Přejít na obsah

Vyhledávání



Hlavní menu

Coudenhove-Kalergi: Benešovy dekrety nejsou pro Rakušany téma

Rakouská novinářka a neteř spoluzakladatele Panevropy Barbara Coudenhove-Kalergi navštívila Českou republiku.

Euroskop vedl Barbarou Coudenhove-Kalergi rozhovor o evropské integraci, vztazích mezi Čechy a Rakušany i o jejích vzpomínkách na dětství strávené v Praze.

Váš strýc Richard Coudenhove-Kalergi byl zakladatelem jednoho z prvních hnutí, které usilovalo o sjednocení Evropy. Jak by se podle Vás díval na současnou evropskou integraci? Myslíte, že by byl spokojený se stavem EU, v jakém se EU nachází, nebo by byl spíše kritický?

Myšlenka Panevropy pochází z doby po První světové válce.  Richard Coudenhove-Kalergi zdůrazňoval, že pokud se evropské státy nesjednotí, za pár let propukne nová světová válka. To se také stalo. Je důležité si uvědomit, že od roku 1945 v Evropě nebyla kromě té v Jugoslávii žádná další válka. I při nynější krizi je nepředstavitelné, že by spolu třeba Němci a Francouzi opět válčili.

Co Vy si myslíte o současné evropské integraci? Jaké jsou její silné a slabé stránky?

Evropská unie v současnosti prochází těžkou krizí. Vzpomínám na rok 1989, kdy lidé demonstrující na Václavském náměstí opakovaně říkali, že chtějí zpět do Evropy. Chtěli patřit do EU. Nyní jsou tyto velké naděje již za námi. Objevila se krize a mnozí vidí velké těžkosti. Stále ale mnoho lidí věří, že EU má být udržena a nemáme nechat jí padnout.

Pocházíte z Prahy, již ve 13 letech jste ale byla v rámci odsunu nucena odejít do Rakouska. V Praze jste se účastnila debaty s názvem „Kde domov můj?“. Ráda bych Vám položila stejnou otázku - Kde se cítíte doma?

Patřím k mnoha lidem, kteří nebydlí tam, kde se narodili, kteří nemají pouze jeden domov, ale mají jich vícero. To bylo v generaci našich rodičů celkem výjimečné, dnes jsou takových lidí miliony. Pro mě jsou důležité především Rakousko, ale i Česko.

A co se týče Vaší identity… považujete se za Rakušanku, případně Češku i Rakušanku, nebo se přikláníte k tomu, že jste prostě Evropanka?

Považuji se za Rakušanku, ale státní občanství pro mě není tak důležité. Pracovala jsem v mnoha zemích, takže si myslím, že není to nejdůležitější, jaké občanství máte.

Jaké máte vzpomínky z dětství? Jak se Česko od té doby proměnilo?

Mám jich spoustu. Především krása Prahy je důležitý obraz, který si ze svého dětství uchovávám. Praha se obrovsky proměnila.  Po roce 1989 jsme tady pracovala jako novinářka a i za tu dobu prošlo město závratným vývojem. Za mého dětství žila v Praze ještě velká německá menšina, která stejně jako židovská menšina již v Praze není. Československo bylo tehdy multikulturním státem.

Myslíte si, že to je škoda, že by bylo lepší, kdyby Praha byla stále multikulturní?

Nemůžeme vrátit dějiny zpět. Nedávno jsem dočetla knihu od Madleine Allbrightové, která píše, že její otec, který byl diplomatem úzce spolupracující s Edvardem Benešem, považoval odsun Němců za správný, nezbytný, ale že ona stejně jako Václav Havel se domnívá, že země kvůli němu zchudla. Ale to již se stalo a domnívám se, že se objevuje nová multikulturalita. Mnoho mladých lidí z celého světa žije a pracuje v zahraničí, i v Česku.

V době komunismu jste působila ve východní Evropě jako korespondentka rakouského deníku. Když se podíváte na uplynulých více než dvacet let od sametové revoluce, jste vývojem v bývalém východním bloku zklamaná nebo jste podobný vývoj očekávala?

