Přejít na obsah

Vyhledávání



Hlavní menu

Problém se strategiemi. Jedna se dopíše a začne se psát nová

růst

S náměstkem státního tajemníka pro evropské záležitosti Martinem Tlapou o konkurenceschopnosti Evropské unie i České republiky.

Když se řekne: Evropská Unie je konkurenceschopná… Co to pro Vás znamená. Co si lze vůbec představit pod pojmem konkurenceschopnost?

Každému asi bude jasná konkurenceschopnost u firem. Podnik je úspěšný, protože má lepší výrobek, služby, je levnější, či nabízí nově něco nového. V literatuře je známý model amerického ekonoma Michaela Portera, který zdůrazňuje význam vytváření nové hodnoty, kterou firmy překonávají konkurenci. Problém nastává, pokud termín používáme jako zaklínadlo k obhajobě hospodářské politiky. Paul Krugman publikoval trefný článek Posedlost konkurenceschopností, kde polemizuje s myšlenkou, kterou prezentovali počátkem devadesátých let minulého století například prezident Bill Clinton či prezident Evropské komise Jacques Delors, totiž že národy spolu soupeří stejně jako velké korporace. 

Paul Krugman upozorňuje na tři nebezpečí spojená s podporou konkurenceschopnosti na národní úrovni: vede k zbytečnému vyhazování peněz státního rozpočtu; snadno se stočí k obchodním válkám a protekcionismu; podporuje v zásadě špatnou vládní politiku. Posedlost konkurenceschopností na úrovni zemí je nejenom špatná, ale také nebezpečná, uzavírá Krugman.

Mimochodem, Krugmanova myšlenka, že boj o konkurenceschopnost ekonomiky se často zúží na získávání peněz ze státního rozpočtu, dobývání renty z veřejných prostředků, dotací či dílčích výhod pro jednotlivá odvětví či obory ekonomiky, jsou přítomny i při debatách na toto téma v České republice.


Jak vůbec konkurenceschopnost na mezinárodní úrovni měřit? Má takové srovnávání i nevýhody?

Jsou dva hlavní indexy - Doing Businnes (od švýcarského IMD pozn. red.) nebo index WEF (World Economic Forum pozn. red.) srovnávají jednotlivé segmenty ekonomiky a zkoumají různé faktory, proč některé země jsou úspěšnější a některé nikoliv. WEF uvádí jedenáct  pilířů, kde se zkoumá fungování institucí, podmínky pro byznys, kvalita a struktura vzdělávání, míra inovativnosti, infrastruktura, atd. Je lehce čitelný, neboť přináší jednoduchý žebříček zemí, a proto se hojně cituje.

Základní nevýhodou je, že je postaven na „měkkých“ datech, dotaznících, které vyplňuje malý počet respondentů. A ti se pochopitelně dívají na jednotlivé otázky různým způsobem, vnímání korupce v Evropě se bude lišit od vnímání korupce v Africe nebo Asii, podmínky pro byznys, hodnocení institucí bude z velké části odrážet historicky vytvořená očekávání. Proto řada ekonomů doporučuje, aby se data z  žebříčků konkurenceschopnosti doplňovala o tvrdé statistické údaje. Například vztah domácí produktivity práce a vývoj kurzu. Pokud roste kurz, snižuje to cenovou konkurenceschopnost, neboť výrobky jsou dražší. Tento negativní efekt můžete snižovat zvyšováním produktivity práce.  Mimochodem z tohoto ukazatele dobře vidíte rozdílnou reakci na krizi v privátním průmyslu, oproti sektorům, které jsou více regulovány a kde je vstup do soutěže obtížnější.

Pokud jde o modely inspirativní pro  Českou republiku. Určitě stojí za to sledovat vývoj diskuze o Portrově diamantu konkurenceschopnosti, který s jistou úpravou využívala k modernizaci své ekonomiky Jižní Korea (model devíti faktorů), či studie Institutu pro průmyslovou politiku (DDD model).


