Přejít na obsah

Vyhledávání



Hlavní menu

Rostowski: V krizi jsou nejefektivnější demokratické režimy

Marie Bydžovská, Euroskop, 30.1. 2014
Jacek Rostowski

O nejdůležitější lekci z hospodářské krize, rozdílu mezi českou a polskou reformou penzí nebo o výhodách přijetí eura mluvil s Euroskopem nejdéle sloužící polský ministr financí, který vedl státní kasu do listopadu minulého roku, Jacek Rostowski. Známý ekonom se v Praze zúčastnil mezinárodní konference organizované společnostmi Prague Twenty a Aspen Institute Prague.

Jaké je hlavní ponaučení, které jste získal během krize? Je možné vybrat jedno nejdůležitější?

Zjistil jsem, že nejlepší motiv k uskutečnění vhodného kroku v ekonomické politice nakonec vychází z demokratického systému. Touha a potřeba být znovuzvolen, jsou velmi silným mechanismem, který v době krize vede k přijetí správného rozhodnutí. Byrokratické instituce jako centrální banky nebo dozorové orgány, nemají tuto motivaci. Supervizoři a centrální bankéři zůstávají, i když vláda padne. Mají proto méně pohnutek, aby se snažili tvrdě dřít na řešení problému.

Nezávislé centrální banky tedy považujete za chybu?

Může to být v době krize velký problém.


Jacek Rostowski
Bývalý polský ministr financí Jacek Rostowski (foto: Facebook)

Nevede demokratický systém ke krátkozrakosti? Politici nevidí dál než na termín příštích voleb.

Máte pravdu. Ale v krizi je potřeba být krátkozraký. Musíte jednat rychle. V dobrém čase je třeba trénovat, ne v době, kdy dostanete infarkt. Cvičit a hledět na dlouhodobý horizont můžete později.

Vedl jste polské ministerstvo financí v době krize. Čím to je, že Polsku se podařilo jí projít lépe než většině Evropy?

Musíte mít silnou pozici, ze které začínáte. Přispěla flexibilita podnikatelů a skutečnost, že běžní Poláci nezačali panikařit a byli ve volbách ochotní dát hlas racionálním reformátorům. Pochopili, že i když to není příjemné, tak je to nezbytné.

Svou roli hrála i dobrá politická opatření.  Nesnažili jsme se snižovat rozpočtový deficit v době hospodářského zpomalení, i když do recese jsme neupadli. Kdybychom dramaticky škrtali, mohli jsme se do ní dostat. V každém případě musíte přijmout poměrně dost fiskálních stimulů pro ekonomiku. Rozumné politiky pomohly k tomu, že jsme zaznamenali čtvrtý nejnižší nárůst zadlužení v poměru k HDP z celé EU. Neškrtali jsme v recesi, ale začali jsme ostře snižovat deficit, když se růst obnovil v letech 2010 až 2012.

Do eurozóny nemusíme spěchat


Je chybou, že Polsko a ČR zatím nepřijaly euro, nebo jim to v hospodářsky těžkých časech naopak pomohlo?

Záleží na tom, o jaké době krize se bavíme. V roce 2009 jsme se v Polsku dostali blízko katastrofě. Hrozil kolaps hodnoty zlotého, který mohla doprovázet závažná krize bankovního sektoru. Bylo to nebezpečné, protože banky měly část závazků v zahraničních měnách a náhle mohly být destabilizovány. Předešli jsme tomu tím, že jsme intervenovali. V roce 2009 bychom byli v lepší situaci, kdybychom měli euro.

Ale již v roce 2010 se ukázaly fundamentální institucionální nedostatky eurozóny. Nebyla schopná spolupracovat na řešení krize. Dříve než se staneme její součástí, musíme si být jistí, že je schopná efektivně fungovat při řešení krizí. Stále o tom máme vážné pochyby. Také jsme zjistili, že abychom byli v eurozóně, musíme být mnohem lépe připraveni, než jsme mysleli. Potřebujeme výrazně snížit státní zadlužení vůči HDP. V době vstupu do eurozóny by mělo být někde na úrovni 40 procent HDP. V současnosti se pohybuje kolem 55 procent podle naší definice, podle evropské okolo 58 procent.

