Petr Drulák: Evropa nechce, aby z Ruska vyrostl chuligán


Jan Žižka, E 15, 9. 9. 2008

Vůbec ničemu nepomůže, když ve Varšavě budou chtít spustit studenou válku s Ruskem, zatímco v Římě se budou zajímat pouze o ropovody, říká v rozhovoru pro deník E15 ředitel pražského Ústavu mezinárodních vztahů Petr Drulák. Společná evropská politika vůči Rusku je podle něho nezbytná a na rozdíl od dřívějších krizí se Evropská unie dokázala na jednotné pozici dohodnout.

E15: Co je cílem Evropské unie při jednání s Ruskem? Prosazení svých zájmů, vyvážení ruského vlivu, nebo spíše hájení ideálů?

Evropská unie se hlavně snaží vyřešit problém, který na Kavkaze vznikl. Samozřejmě, že EU má také své zájmy. Má zájem i na co nejlepším partnerství s Ruskem, které je dodavatelem strategických surovin. Ale má zájem také na tom, aby v mezinárodních vztazích a zvláště v tom nejbližším euroatlantickém prostoru byla respektována základní pravidla mezinárodního soužití. Tady vznikl problém, Gruzie ta pravidla porušila a ruská odpověď představovala ještě větší porušení. Způsob, jakým Rusko zareagovalo, je v rozporu s hodnotami, ke kterým se EU hlásí a ke kterým se vlastně hlásí i partnerství unie a Ruska. Takže to je pro EU poměrně těžká situace.

E15: Část pozorovatelů říká, že Gruzie napadla Jižní Osetii a Rusové jí přišli na pomoc. Proč tedy byla ruská reakce ještě větším porušením pravidel?

Rusko se snaží dlouhodobě destabilizovat Gruzii. Saakašviliho režim je Rusku trnem v oku, protože Gruzie se na rozdíl od Arménie orientuje západním směrem, nikoli ruským. Rusko využívá separatistických tendencí na území Gruzie, které Tbilisi nezvládá. A Gruzie udělala zásadní chybu. Dokonce bych řekl, že to bombardování Cchinvali by se dalo klasifikovat jako válečný zločin. Ale je zřejmé, že Rusové na to čekali. Svědčí o tom rychlost reakce a způsob, jakým byla intervence provedena. Pokud by akce skončila vytlačením Gruzínců z Jižní Osetie, tak by se Rusko ještě pohybovalo v rámci mezinárodního práva. Stává se to problematickým ve chvíli, kdy Rusové přicházejí na gruzínské území a okupují ho.

E15: Do Moskvy se vydal vyjednávat francouzský prezident Nicolas Sarkozy společně s představiteli bruselských institucí. Paříž i Brusel jsou považovány spíše za zastánce mírnějšího postupu vůči Moskvě, mohou se objevit pochybnosti, zda skutečně reprezentují celou škálu názorů v EU…¨

Tady jsou určitá pravidla evropské hry a ta jsou jednoznačná. Evropskou unii reprezentuje předsednická země, vysoký představitel pro zahraniční politiku a předseda Evropské komise. A je zřejmé, že EU předtím o postoji k Rusku jednala. V Moskvě tedy není prezentována pozice Paříže. Je to pozice, která vznikla na základě diskuze v EU. A zdá se, že jsou všichni členové unie k této pozici loajální. Takže zrovna v tomto případě – na rozdíl od jiných krizí – si myslím, že EU má svou pozici a mandát, který je podporován sedmadvaceti státy.

E15: Možná jsou členské země loajální ke společné pozici, ale nejsou s ní spokojeny…

Samozřejmě. Ale tohle platí i na národní úrovni. Když se podíváme do České republiky, tak zde se také výsledná česká pozice odlišuje od stanoviska premiéra či prezidenta. Ta pozice představuje určitý kompromis. Důležité ovšem je, když už se něco dohodne, aby se u toho vydrželo. To byl problém Evropské unie v minulosti. Uvidíme, jak to bude vypadat teď. Zatím byl ten náběh slibný, vypadalo to, že se drží linie.