Jak si tedy čtenář těchto statistik může výsledky jejich měření interpretovat? Dají se reálně použít, když např. Irsko v nich dosahovalo dlouhou dobu výborných hodnocení, přesto následoval pád a krize?

Indexy jsou jedno z měřítek, nelze je přeceňovat. Ale je užitečné se pro inspiraci podívat, proč jsou některé země nahoře, v čem fungují lépe. Není důležité absolutní pořadí jednotlivých zemí, ale trendy a jejich vztah k ekonomické politice. Problém jižních zemí Evropy, dobře doložitelný z žebříčku konkurenceschopnosti je absence reforem, která by zlepšila nabídku zboží, služeb a efektivní fungování státu. Naopak, Německo, které před deseti lety bylo označováno za „nemocný“ stát Evropy v hodnocení zemí poskočilo nahoru, protože zahájilo reformy trhu práce, podnikání a sociálního systému.


Tyto státy mají i dlouhodobě zápornou obchodní bilanci. Může být rozdíl mezi exportem a importem doplněním statistik konkurenceschopnosti?

Samozřejmě to svádí k pojetí, že když mám dlouhodobě kladnou obchodní bilanci tak jsem na tom dobře. To je klasické merkantilistické pojetí, založené na pojetí obchodu jako hry s nulovým součtem. Přebytek jedné země, znamená deficit pro druhou. V ekonomice globálních řetězců, dramaticky se snižujících nákladů na výrobu, přepravu zboží a komunikaci, stojí za pozornost srovnání podle přidané hodnoty, která v jednotlivých státech vzniká. Jde o pojetí bližší teoriím navazující na Adama Smitha či Davida Ricarda o absolutních či relativních výhodách jednotlivých zemí. V současné globální ekonomice musíme sledovat kvalitu našich řešení, která vychází ze schopnosti tvořit, přinášet nové, v nejširším smyslu slova.  Zase to není nová myšlenka. Josef Schumpeter, rodák z Moravské Třešti, o nutnosti inovovat, nahrazovat staré novým, hovoří ve svých článcích o významu „kreativní destrukce“. Těžit z levné práce, minulých trendů je cesta do chudoby, k prosperitě patří hledání „budoucího lesa“, tedy „foresight“, dobré vzdělání a podpora talentů. Obchod není hra s nulovým součtem, Česká republika může prosperovat, a to nikoli maximalizací přebytku obchodní bilance, ale díky nabídce lepších řešení v oborech, které jsou pro nás dynamické.


Tedy nikoliv obchodní bilance, ale statistika přidané hodnoty? Dá se jmenovat nějaký příklad takto úspěšného modelu?

Jsou státy s pasivní obchodní bilancí, kterým aktivní platební bilanci vytváří například cestovní ruch a příliv kapitálu. V tomto smyslu je podstatnější platební bilance státu. Krugman uvádí příklad Mexika, které pod tlakem mezinárodního měnového fondu splácelo dluhy exportem a omezováním dovozu a domácí poptávky. Země byla zdánlivě více konkurenceschopná, ale neprosperovala. Také nemusí platit, že země, která dlouhodobě více vyváží, bude úspěšnější než země, která méně dováží.  Záleží na komparativních výhodách, které si země dokáží vytvářet, na velikosti trhu a schopnosti zvyšovat přidanou hodnotu produktu a služeb. Skládání komponentů z Asie a jejich zabalení do krabice s nálepkou „Made in EU“ k růstu konkurenceschopnosti nevede.


Jak může samotná EU podporovat konkurenceschopnost, např. z pohledu inovací, kde zaostává EU už nejen za USA ale i některými asijskými ekonomikami?

