Lidi Západ přestal zajímat

„Západ z Arabského jara opět vyšel jako pouhá skupina států, mající vždy na prvním místě své přímé zájmy“, říká v rozhovoru o roli Západu na Blízkém východě Ayman Mhanna, výkonný ředitel libanonské nadace Samir Kessir, jedné z největších nevládních organizací v oblasti Levanty. Zmiňuje také důvody proč hlubší arabská integrace zůstává pouhým snem.

Blízký východ zažívá již od prosince 2010, kdy se upálil Tunisan Mohamed Bouzazizi a zažehl Arabské jaro, dlouhé období nepokojů a nestability. V některých případech přineslo změnu režimu, v jiných větší svobodu obyvatelům. Libanon tak trochu zůstává stranou dění. Co tedy zemi vlastně Arabské probuzení přineslo?

Zatímco téměř každý ví o Libanonské občanské válce mezi roky 1975 a 1990, málokdo si uvědomuje, že současně je Libanon jedinou zemí v regionu, kde se již od 20. let minulého století pravidelně konají volby. Libanonský demokratický systém, jakkoliv nedokonalý, je mírou osobních svobod neporovnatelný s jakýmkoliv jiným režimem na Blízkém východě (s výjimkou Izraele, pozn. red.). Bohužel se ale zemi nedaří vlastní instituce reformovat. Bují tak korupce, nepotismus a vliv nestátních ozbrojených skupin, které využívají svoji vojenskou sílu k ovlivňování rozhodnutí státních orgánů. Arabské jaro proto bylo pro Libanon důležitým varováním. Připomnělo nám, že brzy můžeme ztratit svou politickou jedinečnost podobně, jako od nás státy Zálivu již přebraly ekonomický primát.


Má tedy, vzhledem k obavě o ztrátu demokratické výjimečnosti, rozvoj demokracie spojený s Arabským jarem podporu Libanonců?

Revolucím v Egyptě, Tunisku i Libyi lidé vyjadřovali téměř jednohlasnou podporu. Sýrie ovšem společnost rozděluje na dvě poloviny. Stejně nejistý přístup Libanonci zaujali k vzestupu islámských politických uskupení typu Muslimského bratrstva. Obavy o možné potlačení práv náboženských a etnických menšin v Libanonu, vzhledem k jeho demografické diverzitě, velmi rezonují.


Na základě libanonské zkušenosti s udržováním a rozvojem demokracie v nestálém a etnicky komplikovaném prostředí Blízkého východu, kde podle Vás nyní leží největší výzvy pro Egypt a Tunisko?

Jasně největším úkolem je zvládnutí diverzit. Demokracie není pouze vládou většiny. Jde o ucelenou sadu regulací a institucí, které na jedné straně umožní prosazování většinových názorů, ovšem na straně druhé ochrání menšinové ideje prostřednictvím brzd a protiváh pod dohledem nezávislých soudů. Případné selhání v zajištění tohoto základního kritéria by vedlo k prohloubení rozdílů ve společnosti a k nestabilitě. Druhou klíčovou výzvou je ekonomický rozvoj. Progres v hospodářství se ovšem odvíjí právě od zmíněné stability a kvalitního vládnutí. Nově zvolené vlády v Egyptě a Tunisku bohužel zatím v této oblasti zůstávají za očekáváním.


Evropská unie i Spojené státy postupně nahradily svou váhavost vůči arabským revolucím jejich otevřenou podporou. Podíváme-li se na dlouholetou spolupráci Západu se svrženými režimy, doprovázenou tichou tolerancí k jejich chování, jak byl přístup Západu k Arabskému jaru vnímán blízkovýchodní veřejností?

Vnímání Západu se v čase významně proměňovalo. V době před vypuknutím protestů bylo na západní státy skutečně pohlíženo jako na podporovatele autokratických režimů. Jakmile demonstrace vypukly, lidé se o Západ úplně přestali zajímat. Americké a dokonce ani izraelské vlajky nikdo nepálil. Zapojení Západu v Libyi bylo zpočátku chápáno pozitivně. Věci se ale rychle změnily, a to ze tří důvodů. Zaprvé, „umírněné“ organizace typu Muslimského bratrstva nedokázaly zabránit vzestupu radikálních muslimských uskupení. Zadruhé, ani po Arabském jaru se nedostavila skutečná snaha Západu zabránit unilaterálním akcím Izraele. A konečně, mnoho lidí dává Západu za vinu neschopnost ukončit tragické události v Sýrii. Ve výsledku tak Západ s Arabského jara opět vyšel jako pouhá skupina států, mající vždy na prvním místě své přímé zájmy nehledě na místní veřejné mínění.


