Marie Bydžovská, Euroskop, 8.10. 2012
S Thomasem Klauem, šéfem francouzské pobočky think-tanku European Council of Foreign Relations (ECFR), hovořil Euroskop při příležitosti jeho účasti na mezinárodní konferenci organizované Asociací pro mezinárodní otázky (AMO) „Future of European Integration: The Impact of the Financial Crisis on European Solidarity“.
V Evropě narůstají euroskeptické nálady. Je to chyba politiků, že nedokážou občany přesvědčit pro evropskou myšlenku?
Důvody nárůstu euroskeptismu mezi Evropany nesouvisí vždy jen s evropskou integrací. Často se lidem nelíbí přesun kompetencí na evropské instituce, ale někdy také EU mylně vidí jako prostředek posilování imigrace, které se chtějí bránit. Ale imigrace tu bude i bez EU -stejně jako již mnohokrát v evropské historii se dostáváme do doby silné imigrační vlny. Ta přináší příležitosti, ale i obtíže. Přistěhovalectvím jsou ovlivněny dějiny všech evropských zemí a regionů. Všichni jsem potomky imigrantů.
Euroskeptické strany proto často kombinují protiintegrační a protiimigrantskou agendu. Ale příčiny posilování euroskeptismu jsou ještě komplexnější. Souvisí i s odmítnutím modernity – myšlenky, že národní státy nemohou být v současném měnícím se prostředí jedinými prostředníky vládnutí.
V posledních letech se objevil ještě jeden faktor. Občané vidí, jak se jejich lídři již několikátý rok marně snaží řešit krizi. Jejich neefektivnost přispívá k nárůstu nespokojenosti, hněvu, iritace a strachu obyvatel. Tyto pocity vždy pomáhají ziskům extremistických a xenofobních stran. Proto potřebujeme efektivnější rozhodování na evropské úrovni.
Další integrace je prosaditelná
Současný model fungování eurozóny je špatný podle odpůrců i příznivců měnové integrace. Jak by se podle Vás měla eurozóna změnit, aby současnou krizi přežila a v budoucnosti prosperovala?
Eurozóně chybí společná vláda. V krizi potřebuje eurozóna, která je jakýmsi kvazistátem, jednu společnou vládu. Není možné, aby každý aktér v eurozóně měl právo veta. Představte si fotbalový tým, kde má každý hráč i rozhodčí právo veta. Takový tým žádný zápas nevyhraje.
To je sice ekonomicky racionální, ale je to politicky prosaditelné? Budou státy ochotné přesunout některé pravomoci do centra?
Status quo je neudržitelný. Zbývá jen výběr mezi dalším transferem suverenity do centra nebo desintegrací eurozóny. Desintegrace by byla ekonomická i politická katastrofa, pro evropský kontinent nejhorší od Druhé světové války. Po desetiletích úspěchů integrace a dobrých zpráv, by to byla enormně špatná zpráva s hlubokými dopady. Další integrace je politicky prosaditelná.
Je možné přesvědčit občany, aby pro ni hlasovali?
Nejdříve je důležité vysvětlit, že systém, kdy mají všichni právo veta, vytváří patové situace bez jakéhokoliv východiska. Proto musí být nejdříve překonán princip jednomyslnosti. K potřebným změnám nedojde, pokud budou muset o reformách evropské státy rozhodovat jednomyslně. Například Británie změny stěží přijme.
Pokud by v některých zemích občané reformy odmítli, měli by dostat i druhou šanci. Znovu by hlasovali, zda jsou proti změnám, i když je ostatní přijali. Jestliže by se přesto rozhodli, že se nechtějí přidat k ostatním státům, které posílí integraci, mohly by s EU navázat třeba takový vztah, jaký má Švýcarsko.
Ale státy eurozóny by asi neměly na vybranou…
Může se stát, že některá země se rozhodne k užší integraci nepřistoupit. To bude špatné pro ni, ale ne pro celou eurozónu. Finanční nákaza by nehrozila. Současný strach z finanční nákazy vychází z toho, že odchod jednoho státu z eurozóny by značil slabost systému. To by již neplatilo, pokud by došlo ke kolektivnímu rozhodnutí států nastoupit na cestu směrem k efektivnější spolupráci, kterou by nemohl blokovat každý byť i malý stát.
Motor jede dál. Francie nechce vést Jih
V jádru evropské integrace stojí spolupráce Německa a Francie. Při zvolení Francoise Hollanda do čela Francie mnoho komentátorů ohlašovalo konec „francouzsko-německého motoru“ evropské integrace. Není to další překážka na cestě evropské integrace?
Všichni pozorovatelé hledají, aby nalezli mezi Berlínem a Paříží rozpory. Jejich spolupráce je ale stále centrální. Obě země slaďují například komunikaci vůči Řecku. Ministři financí se zase dohodli na pravidelných schůzkách každý druhý týden. Francouzsko-německý motor jede dál.