EU má stále velkou příležitost k růstu v podobě vynikající více než padesát let staré myšlenky svobodného vnitřního trhu, který, pokud by fungoval bez omezení, vytváří díky přirozené soutěži prostředí pro růst příležitostí v globálním světě. Čím větší bude konkurence uvnitř EU, tím bude úspěšnější Evropa, tím že se mění, inovuje, hledá nové… Zavírání Evropy před zbytkem světa pod pláštíkem reciprocit není řešení, ale přímá cesta od protekcionismu ke ztrátě konkurenceschopnosti. A na národní úrovni každé země by se ekonomická politika měla soustředit na „vybrušování“ diamantu – růst kvality pracovní síly, dobré fungování institucí, kvalitní infrastrukturu v nejširším slova smyslu a na budování znalostí o příležitostech, které se v globálním světě objevují.


Aktuálně plánovaná zóna volného obchodu se Spojenými státy by tedy konkurenceschopnosti EU prospěla…

Pokud jde o dohodu s USA, cesta k jejímu podpisu bude podle mého soudu delší. Ambice sjednání do dvou let je příliš vysoká, hlavní spor bude v netarifních předpisech, v seznamu výjimek a citlivých sektorů. Nicméně již jednání o dohodě může vést ke snížení počtu sporů, které EU a USA mezi sebou mají. Pro ČR a EU je důležité, aby další liberalizace pokračovala na mnohostranné úrovni pod střechou Světové obchodní organizace (WTO). Pokud je kolo z Dauhá „u ledu“ musíme najít kompromis, i když nad malou částí původních ambicí.  V mezidobí se nabízejí iniciativy na bilaterální úrovni o volném obchodu. Těm se Evropa zpočátku bránila, ale z obav o zhoršení přístupu evropských firem na některé trhy k nim nakonec přistoupila. Bilaterální dohody jsou sice dobrým doplňkem, ale za zásadní považuji reformu Světové obchodní organizace, které by měla mít ambici definovat nové ambice mnohostranné liberalizace a upevnit svou autoritu jako strážce pravidel mezinárodního obchodování.


S dlouhodobou podporou, či strategickou vizí souvisí strategické materiály, které EU vydává. Nejprve to byla Lisabonská strategie, nyní Evropa 2020. Když se na ty strategické materiály podíváme, tak LS byla vnímána často jako neúspěch. Naleznete vy v ní nějaká pozitiva?

Myslím, že největším úspěchem Lisabonské strategie snad je poučení z jejího neúspěchu. Ukázalo se, že vznikala „shora“, s  politickými ambicemi předehnat USA, bez schopnosti je uskutečnit a bez  diskuze s byznysem. Jen o něco lépe je to i u Evropy 2020, kterou Česká republika podporuje. Správně jsme od počátku říkali, že chceme zaměření na cíle spojené s růstem konkurenceschopnosti evropské ekonomiky. Chybou řady strategií je, že cíle zaměňuje za prostředky. Udržení přijatelné míry chudoby je výsledkem hospodářského úspěchu Evropy v globální soutěži. Zásadní otázka, před kterou stojí Evropa je, jak udržet stávající velkorysý sociální systém, který nemá ve světě obdoby s klesajícím hospodářským výkonem


V čem je tedy strategie Evropa 2020 tak důležitá?

Strategie obecně není tak důležitá na papíře, ale jako proces, který ke stolu přivede všechny hráče, aby přemýšleli a dobře se pohádali nad nějakým zadáním. Evropa musí společně přemýšlet a hledat způsob jak uspět v 21. století, v éře globalizace, růstu asijsko – pacifického regionu, zemí BRICS. Pokud z toho vzejde důvěryhodný postup, co musíme společně pro úspěch Evropy udělat, je to vždy užitečně strávený čas. Nesmí ale chybět ti, co tyto hodnoty vytváří, tedy firmy a sociální partneři.


Jaký scénář by mohl čistě teoreticky nastat, kdyby EU vyřadila podporu konkurenceschopnosti ze své agendy?

