Protiteroristická politika EU. Rozhovor Euroskopu

Lucie Priknerová, Euroskop, 16.1. 2015

Jak bojovat s terorismem a jeho radikální islámskou odnoží? Euroskop se zeptal experta Víta Stříteckého z pražské Fakulty sociálních věd.

Zeptám se velmi jednoduše. Jde vůbec takovému útok, k jakému došlo v Paříži zabránit?

V absolutním měřítku samozřejmě ne, ale lze neustále zdokonalovat systémy sbírání informací a procesy jejich vyhodnocování. Zdá se, že do této oblasti vnitřní bezpečnosti budou muset především některé státy investovat další prostředky. Bude třeba vyvíjet efektivnější nástroje a vyškolit více specialistů. Zároveň je důležité neustále vyhodnocovat mezi-institucionální spolupráci, a to na vnitrostátní i mezinárodní úrovni.

Protiteroristická politika EU

Jak státy EU koordinují protiteroristickou politiku. Jakou roli má protiteroristický koordinátor Gilles de Kerchove?

Oficiálně koordinuje aktivity Rady v oblasti protiteroristické politiky, monitoruje evropské nástroje v této oblasti, dohlíží na naplňování protiteroristické strategie EU a reprezentuje účast na EU v rámci globálního boje proti terorismu. Reálně je jeho role velmi limitovaná, protože efektivní protiteroristická politika je závislá především na spolupráci specializovaných složek. Je ale důležité, že snahy EU někdo zastřešuje a také reprezentuje navenek. Zároveň je zásadní vnímat to, že protiteroristická politika souvisí s celou řadou dalších evropských politik a úřad koordinátora by měl posilovat návaznost teroristických politik na tyto další politiky EU.

Protiteroristický koordinátor EU Gilles de Kerchove (foto: Audiovisual service EU)

Jaké silné a slabé stránky má podle Vás dosavadní evropská protiteroristická strategie?

Od doby, kdy se po 9/11 začala vytvářet, došlo k celé řadě pozitivních kroků. Jako nejdůležitější bych viděl narůst vzájemné kooperace a informovanosti, i když i v této oblasti jsou určitě ještě rezervy. Ihned je ale potřeba také dodat, že poslední francouzská zkušenost znovu odhalila, že bezpečnostní složky a tajné služby mají i díky mezinárodní kooperaci informací více, než jsou schopny vyhodnotit.

Slabou stránkou evropské protiteroristické strategie je skutečnost, že je do značné míry poplatná době, kdy vznikala, jež byla zásadně ovlivněna šokem z 9/11. Pařížské události z minulého týdne znovu ukazují, že hrozba terorismu v Evropě bude mít spíše kontury podobné útoku v minulém týdnu a ne složitému a nákladnému činu z 11. září 2001. Jinými slovy protiteroristické strategie a akční plány budou muset na národní i mezinárodní úrovni lépe reflektovat hrozbu vnitřní radikalizace některých skupin.

Protiteroristická síla Američanů

Mohl byste porovnat protiteroristickou politiku EU a USA?

Klasickou odpovědí bývalo srovnání vojenského přístupu USA a komplexnějšího přístupu EU, která zdůrazňovala ekonomicko-sociální prevenci a právní dimenzi boje s terorismem. Toto dělení mi ale vždy přišlo hodně zjednodušující. Jedním z momentů, kde byla americká strategie vždy mnohem efektivnější, byl boj s financováním terorismu (sledování podezřelých finančních transakcí, konfiskace zdrojů apod.). Rozdíl je také v senzitivitě k otázce lidských práv v situacích, kdy jde o otázky národní bezpečnosti, což souvisí také s pravomocemi amerických bezpečnostních složek a tajných služeb. Obecně lze říci, že USA investují mnohem více do vnitřní bezpečnosti a mají více propracovány otázky společenské a infrastrukturní resilience, které souvisejí především s dopady potenciálních útoků. Na druhou stran je třeba vnímat klíčový rozdíl, který samozřejmě spočívá v tom, že USA jsou jedním státem dominujícím relativně izolovanému světadílu, zatímco EU musí řešit obrovské problémy spojené s mezinárodní koordinací a kooperací stejně tak jako s jiným typem imigrace a blízkostí center radikálních ideologií na Blízkém východě, popřípadě v severní Africe.

Islámskou propagandu je třeba brát vážně

V Iráku a Sýrii prý bojuje přes 3000 lidí s evropským pasem. Do Belgie má nyní vyrazit skupina odborníků na terorismus, aby pomáhala v informační kampani proti džihádistům. Jaké jsou šance výrazněji odradit lidi před tím, aby se přidali do řad ISILu?

Je to nesporně jeden z momentů, kterému by se měly budoucí protiteroristické či spíše protiradikalizační strategie věnovat, a to nejen v kontextu ISILu, ale především kvůli vnitřní radikalizaci. Klíčovým parametrem úspěchu teroristických skupin není množství prostředků, které seženou na svoji činnost či počet útoků, které provedou, ale nábor nových sympatizantů a později souputníků.