Rozlišují v tomto vnímání běžní Libanonci, Egypťané, nebo Syřané mezi Evropskou unií a Spojenými státy? Pokud ano, v čem je rozdíl?

Rozhodně, rozdíl je zřejmý. Důvodem je zejména malá politická viditelnost Evropské unie. Lidé znají Francii, Británii a Německo, málo ale EU. Zatímco existují tací, kteří slovem „Západ“ označují všechny západní země, většina vnímá jako rozhodujícího hráče, na němž závisí výsledek, Spojené státy.


Blízký východ zůstává, spolu se severní Afrikou, klíčovým regionem pro evropskou bezpečnost. Sýrie je ovšem zdecimována občanskou válkou, sektářské násilí v Iráku, stejně jako teroristické útoky v předvolebním Pákistánu, nabývají na síle. Oblast je tak silně nestabilní. Měla by se proto Evropská unie snažit aktivněji zapojit do dění v regionu s cílem jej ovlivňovat?

Evropská unie je v regionu velmi silně přítomna. Práce v občanské společnosti mi umožnila vidět zblízka význam různých unijních iniciativ na podporu nevládních organizací, reformních procesů a institucionálního rozvoje. Rovněž asistence EU v době humanitárních krizí, například při zvládání přívalu utečenců ze Sýrie, je zásadní. Problémem je, že tyto aktivity nejsou vidět a jsou často zastíněny neaktivitou v tvrdších otázkách typu Sýrie. Obávám se, že dokud bude rozhodování v otázkách zahraniční politiky na Evropské radě složené z hlavních představitelů členských států, EU nenalezne potřebnou rozhodnost a flexibilitu.


Mohla by se EU nakonec stát modelem pro vytvoření těsnější regionální integrace na Blízkém východě, například uvnitř Arabské unie, jíž Libanon aktuálně předsedá? Je taková integrace reálná a přinesla by vytoužený mír?

Takové řešení by bylo jako ze snu. Nicméně, EU se stala tím, čím je dnes, protože její členové sdíleli a sdílí základní hodnoty, založené na demokracii, svobodě a lidských právech. Bez společných hodnot a vnímání nemůže regionální integrace fungovat. V arabském světě přitom zatím tyto hodnoty chybí. I pokud se přechody k demokracii v Libyi, Egyptě, Tunisku, v Jemenu podaří a v Sýrii skončí válka a bude zvolena nová vláda, rozdíly mezi těmito republikami a monarchiemi zůstanou ohromné. Hezky to lze vidět na příkladu ženských práv. Rovněž role náboženství v případném integračním konstruktu by byla velkou otázkou. Navíc ekonomické rozdíly mezi Katarem na jedné straně a Komorami nebo Džibutskem na straně druhé, jsou podstatně větší, nežli třeba v případě Německa a Bulharska.


Odhlédneme-li od diplomacie, politických a vojenských nástrojů, soft-power včetně kultury a médií se stává důležitým aspektem prosazování národních zájmů a často může napomoci ke změně. Jakou roli hrály tyto nástroje v průběhu Arabského role a jaký bude jejich vliv v budoucnu?

Soft-power pochopitelně hrála zásadní roli. Netřeba opakovat dopad sociálních médií a sdílení informací na svolávání demonstrací. Arabské probuzení rovněž vedlo k vytvoření desítek nových, vlastních, mediálních platforem. Ačkoliv mediální trh dosud nedosáhl žádoucích profesionálních a etických standardů, jedna věc je zřejmá: hradby strachu se již zřítily. Nehledě na snahy radikálních islamistů omezit svobodu vyjadřování, intelektuálové, novináři a umělci od nynějška budou tvrdě bojovat proti cenzorství.


Právě Evropská unie se snaží prezentovat jako „pozitivní síla“, obhajující vládu práva a svobodu
vyjadřování. Pomohla EU nějak rozvoji mediální a veřejné svobody v Libanonu?

Díky podpoře Evropské unie se nadace Samir Kessir, v níž působím, stala největší nevládní organizací zabývající se mediální a kulturní svobodou v Levantě. EU se rovněž zapojuje do produkce kulturních akcí a veřejných debat, které posouvají otázku svobody vpřed. Ovšem nelze spoléhat pouze na Unii. Iniciativa místních organizací je nezbytná. Skutečná svoboda vyjadřování rovněž potřebuje ochranu domácích soudních a bezpečnostních institucí. Právě v prosazování kvalitnějšího vládnutí by měla být EU aktivnější. Podpora policejních a soudních orgánů by měla být nějakým způsobem podmíněna jejich závazkem k ochraně svobody projevu.


Volnost médií a otevřeného protestu tvoří páteř fungující demokracie. Jak byste porovnal situaci v této oblasti v Libanonu se zeměmi, které prošly Arabským jarem?