Nemyslím si, že se to stane. Naopak často říkáme, že Rada pro konkurenceschopnost by měla být více průřezová a zasahovat do ostatních sektorových politik jako např. environmentálních nebo dopravních, a dívat se na ně z pohledu budováních konkurenčních výhod Evropy. I tady platí, že méně je někdy více.  Myslím, že se politiky v budoucnosti se v Evropě budou spíše více prolínat. Nedovedu si představit, že by toto téma vypadlo z agendy EU.


Zvýšený zájem o podporu konkurenceschopnosti lze v posledních letech vnímat i v ČR. Jde tato podpora správným směrem?

Nejdříve trochu obecně. My máme na národní úrovni přes stovku různých strategií. Často vznikají z důvodu, aby resorty měly nějakou strategií argumenty pro získání větších prostředků z rozpočtu. Pamatuji si, když jsem začínal v CzechTrade, jak mě zkušenější náměstek na ministerstvu průmyslu vždycky říkal, že bez schválené strategie a projektů žádné nové peníze nedostaneme… 

Navíc, ne vždy jdou ty strategie stejným směrem. Přesto zde vidím jeden dobrý posun.  Teprve nyní se povedlo, že premiér prosadil, aby Strategie mezinárodní konkurenceschopnosti, Národní program reforem a priority kohezní politiky byly jednou sadou priorit, které jdou za stejným cílem. Holistický přístup tvorby strategických dokumentů začíná mít postupně navrch.


A pokud byste měl jmenovat některá negativa českého přístupu ke konkurenceschopnosti?

Největší problém se strategiemi je, že než se jedna dopíše, začíná se psát nová. Nedohlíží se na jejich realizaci. Projekty, cíle, měřítka musí někdo kontrolovat, hlídat kvalitu řešení a rozdávat žluté karty a červené karty v momentě kdy se neplní. Pokud debaty o konkurenceschopnosti povedou k tomu, že se bude psát méně nových strategií, pak to České republice a potažmo českým firmám pomůže.


Kdo by měl být tím, který bude koordinovat a hodnotit? Jediná instituce, která mne napadá je NERV…

Měli bychom mít ekonomické ministerstvo, které bude přemýšlet o přidané hodnotě našich řešení, o tom, jak a čím česká ekonomika uspěje v globální konkurenci, jaké klíčové trendy se odehrávají v globálním světě. To je úkol, který bude stát před každou vládou. Ať už to bude Ministerstvo hospodářství, nebo to bude agenda premiéra, který si k tomu zřídí nějaký pracovní orgán. Jejich tématem není nic menšího než podpora konkurenčních výhod této země a evropského trhu.

Úspěšné modely zemí, které se konkurenceschopností zabývaly před námi, směřují k tomu, že se tato agenda dříve nebo později musí stát agendou premiéra.  A k tomu došlo i u nás. Je to krok, který může přispět k tomu, že projekty nezůstane na papíře a nová strategie nezačne přebíjet tu starou.


Kde začít?

Diskuzí o budoucnosti České republiky, oživením důvěry občanů v politiku. Stát je přece především službou pro daňové poplatníky s jasně definovanou nabídkou, která se měří a vyhodnocuje. A namísto sítě navzájem propojených politických podnikatelů by veřejná služba měla být týmem kompetentních úředníků, kteří posilující své postavení nikoli podle toho kolik sociálního kapitálu nashromáždili, ale podle kompetencí, které si osvojili a dokázali je nabídnout této zemi.

Autor: David Kursa, Euroskop

Další články v rubrice

Mejstřík: Odchod Itálie z eurozóny není na pořadu dne

Tereza Chlebounová, Euroskop, 6. 3. 2018

Ve vztahu s Ruskem bychom neměli ustupovat ze svých hodnot

Petr Pospíšil, Euroskop, 31. 10. 2017

Brexit očima londýnského analytika Keitha Boyfielda

Petr Pospíšil, Euroskop, 29.6.2017