Rozhovor s Kateřinou Bocianovou, zahraniční tajemnicí ČSSD a předsedkyní Zahraniční komise sociální demokracie.
Od listopadu 2009 působíte jako předsedkyně zahraniční komise ČSSD, nyní i jako zahraniční tajemnice strany. Co si mám pod těmito funkcemi představit. Jaká je vaše role?
Mám na starosti bilaterální vztahy mezi ČSSD a sociálními demokraciemi ve světě a multilaterální kontakty se Stranou evropských socialistů (PES) a Socialistickou internacionálou. Nejintenzivnější jsou logicky vztahy s německou SPD, rakouskou SPÖ, slovenským SMERem a polskou SDL. Kontakty udržujeme také s maďarskou Socialistickou stranou a jejím předsedou Attilou Mesterházym. V Bruselu jsem členkou koordinačního výboru PES, kde se scházejí jednotliví zahraniční tajemníci a koordinují pozice v evropské agendě. Vladimír Špidla zase stranu zastupuje v předsednictvu PES. Pokud jde o Zahraniční komisi, jedná se o přípravu podkladů k otázkám zahraniční a evropské politiky. Z mojí pozice vyplývá i úkol spolupracovat s našimi europoslanci, poslanci a senátory, kteří jsou členy evropských a zahraničních výborů. Snažíme se naše pozice propojovat a koordinovat s předsedou strany Bohuslavem Sobotkou i stínovým ministrem zahraničí Lubomírem Zaorálkem.
Nadnárodní přístup je v českém zájmu
Evropskou unii stále většina lidí primárně vnímá jako hospodářský prostor. Jaké jsou priority sociální demokracie v ekonomice, které přímo souvisí s EU?
My nepřistupujeme k Evropské unii pouze z hospodářských hledisek, což je hlavní rozdíl například oproti ODS. Konkurenceschopnost a vnitřní trh jsou samozřejmě důležité, je zde ale i politická a sociální dimenze. Proto jsme uvítali belgický návrh, který reaguje na návrhy Francie a Německa (non-paper k užší integraci eurozóny – pozn. red.), a klade důraz na sociální rozměr, nezaměstnanost mladých apod. Podporujeme užší integraci EU a eurozóny, protože jsme na ní exportně závislí. Samozřejmě díky Unii můžeme využít i přístup na jiné trhy.
A přijetí eura? Lotyšsko se na jeho přijetí chystá, polský premiér Tusk naopak couvá.
Máme to jako prioritu a pokud by ČSSD byla ve vládě, tak by se k tomu vyjádřila. Zatím jsme ale žádné datum nestanovili a též je potřebné nejprve splnit všechna kritéria pro přijetí eura.
Zmínila jste důležitost stabilizace eurozóny pro Českou republiku. Jak se jako nečlen, který má závazek přijmout euro, můžeme podílet na řešení krize?
Vycházím z toho, že byla chyba nepřijmout fiskální kompakt. Ten bychom podepsali, což je i stanovisko stínového ministra financí Jana Mládka. Je nám blízká polská pozice, tedy účastnit se všech jednání. Podporujeme bankovní unii i užší koordinaci hospodářských politik. Na druhou stranu je třeba vědět, co každý krok přesně obnáší. O řadě dost zásadních otázek, které se nyní řeší v Evropské unii, musí proběhnout podrobná vnitrostátní debata, která povede k vyjasnění pozic České republiky s ohledem na budoucí podobu Evropské unie. To zde v této chvíli chybí.
V diskusi o budoucnosti eurozóny v současnosti rezonuje vedle představy Evropské komise také francouzsko-německý „non-paper.“ Ten sice také počítá s hlubší integrací eurozóny, na druhé straně se ale Berlín s Paříží nebojí sáhnout po mezivládních nástrojích, kdy zůstává rozhodující slovo členským státům? Nevnímáte tyto signály jako určitý krok zpět?
Určitě. Pro nás byl zklamáním i způsob, jakým se přijal fiskální kompakt. Jsme proti mezivládní cestě, protože to zeslabuje pozici České republiky, jako menšího státu EU. Sociální demokracie chce zachovat a posilovat nadnárodní přístup, protože je to z pohledu českých národních zájmů klíčové.
Partneři: V4, Německo a Rakousko
Většina ekonomů se shodne, že jedním z hlavních přínosů českého členství v EU je přístup na 500 milionový vnitřní trh. Ten i po desetiletích fungování stále není dokončen. Jak může ČR přispět k odstranění překážek na vnitřním trhu?
Dokončení vnitřního trhu je důležité. Nevýhoda praxe v EU je, že neustále vyhlašuje priority, které pak nejsou naplněny jako např. tzv. Lisabonská strategie. Když sleduji vládní pozice, Česko se v tomto ohledu relativně angažuje. I nedávná Strategie působení ČR v Evropské unii byla přímo zaměřena na vnitřní trh. V tom se dá souhlasit a navázat. Nesouhlasíme ale s tím, že se ČR zbytečně vyčleňuje a neklade důraz i na jiné evropské politiky.
Česko je jeden z 28 států Evropské unie. Koho vidíte jako našeho přirozeného partnera při prosazování priorit spojených s vnitřním trhem?
Každý stát EU má zájem na tom, aby byly překážky fungování vnitřního trhu dokončeny. Premiér Nečas rád deklaroval spojenectví s Velkou Británií. Asi ano, ale Britové k tomu přistupují z jiných pozic než Česká republika. Měli bychom tyto otázky řešit s našimi nejbližšími partnery ve visegrádské čtyřce a s Německem. Nejen pro vnitřní trh platí, že Praha by měla mít partnery na Západě, podobně jako je Varšava našla ve výmarském trojúhelníku (spolupráce Francie, Německa a Polska – pozn. red.). Větší spolupráce s Rakouskem a zintenzivnění spolupráce s Německem by pro Českou republiku byly prospěšné.