E15: Jsou české zájmy vůči Rusku shodné s těmi evropskými?

Je zajímavé, že v tuhle chvíli jsme v rámci Evropské unie někde uprostřed. Už tradičně nemáme stejnou pozici jako Polsko a pobaltské státy. I ti naši představitelé, kteří mají pochopení pro postoje Pobaltí a Polska, říkají, že my se na to díváme trochu jinak. Pak je tu druhá skupina států, jako nyní Itálie – předtím to bylo Německo -, které chtějí rozvíjet partnerství s Ruskem, ať se děje cokoli. Český pohled má o něco blíže k polsko-pobaltskému, ale celkem snadno se umístí do mainstreamu, hlavního proudu. Na rozdíl od jiných otázek, jako je reformní smlouva, kde se skutečně někdy dostáváme úplně mimo hlavní proud.

E15: Stává se český postoj umírněnějším hlavně díky prezidentu Klausovi?

Nejde jenom o Klause. Stačí se podívat na polské politické spektrum, kde se většina stran shoduje, že Rusko je hrozba. U nás je to jinak, tohle si myslí pouze část ODS, možná část nějaké další strany a někteří vlivní jednotlivci. Takže to není otázka jednoho člověka, je to širší otázka postojů politických elit a společnosti vůbec.

E15: Je pro nás vůbec výhodné, aby byla nějaká společná evropská politika vůči Rusku?

Řekl bych, že je to výhodné a nezbytné, protože ani Česká republika, ani další evropské státy nemají zájem na tom, aby z Ruska vyrostl chuligán, který bude utlačovat své okolí. Pokud tomu chceme zabránit, tak je to možné, jen když se spojíme a budeme schopni Rusku představit jednotnou pozici. Vůbec nepomůže, když ve Varšavě budou chtít spustit studenou válku, zatímco v Římě se budou zajímat pouze o ropovody. To by byla ideální pozice pro Rusko, které by pak mohlo rozehrávat evropské státy proti sobě.

E15: Lze se nyní s Rusy vůbec dohodnout na něčem zásadním?

Evropská unie má podmínku, která je naprosto základní – že se Rusové stáhnou. Stáhnout se musí především z vlastní Gruzie. S Osetií a Abcházií je to v tuto chvíli složitější, protože integrita Gruzie je už fakticky věcí minulosti, jakkoli EU bude na principu územní integrity trvat. A myslím, že je správné, že na tom bude trvat. Myslím ale, že nás čeká vývoj podobný tomu, jaký jsme zažili na Kypru.

E15: Gruzínci však ztratili reálný vliv v Jižní Osetii a Abcházii už dříve…

Uznání ze strany Ruska je ale přece jen zásadní krok. Argument, že fakticky to bylo na spadnutí už několik let, je pravdivý. Vidím tady paralelu právě se Severokyperskou republikou, uznanou jedním jediným státem – Tureckem. Přesto to tam takhle nějak funguje už třicet let. Pro Evropskou unii je důležité dát jasně najevo, že Rusové musí dodržet podmínky příměří, jakkoli je ten dokument dvojznačný. O tom se teď vede spor, co vlastně Sarkozy s ruským prezidentem Medveděvem dohodl. Údajně existuje i několik verzí toho dokumentu. EU musí dát najevo, že nepřijatelný je také postoj Ruska, které prohlásilo Saakašviliho za politickou mrtvolu. Takové jednání nemůže vést ke stabilitě v regionu.

E15: Po posledním summitu EU byli Rusové spokojeni. Jsou teď v silné pozici?

