udržení, mají tedy pravdu?
Německý export profitoval z eura, ale ne celá země. Daňoví poplatníci musí přebírat náklady za udržení měnové unie. Pro německý průmysl je euro sladký jed. Opakované posilování marky bylo jedním z tajemství německého průmyslového úspěchu. Průmysl byl totiž stále nucen zvyšovat produktivitu, inovovat a dosahovat vyšší efektivity.
Hans-Olaf Henkel v letech 1995 až 2000 zastával post prezidenta Svazu německého průmyslu. V současnosti je profesorem Mannheimské univerzity. Jeho kniha „Zachraňte naše peníze“, v které navrhuje rozdělení měnové unie na Sever a Jih se stala v Německu bestsellerem. (foto: Youtube)
ČR patří do severní eurozóny
Nové severní euro by se mělo omezit jen na Vámi zmíněné čtyři země?
Ne určitě by tyto země ocenily, kdyby se přidaly i další státy. Mezi nimi určitě Česká republika. Vaše ekonomika je součástí severoevropské skupiny.
Je šance, aby eurozóna přežila se všemi 17 členy?
Jak se jako bývalý předseda spolkového svazu průmyslu díváte na snahy EU podpořit růst? Jde evropské úsilí správným směrem a je dostatečné? Co byste radil na podporu evropského hospodářského růstu?
Řecku jsme pomáhali již dvakrát. Loďařský průmysl v Pireusu, textilní průmysl v Athénách nebo turistické podniky ale dále nejsou konkurenceschopné. Porovnejte třeba Řecko a Turecko. Ty byly v době zahájení projektu eura na stejné pozici, nyní jsou ale v naprosto rozdílné situaci. Turecko prošlo devalvací a nezaměstnanost v něm klesá, jeho veřejný dluh dosahuje asi 34 procent HDP a přichází tam nové průmyslové firmy. Naproti tomu v Řecku je chaos.
V posledních padesáti letech došlo k více než stovce restrukturalizací dluhů. Vždycky po nich následovala devalvace. I Itálie opakovaně devalvovala a zvládla to.
Nacionalizace bank je nutná
Co je hlavní příčinou krize? Jsou to problémy bank, předlužení států nebo slabost celého evropského hospodářství?
Jak se Evropa může z krize dostat?
Nejdříve by měla začít řešit problémy bank. Prvním krokem musí být přehodnocení státních dluhopisů, které banky drží, na jejich pravou hodnotu. Poté by finanční ústavy měly navýšit vlastní kapitál. A třetím krokem by byla jejich nacionalizace. Rozsáhlá nacionalizace téměř všech bank, jen s málo výjimkami, je nutná. V dalších letech by se banky mohly zmenšit a rozdělila by se investiční větev od retailového bankovnictví (orientovaného na drobné klienty, pozn. red.).
Pokud to uděláme, zjistíme, že jsme nezachraňovali Řecko, ale banky, především ty francouzské. To je důvod, proč Nicolas Sarkozy tolik tlačil na záchranu Řecka. Záchrana bank by totiž značně navýšila francouzský státní dluh. Jenomže evropští politici řeší problémy tak, že předstírají, že dluhopisy problematických států mají 100procentní hodnotu.
Bez devalvace Jih konkurenceschopnost nezíská
Řekl jste, že Evropa mluví německy, ale jedná francouzsky. Co jste měl na mysli? Máte nějaké konkrétní příklady?
Začalo to již při vstupu Řecka do eurozóny. Velmi silně na něj tlačil francouzský prezident Jacques Chirac a francouzská vláda. Německý kancléř Schröder tenkrát ustoupil. Řecko přitom nemělo nárok vstoupit ani podle oficiálních řeckých statistik. Tlak ze strany Francouzů byl ale příliš silný. Již tím byla porušena Maastrichtská smlouva.
Když se zjistilo, že Řecko falšovalo statistiky, řekla kancléřka Merkelová nejdříve, že Řecko by mělo euro opustit. Pod tlakem francouzského prezidenta Sarkozyho , francouzského šéfa ECB Tricheta, francouzské ministryně financí Lagardeové a francouzského šéfa Mezinárodního měnového fondu Strausse-Kahna se Merkelová nechala přesvědčit.
Ale nyní dělá celá Evropa to, co si přeje kancléřka Merkelová…
To je jen mediální obraz. Mohu dát další příklady. Pomoc Řecku bylo enormní prolomení Maastrichtské smlouvy – především klausule o zákazu vzájemné pomoci („no-bail out clause“). Merkelová požadovala zavedení automatických sankcí za porušení maastrichtských pravidel. Sarkozy ji pozval do letoviska v Deauville a Merkelová opět ustoupila.
Celá desetiletí Německo odmítalo společnou evropskou ekonomickou vládu. Nyní se to stalo Německem podporovanou pozicí. Stejně to probíhalo s daní z finančních transakcí. Stal se z toho běžný model v Evropě. Německo něco navrhne, Francie to odmítne a Berlín nakonec ustoupí přání Paříže.