Ale podmínky pro vstup do eurozóny, tzv. maastrichtská kritéria, dovolují zadlužení státu ve výši až 60 procent HDP.

To je příliš vysoká míra zadlužení. Obzvláště v Polsku, kde máme ústavní podmínku, že dluh nesmí překročit 60 procent HDP. Nemůžeme jednoduše změnit ústavu. Ani není možné, abychom byli těsně na hraně. Potřebujeme prostor ke zvýšení dluhu, abychom v případě potřeby mohli použít automatické fiskální stabilizátory, aniž bychom narazili na limit. Reforma penzijního systému sníží zadlužení asi na úroveň 50 procent HDP podle evropské definice. Tedy na podobnou výši, jakou má ČR. Potřebovali bychom jej snížit o dalších deset procent, než budeme moci bezpečně přijmout euro. A jsou i další věci, které ještě předtím musíme udělat.

To ale může trvat mnoho let, třeba až do roku 2020.

Dokonce i déle.

Jaké jsou výhody toho, kdyby Polsko euro přijalo?

Téměř celá EU bude v eurozóně, a ta bude politicky silněji integrovaná. Pokud nebudete členy měnové unie, není jasné, jestli jste úplným členem EU. V dlouhodobé perspektivě tam musíme vstoupit. Ale ještě předtím je třeba se připravit, aby to bylo bezpečné. To může trvat dlouho.

Mělo by Polsko vstoupit do bankovní unie, i když není členem měnové unie?

Ne, neměli bychom spěchat. Přesto si cením možnosti vstoupit do bankovní unie, aniž bychom byli členy eurozóny, což jsme vyjednávali.  Je to ale na rozhodnutí další vlády.

Třetí penzijní pilíř se v ČR povedl


Když se podíváte zpět na šest let, kdy jste stál v čele polského ministerstva financí, změnil byste některá rozhodnutí z té doby?

Je toho mnoho. Nejvýznamnější změnou by bylo, že bych dříve začal s úpravou původní reformy penzijní politiky z roku 1998.

Ale mnoho ekonomů právě tyto úpravy penzijní politiky uskutečněné v loňském roce kritizovalo. Mluvili o nich dokonce jako o znárodnění soukromých prostředků.

Ale jiní s nimi souhlasili. Nejednalo se o soukromé, ale o veřejné peníze. Lidé je nedali penzijním fondům, těm to předala vláda. Systém fungoval tak, že lidé museli platit příspěvky a vláda v zákoně rozhodla, že stát přesune 40 procent těchto financí do managementu soukromých fondů. Tyto peníze ale zůstávaly veřejnými penězi. Jejich návrat do veřejného managementu, nemůže být chápán v žádném případě jako konfiskace.

Také to bylo absolutně nerozumné plýtvání penězi. Část peněz poslaných do soukromého managementu byla investována do státního dluhu. Je absurdní, aby si vláda půjčovala na trzích a vykupovala od fondů svůj dluh zpět. Všechno to je pouze úplně nesmyslná cesta, jak zvýšit státní zadlužení.

Obzvláště špatná část polské reformy byla, že rozhodnutí přesunout část peněž do soukromého managementu bylo učiněno, aniž by byla zvýšena celková výše příspěvků. To je rozdílné oproti české reformě penzijního systému. Vzali jsme peníze, které přicházeli, nezvýšili jsme jejich množství, a 40 procent jsme přesunuli do soukromého managementu. Nebylo velkým překvapením, že tím narostl deficit státního rozpočtu.

Rozhodnutí reformovat penzijní systém v roce 1998 tedy bylo chybou?