Já si nemyslím, že jsou v nějaké extra silné pozici. Dokonce bych řekl, že jsou v naprosté mezinárodní izolaci. Rusové se pokoušeli o to, aby je nějak podpořila šanghajská rada pro spolupráci, ale její členové to jednoznačně odmítli. Aliance Rusko-Čína, o které se občas mluví, tady rozhodně neplatí. Rusko je v této věci samo. Je také zajímavé podívat se na rozdíl mezi Medveděvem a premiérem Putinem. Protože tohle byla Putinova válka. Nevíme samozřejmě, jak ten rozhodovací proces vypadal. Ale z toho, co proniká na veřejnost, se zdá, že Medveděv k tomu přišel jako slepý k houslím. Byl konfrontován s určitou situací a musel na ni nějak reagovat. Velkým otazníkem pro mne zůstává, proč vlastně Gruzínci zaútočili. Jaké měli informace? Saakašvili musel mít nějaký zásadní důvod.

E15: Povzbudil Gruzii někdo ze Západu? Objevilo se tvrzení, že americký viceprezident Dick Cheney nějakým způsobem Saakašviliho podporoval.

Ale to opravdu nevíme. Rozhodně to nebylo stanovisko americké administrativy. Nedovedu si představit, že by někdo ve Washingtonu nebo v Bruselu řekl Gruzii – když budete mít konflikt s Ruskem, tak my budeme na vaší straně a budeme bojovat bok po boku.¨

E15: Ruská rétorika se v lecčem podobá té americké, zvláště za prezidenta George Bushe. V Moskvě i ve Washingtonu se například mluvilo o preventivních úderech. Nekopíruje ruská politika tu americkou?

Rusům to usnadňuje situaci. Já si myslím, že Bushova administrativa poškodila mezinárodní společenství svou rétorikou. Máme tady určitého hegemona, který samozřejmě prosazuje své zájmy výrazněji než ostatní státy. Otázkou je, jakým způsobem to zabalí, jak bude argumentovat. A právě ta argumentace Bushovy administrativy byla vedena způsobem, který poškodil mezinárodní společenství. Rusové toho teď mohou využít. Ale nejsem si jist tím, že kdyby ve Washingtonu nebyl Bush, ale byl tam třeba Al Gore, chovalo by se Rusko smířlivěji. Ty hlavní důvody ruské politiky jsou domácí, cílem je rehabilitace Ruska jako velmoci.

E15: Vicepremiér Vondra říká, že kdyby NATO nabídlo jasnější perspektivu členství Gruzii, tak by Rusové byli opatrnější a neriskovali by roztržku se Západem..¨

S tím moc nesouhlasím. Myslím, že by bylo chybou, kdyby NATO na svém minulém summitu dalo Gruzii takovou garanci. Přijmout někoho do NATO znamená, že když se dostane do úzkých a bude mu hrozit vojenská hrozba, jsme připraveni jít do války. Evropa ani Amerika ale nechtějí riskovat válku s Ruskem kvůli Gruzii. To je prostě fakt, dá se to do určité míry vnímat i jako nový Mnichov. Ale dalším argumentem je povaha gruzínského režimu, který není demokratický. Je to režim, který porušuje základní pravidla demokracie. Ilustruje to osud bývalých Saakašviliho spolupracovníků. Někteří jsou v exilu, jiní pronásledováni v opozici. Saakašvili nikdy neváhal využít pro svou popularitu gruzínský nacionalismus. Pokud by dostal garanci NATO, hrozilo by, že by do toho prostě šel a my bychom byli ve válce s Ruskem kvůli jeho vlastní neodpovědnosti.

***

Petr Drulák (36) Od roku 2004 je ředitelem pražského Ústavu mezinárodních vztahů. Vystudoval mezinárodní politiku a filozofii na Vysoké škole ekonomické v Praze. Mezinárodní politiku a ekonomii studoval také na univerzitě v Antverpách. Byl výkonným ředitelem Rady pro mezinárodní vztahy, od roku 1998 pracuje v Ústavu mezinárodních vztahů. Přednáší na vysokých školách. Je autorem knihy Teorie mezinárodních vztahů a řady dalších publikací. Je ženatý a má dvě děti.

Autor: Jan Žižka

Sdílet tento příspěvek

Další aktuality