Bylo tomu tak i při vzniku fiskálního kompaktu. Ten je plný striktních pravidel. Šéf parlamentní frakce křesťanských demokratů (vedená kancléřkou Merkelovou-pozn. red.) proto v Bundestagu měl hrdý proslov, v kterém se chlubil, že všichni prý nyní sledují německý způsob disciplíny.
V zemích, které požádaly o pomoc ze záchranného fondu, si lidé stěžují na zavedení německé disciplíny. Jenomže všechny tyto státy s výjimkou Irska porušily závazky dané za záchrannou pomoc.
Nejdůležitější součást fiskálního paktu je tzv. zlaté pravidlo, tedy slib zavést dluhovou brzdu do ústavy. Německo ji zavedlo, stejně tak Španělsko. Sarkozy ji slíbil a schválil i ve fiskálním paktu, ale to byl podvod. Věděl, že socialisté to nikdy neschválí. Na změnu ústavy přitom potřeboval dvoutřetinovou většinu. Nový prezident Francois Hollande říká i oficiálně, že dluhovou brzdu Francie mít nebude.
Stala se z toho taková zajímavá hra. Německo něco požaduje, Francie i ostatní souhlasí. Veřejnost věří, že Německo Evropě diktuje. A mimochodem Merkelová potřebuje negativní ohlas, protože německá veřejnost má potom dojem, že kancléřka brání jejich zájmy. V realitě tedy Evropa sice mluví německy, ale jedná francouzsky.
To ale znamená, že německá veřejnost je podváděna….
Absolutně a pořád.
Je pravda, že Řecko a další země neplní podmínky. Jenomže požadavky věřitelů stav jejich hospodářství ještě více zhoršují…
To je naprostá pravda. Žádná země mezi Řeckem a Francií nemá šanci nabýt konkurenceschopnost na světovém trhu bez devalvace. Nepřekvapují mě jejich negativní výsledky. Nesouhlasím s jednostrannou politikou podle hesla „jedna velikost pro všechny“ ze dvou důvodů. Naložila přílišné břemeno na Německo, Finsko, Nizozemí a Rakousko a způsobuje neuvěřitelnou společenskou nespravedlnost a tlak na Jihu.
Euroskeptická strana je v Německu potřeba
V celé Evropě sbírají popularitu euroskeptické strany. Jen v Německu se jim nedaří. Z parlamentních stran jediní liberální demokraté využili ostrou rétoriku proti pomoci Řecku a jejich podpora klesá. Jak si to vysvětlujete?
Podle nedávného průzkumu 85 procent Němců nechce, aby záchrana eurozóny pokračovala. Ale těsná nadpoloviční většina chce stále udržet euro. Německá veřejnost byla podvedena, a to i médii. Věří, že mohou mít nadále euro, aniž by je to stálo další peníze.
V Německu je také považováno za politicky nekorektní jakkoliv mluvit proti euru. Tzv. elity, tedy politici, lídři byznysu, analytici, ekonomové anebo média, stále více kritizují politiky na záchranu eura, ale nikdo z nich si nedovolí říct: „Vraťme se k marce!“ Až v posledních několika týdnech si někteří politici dovolili naznačit, že Řecko by možná mohlo odejít z měnové unie. A okamžitě se proti nim ozval protest ze všech politických stran. Dokonce i odchod Řecka od eura je považován za politicky nekorektní téma.
Ale stejně, jak říkáte, skoro polovina Němců už euro nechce…
Kdyby všichni věděli, jaké riziko sebou nese udržení eura – inflaci nebo vyšší daně – většina by nakloněná euru nebyla.
Očekáváte, že se v příštích parlamentních volbách na podzim 2013 dostane do parlamentu nějaká euroskeptická strana?
Už je na čase, je to dávno potřebné. Přesto je dosud v Německu tabu tématem, že by se neudržela eurozóna se současnými členy. Měli bychom diskutovat o alternativách k současným akcím. To je v Německu tabu. Pravděpodobně je to pořád kvůli tradičnímu sentimentu, že jsme začali světovou válku a udělali hrozné věci, a proto nemůžeme být první, kteří změní společnou měnu.
Vkládám určitou naději do uskupení s názvem „Svobodní voliči“. Jsou zatím pouze v místní politice, jejich členové jsou třeba někteří starostové. Je to ale velká strana. Má téměř 300 tisíc členů. Například liberální demokraté mají jen asi 47 tisíc členů.
Nyní Svobodní voliči udělali dvě rozhodnutí. Chtějí v roce 2013 kandidovat ve spolkových volbách a jsou proti vládní politice řešení krize eura. Pokud uspějí, dostane se do parlamentu strana s rozdílným programem od dosud převládajícího směru. Zatím není jisté, kolik procent strana získá. Plán je starý pouze šest týdnů.
Spolupracuji s touto stranou na vzniku programu, jak se postavit k stálému záchrannému fondu ESM. Spolupracuji ale i s dalšími. Loni jsem ukončil svou dlouhodobou podporu liberálním demokratům. Nesouhlasil jsem s tím, že se staví za současnou bláznivou politiku. Nikdy jsem ale nebyl členem žádné politické strany.
Autor: Marie Bydžovská, Euroskop