V České republice se prosadil model převzatý ze západní a severní Evropy, kdy se m.j. v důsledku posílení Evropské rady věnuje unijním záležitostem ve zvýšené míře i předseda vlády. Jakým způsobem by se podle Vás měl tento model dále vyvíjet? Je třeba koordinaci na Úřadu vlády posílit, nebo ponechat větší autonomii resortům? Jaká role připadá podle Vašeho názoru v evropské agendě Ministerstvu zahraničních věcí?
Soustředění evropských otázek pod premiérem je logické, už s ohledem na Lisabonskou smlouvu. Evropská politika je domácí politika. Je potřeba, aby probíhala intenzivní spolupráce mezi ministerstvy, což zajišťuje Výbor pro Evropskou unii. Samozřejmě, tím, že nejsem součástí tohoto systému, nemůžu říct, jak efektivně funguje.
Pokud jde o koordinaci s MZV… Nejsem si jistá, jestli model dvou státních tajemníků je dobrý, protože může působit zmatek. Pozice státního tajemníka nebo ministra pro Evropu by se měla vyjasnit. Já si myslím, že by to mohlo být v rámci Úřadu vlády, na Ministerstvu zahraničí ale musí být někdo, kdo je zodpovědný za EU a má přímý přístup k ministrovi zahraničí. Klíčová je spolupráce mezi ministrem a premiérem.
Pak je tu samozřejmě koordinace s parlamentem a výbory ve sněmovně. Tady je nutnost úpravy jednacích řádů, aby výbory pracovaly koordinovaně, mohly splňovat jednotlivé lhůty pro posílání pozic do Bruselu či plně spolupracovaly s vládou na definování mandátů pro evropská jednání.
Východní partnerství
Litevské předsednictví má jako jednu ze svých priorit Východní partnerství. Prezidentka Grybauskaiteová dokonce varovala před zvyšujícím se vlivem Ruska v zemích, které s EU sousedí. Má ČR tyto litevské snahy podpořit, aby partnerství více fungovalo?
Je to zajímavá litevská priorita, i s ohledem na to, že jde o první předsednictví postsovětské republiky. Česká republika vždycky Východní partnerství za svoji prioritu považovala. Je to naše blízké sousedství, a proto je tu zájem, aby se Východní partnerství dále rozvíjelo. Ministerstvo zahraničí si musí ve spolupráci s dalšími partnery a think-tanky vyjasnit pozici před listopadovým summitem ve Vilnjusu a předjednat ji s litevským předsednictvím, Polskem a dalšími partnery ve Visegrádu. Je tu totiž řada otázek. Naplnily se priority partnerství? Jsou motivací pro členské země? Je otázkou, zda účast na partnerství tyto státy skutečně přibližuje členství v EU. Situace v Bělorusku se například během členství ve Východním partnerství spíše zhoršila, Ázerbájdžán je též jedna velká otázka. Východní partnerství by se mělo vyvarovat kroků, které Evropská unie činila ve svém partnerství se zeměmi jižního Středomoří, neboť s ohledem na aktuální nestabilní situaci v severní Africe a na Blízkém východě se ukazuje, že EU podcenila závažnost potřeby rozvíjet toto partnerství.
Co ten poměrně tvrdý výrok litevské prezidentky?
Pobaltí je na Rusko citlivější než střední nebo západní Evropa. Já té pozici rozumím, Rusko je ale aktér, se kterým je třeba navazovat spolupráci, i s ohledem na energetiku. Litva má problém, neboť je energeticky velice závislá na Rusku. Vyhrocování ale není cesta vpřed. Spíše je potřeba vytvářet pozici EU ve vztahu k Rusku.
Rozšíření závisí na nové Komisi
Z Unie se v červenci stala „osmadvacítka“. Jak postupovat, aby Záhřeb nebyl nadlouho poslední zemí západního Balkánu, která do EU přistoupí? Jak překonat strach z rozšíření, který je vidět hlavně ve starších členských státech?
Krize eurozóny a hospodářské otázky nyní zabírají tolik času členským státům i evropským institucím, že věnovat se otázce rozšiřování je nyní těžké. Současné hlasy podporující další rozšiřování znějí hlavně z Evropské komise, nikoli z jednotlivých členských států, byť na nedávném červnovém summitu se nejvyšší představitelé shodli zahájit přístupová jednání se Srbskem. Zásadní proto bude role nové Evropské komise jako motoru této politiky a také výsledek voleb do Evropského parlamentu.
A co Turecko? Nebylo ze zpětného pohledu chybou zahájit s ním vyjednávání? Dovedete si ho stále představit jako dalšího člena Evropské unie?
Nebyla to chyba. Turecko je klíčový partner, politicky i ekonomicky. Unie nepodcenila začátek vyjednávání, chybně se ale soustředila jen na jednotlivé kapitoly. S Ankarou se nevedl strategický dialog na politické a bezpečnostní úrovni. Turecko by tím získalo větší pocit, že je rovnoprávným partnerem. Tento systematický dialog nyní chybí, zvláště když narazíme na otázku Íránu nebo Sýrie a nebo naopak, když vidíme současné demonstrace v tureckých ulicích a čteme ostré reakce tureckého premiéra, i vůči EU, která upozorňovala na potřeby dodržovat lidská práva a občanské svobody. Evropská unie by se proto měla více angažovat, aby měla větší vliv a aby měla efektivní zahraniční politiku.
Autor: Petr Zenkner, Euroskop