Zákony na ochranu médií, stejně jako svoboda sdružování se, jsou v Libanonu podstatně dále než v okolních státech. Ovšem ani tak se libanonským médiím nedaří plně hrát svoji roli. Důvodem je propojení vlastnictví s politikou a využívání médií jako politického nástroje k naplňování politických cílů. Zatímco projev je v Libanonu svobodný, média nikoliv.


Jaká je dnešní role radikálních hnutí v libanonské politice? Je podle Vašeho názoru Hizballáh legitimní politickou organizací nebo spíše vojenskou skupinou?

Vzestup radikálních islamistických hnutí je celo-regionálním trendem a Libanon je v jeho centru. Na vině je mnoho faktorů. Od nekvalitního vládnutí tradičních stran, až k blízkosti náboženských hnutí k lidem, zejména na lokální úrovni. Izraelská okupace jižního Libanonu (1978-2000) Hizballáh jako hnutí odporu postupně legitimizovala. K tomu přidejme finanční a vojenskou podporu, které se Hizballáhu dostává z Íránu a míra jeho dnešního vlivu je pochopitelná. Ačkoliv má pouze třináct zástupců v 128 členném parlamentu a dva ministry v třicetičlenné vládě, je dnes Hiballáh suverénně nejvlivnějším hráčem na libanonské politické scéně. Vojenská síla organizace předčí libanonskou armádu počtem i regionální rolí. Hizballáh tedy v sobě spojuje politickou organizaci, jejíž členové jsou voleni na základě Ústavy, k níž si zachovávají loajalitu a vojenskou skupinu, která podkopává existenci suverénního libanonského státu. Při hledání řešení je třeba mít oba tyto elementy na paměti.


Měl by se heterogenní Blízký východ a etnicky rozdělený Libanon obávat další vlny sektářského násilí?

Neschopnost chránit civilisty před násilnými útoky, spojená s tím, že příliv peněz radikálním skupinám daleko přesahuje prostředky, které se dostanou k občanským organizacím, nevyhnutelně povede k posilování radikálních skupin. V důsledku tohoto posilování pochopitelně roste hrozba sektářského násilí; zejména pokud různé etnické a náboženské skupiny budou sloužit k prosazování zájmů rozličných zahraničních sponzorů. Sám Libanon, ačkoliv je etnicky pestřejší než ostatní země regionu, je dnes proti zmíněnému násilí více odolný. Důvodem je nedávná patnáctiletá zkušenost vedoucí k poznání ničivého dopadu sektářského zabíjení na celou společnost. Tyto zážitky ovšem rozhodně neznamenají, že by se Libanon stal imunním; dopad Syrské krize na prohloubení sporů mezi náboženskými a etnickými skupinami v Libanonu je značný. Ovšem všechny strany jsou si vědomi, že z případného vnitřního konfliktu by nevzešel žádný vítěz.


Jakým způsobem by k rozličným radikálním uskupením měli přistupovat externí mocnosti, EU, USA, nebo dokonce Čína? Je správnou cestou hledání konstruktivního dialogu nebo naopak odmítnutí jakéhokoliv vyjednávání?

Zahraniční aktéři musí být zejména konzistentní a koherentní ve svých krocích. Pokud se rozhodnou pro určitý přístup, ať už dialog nebo vyloučení, musí u něho zůstat. Problémem je, že tito vnější hráči konzistentní dosud nikdy nebyli. Nelze tak vlastně posoudit efektivnost ani jedné z variant.


Průměrný věk obyvatel Blízkého východu je velmi nízký. Tito mladí lidé zároveň mají čím dál tím lepší přístup k moderním technologiím, západním zprávám, filmů a kultuře. Mohla by tato generace nakonec změnit dynamiku regionu a zavést ho směrem k míru a stabilitě?

Pokud Západ nezaujme jasný přístup k podpoře kvalitního vládnutí v arabském regionu, a k férově vyváženému řešení arabsko-izraelského konfliktu, arabská mládež využije získané západní technologie a nástroje proti Západu. V nastupující mladé arabské generaci je třeba vidět prostředek k naplnění dlouhodobých strategických zájmů a stability a v souladu s tím zvolit vhodné ekonomické, politické a kulturní nástroje a programy.

Autor: Filip Tuček, Euroskop

Ayman Mhanna je ředitelem Samir Kassir Foundation, která sídlí v Bejrútu. Nadace monitoruje tisk a porušování svobod v Libanonu, Sýrii, Jordánsku a Palestině. Postiženým novinářům poskytuje právní pomoc. Mhanna je členem různých libanonských nevládních organizací a koordinátorem mládežnické odnože liberálně orientovaného Demokratického hnutí pro obnovu.

Sdílet tento příspěvek

Další aktuality