Rok 1989 byla hvězdná hodina, lidé byly plni nadějí a očekávání, že zvítězí síly svobody. Taková atmosféra nemohla trvat dlouho. Lidé oprávněně měli dost socialismu a vkládali velké naděje do kapitalismu, který byl považován za to nejlepší. Ve většině zemí se ale poté objevily problémy s korupcí a lidmi, kteří se chtěli na úkor jiných rychle obohatit. To je asi normální, že po takovém zlomovém okamžiku jako byl rok 1989, nastanou později problémy. V současnosti vidím různé rozdílnosti v jednotlivých zemích, nelze vnímat všechny státy jako jednotný východní blok. Někdy jde transformace lépe, jindy hůře. Ale věřím, že většina bývalých komunistických států chce stále zůstat v EU.

Vidíte nějaké favority mezi bývalými komunistickými zeměmi?

Není možné dát zemím známky jako ve škole. Hlavní je, že se již žádná země nechce vrátit do doby komunismu.

V čem jsou si Češi a Rakušani podobní a čím se naopak liší? Jsou si vzhledem ke společné historii bližší než s jinými národy Evropy?

Máme mnoho společných vlastností. Vídeň byla dlouhou dobu na přelomu 19. a 20. století druhé největší české město po Praze. Když se dnes podíváte ve Vídni do telefonního seznamu, najdete tam mnoho českých jmen. Český vliv v Rakousku, především v hlavním městě, byl silný. Máme i společné vlastnosti – třeba podobný smysl pro humor, tendence být uražený a stěžovat si. Češi i Rakušané si rádi naříkají. Vzájemné problémy zajímají především politiky, obyčejné lidi již tolik ne.

Sledovala jste průběh české kampaně před prezidentskými volbami? Co říkáte na to, jakou roli v ní hrály Benešovy dekrety?

To je téma, které prezidentovy přineslo hlasy, především z hraničních oblastí. Lidé rádi použijí takovou příležitost získat voliče.

Věnovala se tomuto tématu rakouská média?

Bylo to důležité téma v 90. letech. Dnes to pro většinu Rakušanů již není na pořadu dne. Nechtěla bych porovnávat nacismus a komunismus, byly to rozdílné režimy. Je rozdíl posílat lidi do Osvětimy nebo do Bavorska. Oba jsou ale temným bodem v historii.

V Rakousku trvalo celou generaci, než se lidé s tématem minulosti vyrovnali. Myslím, že i v Česku to bude trvat generaci. Již dnes je mnoho, především mladých lidí, kteří tuto historii chtějí zpracovat. Přijde mi škoda, že historické události stále blokují jiné věci. Například Praha a Vídeň jsou stejně vzdálené jako Vídeň a Salzburg, ale do Salzburgu jedete z Vídně dvě a půl hodiny a do Prahy čtyři až pět hodin, protože nejsou dostavěny silnice. Je škoda, že otázky minulosti stále blokují věci, které jsou důležité pro lidi, ale s tím se musí popasovat politici z obou zemí.

Zajímají se obecně Rakušané o dění v Česku?

Ne, stejně jako asi ani naopak. Jsme dvě malé ne zrovna zajímavé evropské země. V dřívějších generacích hrála určitou roli historie, pro mladé jsme ale prostě normální sousední země. Ale navzájem se o sebe nijak zvlášť nezajímáme.

Autor: Marie Bydžovská, Euroskop

Barbara Coudenhove-Kalergi (1932) pracovala pro několik zásadních rakouských médií, proslavila se cyklem rozhlasových dokumentů o zemích východního bloku, zejména pak o Polsku a o Československu. Václav Havel jí udělil v roce 2001 Řád T. G. Masaryka I. třídy za podporu demokracie a lidských práv.

Další články v rubrice

Mejstřík: Odchod Itálie z eurozóny není na pořadu dne

Tereza Chlebounová, Euroskop, 6. 3. 2018

Ve vztahu s Ruskem bychom neměli ustupovat ze svých hodnot

Petr Pospíšil, Euroskop, 31. 10. 2017

Brexit očima londýnského analytika Keitha Boyfielda

Petr Pospíšil, Euroskop, 29.6.2017