Hollande byl kritický k Sarkozyho vztahu k Německu i k „tandemu Merkozy“ (žurnalistická zkratka pro spolupráci Merkelové a Sarkozyho, pozn. red.). Přesto vždy zdůrazňoval, že Německo je pro Francii zásadní zahraničněpolitický partner. Vývoj od voleb potvrdil, že to myslel vážně. Hollande pokračuje ve vytvořených vztazích s Německem a navíc zapojil další partnery. Více než jeho předchůdce diskutuje například s Římem a Madridem.
Spolupráce Merkelové a Sarkozyho navíc nebyla prezentována v médiích vždy pravdivě. Sarkozy nepřitakával stále jen požadavkům Merkelové. Bylo mezi nimi mnoho tenzí a museli hledat kompromisy. Především na konci mandátu se však Sarkozy klonil stále více k Berlínu.
Výsledek posledního summitu Evropské rady ale působil tak, že Francois Hollande se spojil s jižními státy proti německým úsporným politikám a začíná se vytvářet nová skupinu především jihoevropských států vedená Paříží.
To byl jen dojem. Ale měl ničivé následky. Paříž koordinovala před summitem své postoje s Římem a Madridem. Ale i s Berlínem. Montiho, Rajoyova a Hollandova pozice si byly blízké, proto přijeli na summit s podobnějšími postoji, než jaké zastávala Merkelová.
Určitě ale to nebyl výsledek snahy Francie vytvořit jižní frontu a vést ji. To by byl nebezpečný vývoj. Pokus dát dohromady jih proti severu nebo naopak by měl strašné dopady. Již nyní se objevují v médiích negativní nálady jihu proti úspěšnému severu a severu proti méně úspěšnému „utrácivému“ jihu (Klau výraznou gestikulací zdůrazňuje uvozovky).
Zájmem Francie je být viděn jako partner Německa, ne jako lídr jižních zemí. Navíc Mario Monti má mandát pouze na stanovenou dobu a po volbách přijde nový premiér. Postavení Španělska se zase zhoršuje. Bylo by bláznivé, kdyby se Francie snažila o to vytvořit a vést takovou alianci.
Interpretace výsledků summitu má ještě jedno, anekdotické, vysvětlení. Angela Merkelová byla po nočním jednání příliš unavená na hovor s novináři, a proto se nekonala její tisková konference. Mario Monti s žurnalisty mluvil a tak německý tisk, který neměl zprávy od své vlády, interpretoval summit podle slov italského premiéra. Německo tak dostalo zkreslený obraz toho, co se stalo.
Trhy Francii věří
Druhá obava související se zvolením socialistického prezidenta se týkala ekonomického stavu země. Francie je považována za potencionálního dalšího kandidáta na ekonomické problémy po středomořských zemích. Jsou tyto obavy oprávněné?
Trhy nejednají s Francií jako s jižními zeměmi. Považují její dluhopisy za bezpečný přístav. Po zvolení Hollanda náklady na splácení dluhu poklesly. Francie čelí ekonomickým výzvám – obchodnímu deficitu, problémům s konkurenceschopností, veřejným zadlužením, nezaměstnaností i ekonomickým růstem. Vláda tyto záležitosti musí řešit. Bude to trvat dlouho a bude to náročné. Na druhou stranu, pokud se podíváte na údaje a ekonomickou realitu posledních deseti letech, Francie je v mnohem lepším stavu nejen než Řecko, ale i než Portugalsko, Itálie nebo Španělsko.
Ale ve srovnání s Německem je v mnohem horší situaci…
To ano. V současnosti Německo vykazuje lepší výsledky. Ale nemůžeme se dívat jen na poslední půlrok. Je dobré nahlížet na delší perspektivu. V posledních dekádě Francie neměla tak špatné výsledky. Nelze zapomenout, že ve Francii se nevytvořila realitní bublina ani ohromné problémy v bankovním sektoru či neudržitelně rychlý růst platů neodrážející vzestup produktivity práce jako v některých evropských zemích. Problémy Francie a periferie eurozóny jsou jiného druhu. To vysvětluje, proč trhy stále Francii věří. Pokud bude své problémy vážně řešit, může si důvěru trhů udržet.
Zvolil prezident Hollande správnou cestu z ekonomických problémů? Co jeho „proslavená“ 75procentní daň pro bohaté?
Jako francouzský občan považuji zvýšení daňového břemena v době, jakou prožíváme, za spravedlivé. Spravedlnost je dobrá pro zemi i pro společnost. Stále je ale brzy na zodpovědné hodnocení. Na něj přijde čas až někdy na přelomu roku.
O novém francouzském premiérovi Jean-Marcu Ayraultovi, který dříve pracoval jako učitel němčiny, se říká, že je to germanofil. Dočkáme se z Paříže „němečtější“ politiky?
Ayrault zná Německo dobře. A to je dobrá zpráva, protože usnadní dialog mezi Paříží a Berlínem. Rozumí německé politice, může zhodnotit, co se na druhé straně Rýna podařilo a co je možné přenést do Francie. S podporou prezidenta přinesl nový styl práce francouzského kabinetu. Ve Francii je tradice silného lídra. Ayrault začal vést opravdový dialog s partnery na různých úrovních a naslouchá jejich hlasu a až pak se rozhoduje. V tomto smyslu se jedná spíše o změnu metody než obsahu politiky.
Autor: Marie Bydžovská, Euroskop