Existuje již celá řada studií poukazujících na ohromné množství propagandy na internetu a sociálních sítích a zdá se nezbytné na tuto propagandu určitým způsobem reagovat, a to tam, kde lze doufat alespoň v nějaký efekt. V této souvislosti se hodí zmínit jeden z přístupů ke studiu terorismu, který zdůrazňuje evoluční pohled na „kariéru“ teroristů/radikálů. Tyto výzkumy ukazují, jak dochází k vývoji stoupenců radikálních hnutí od tacitních podporovatelů, přes otevřené podporovatele, šiřitele propagandy až po „skutečné“ teroristy nepřímo a přímo připravující teroristické útoky. Logicky první naverbovaná skupina je největší, přičemž další aktivizující krok vždy udělá menší a menší část. Především v prvních fázích hraje propaganda zásadní roli. Lze předpokládat, že jen málokdo se rozhodne odjet na Blízký východ ze dne na den.

Velmi obtížně lze bojovat s nejefektivnějším náborovým nástrojem, kterým jsou osobní vazby (rodinné či přátelské), ale radikalizační propagandu je třeba začít brát mnohem vážněji. A samozřejmě nejde jen o internet a nová média, ale i o místa, kde se hlásí radikální ideologie.

Monitorují evropské úřady pohyb a činnost Evropanů, kteří se navrátili z Blízkého východu?

To není tak úplně akademická otázka, ale lze celkem jistě odpovědět, že ano, byť neexistuje žádný evropský seznam islamistických radikálů, po kterém však nyní mnoho lidí volá. Jak už jsem zmiňoval, v kontextu pařížských událostí mi jako zajímavá přišla opakovaná zmínka, že informací o potenciálně nebezpečných lidech a a skupinách mají tajné služby dost, ale ani v nejmenším nemají šanci všechny tyto případy monitorovat. Je tedy zjevné, že seznam sám o sobě nepomůže, ale bude třeba efektivně využívat nejnovější technologické nástroje a především pak lidskou kapacitu tak, aby byly identifikovány subjekty potenciálně zásadních hrozeb a byla jim věnována patřičná pozornost.

Islamisté nejsou osamělí vlci

Existuje nějaká obrana proti tzv. „osamělým vlkům“, kteří jsou nějakou ideologií pouze inspirováni, ale napojení na konkrétní organizaci nemají?

Myslím, že v posledních dnech zproliferovaný termín „osamělý vlk“ neodpovídá úplně dnešní realitě. Učebnicovým příkladem osamělého vlka byl Timothy McVeigh, který zosnoval bombový útok na federální budovu v Oklahomě v roce 1995. Jako důvod svého činu uváděl pomstu za násilný federální zásah proti odnoži Davidiánů vedených Davidem Koreshem, ke kterému došlo dva rok před útokem v Oklahomě. McVeigh zároveň sympatizoval s krajně pravicovými patriotistickými militantními skupinami vystupujícími proti tyranii federální vlády, nicméně nijak zásadně se na jejich činnosti nepodílel. Zmiňuji to proto, že odhalit McVeighovy plány a zhatit jeho útok bylo skutečně v podstatě nemožné (minimálně z pohledu jeho ((ne))aktivit v kontextu radikální ideologie, u něj navíc poměrně neujasněné).

O teroristech v Paříži úřady věděly, ale především islamističtí stejně tak jako jiní „moderní“ radikálové potenciálně zanechávají více stop. Někde se střetávají s propagandou (internet, sociální sítě, náboženská centra) šířící relativně „usazenou“ radikální ideologii, a pokud se neúčastní přímo činnosti nějaké skupiny či buňky, je možné, že sami propagandu nějakým způsobem šíří či na ni reagují. Jinými slovy v internetovém věku a v případech, kdy je terorismus motivován radikální ideologií, která je obecně propagandisticky šířena, téměř vždy existují minimálně virtuální stopy a společenství, jež jsou snáze zachytitelná než izolovaný jednotlivec.

Je z hlediska bezpečnostní politiky efektivnější zaměřit se na ostrahu veřejných a jiných rizikových míst, nebo je lepší „tipovat“ si podezřelé osoby?

Fyzická ostraha je jen posledním a do značné míry symbolickým článkem. Asi bychom nechtěli žít ve společnosti, kdy by, řečeno v nadsázce, byl na každém rohu a téměř za každými dveřmi po zuby ozbrojený strážce se speciálním tréninkem. Celkem jistě by to znamenalo spíše více problémů než bezpečnosti. Budoucnost je určitě v získávání relevantních informací a především v jejich efektivním vyhodnocování.

Některé dnešní technologie jsou vskutku fascinující, např. ty, které pracují s rozeznáním lidské „karmy“, kdy je možné v davu na základě emocionálního stavu identifikovat jedince, kteří by mohly mít nebezpečné úmysly. Tato převážně technologická dynamika ale samozřejmě bude muset být balancována důrazem na zachování osobních práv a svobod stejně tak jako permanentním tlakem na zajišťování toho, aby získaná data nemohla být zneužívána.

Autor: Lucie Priknerová, Euroskop