Systém měl v sobě zabudované velké chyby, nebyl ale celý chybný. Kritici změny penzijní reformy, kteří jsou často zodpovědní za tyto chyby, je nechtějí přiznat. Doufají, že když budou trvat na tom, že žádné chyby nenastaly, každý si bude myslet, že všechno je v pořádku. Ale to není pravda. Opravili jsme reformu a nechali jsme její dobré části. Nelituji toho.

Všechno v druhém pilíři nebylo chybné. Třeba část, která šla do reálné ekonomiky, dala základ polské akciové burze a usnadnila privatizaci polských firem. I nadále zůstává ve správě soukromých fondů. Přínosy z tohoto dílu již máme – vyvinuli jsme akciovou burzu a privatizovali jsme, co bylo třeba. Nyní nemusíme nalévat další peníze do akciové burzy, z penzijních fondů by to bylo asi jedno procento HDP ročně. Mohlo by to vést k bublině.

Důležitější než vznik druhého pilíře, byla reforma toho prvního. V reformě z roku 1998 byl zaveden příspěvkově definovaný penzijní systém místo dávkově definovaného systému. To znamená, že první pilíř je téměř v rovnováze, nebo k ní tíhne. V roce 2040 bude v rovnováze. Pokud by tato reforma nebyla zavedena, deficit v prvním pilíři by narůstal.

Ale nemůže vést reforma prvního pilíře k sociálním problémům? Chudí lidé, kteří platí malé příspěvky, budou dostávat velmi malé penze.

Smyslem reformy bylo vytvořit systém, který motivuje lidi, aby přemýšleli o penězích, které dávají do prvního a druhého pilíře ne jako o daních, ale jako o příspěvcích na penzi. Tím jsme je motivovali déle pracovat a pěstovat schopnosti, které jim umožní více vydělávat. To byl smysl reformy a věřím, že jej potencionálně dosáhla. Vždycky je nějaký vztah mezi příspěvky, které platíte a výší penze. Změna systému jen tuto vazbu posílila.

Mluvil jste o rozdílu mezi českou a polskou penzijní reformou. Domníváte se, že česká byla provedena lépe?

Český systém má jednu výhodu – autoři si uvědomili, že když se část příspěvků přesune z prvního do druhého pilíře, musí najít způsob, jak financovat snížení prostředků v prvním pilíře. Češi čelili tomuto problému. V Polsku se pokoušeli o jízdu na černo – vytvořili druhý pilíř bez zvýšení příspěvků.

Otázkou zůstává, zda se vyplatí zavést druhý pilíř za cenu, že budou zvýšeny příspěvky. Domnívám se, že nikoliv. Zvýšení příspěvků sice není to samé jako zvýšení daní, protože lidi si uvědomují, že tím přispívají na svůj důchod. Ale je to podobné jako nárůst daní. Proto se nedomnívám, že je dobré mít povinný druhý pilíř.

Další výhodou českého systému je jeho dobrovolnost. V Polsku byl druhý pilíř takřka pro všechny povinný, dobrovolný byl pouze pro malou skupinu starších lidí. Nyní jsme udělali z druhého pilíře dobrovolný systém.

Je lepší mít druhý pilíř dobrovolný nebo provozovat třetí pilíř. V ČR je mimochodem tento systém vyvinut velmi dobře. Sedmdesát procent lidí si dobrovolně spoří na důchod ve třetím pilíři. To je velmi dobrý systém. V Polsku bychom rádi měli také tolik lidí v třetím pilíři.

Autor: Marie Bydžovská, Euroskop

Další články v rubrice

Mejstřík: Odchod Itálie z eurozóny není na pořadu dne

Tereza Chlebounová, Euroskop, 6. 3. 2018

Ve vztahu s Ruskem bychom neměli ustupovat ze svých hodnot

Petr Pospíšil, Euroskop, 31. 10. 2017

Brexit očima londýnského analytika Keitha Boyfielda

Petr Pospíšil, Euroskop, 29.6.2017