Unie požírá svůj rodný list

22.05.2008
Základní kameny Evropy: Antihitlerismus, antikomunismus a antikolonialismus.

Andre Glucksmann

Jejich slogan z téhle doby »radši rudý, nežli mrtvý« jsme oba považovali za blbost. Tím pádem jsme si úplně rozuměli. Havel hledal lidi, kteří by s ním sdíleli tutéž intelektuální atmosféru, třebas levičáky, ale kritické k marxismu a tak dále, se kterými by se shodoval v názoru, že německý pacifismus nejenom nikam nevede, ale že je intelektuální katastrofou.

Tak jsem přijel. Účastnil jsem se tajných bytových seminářů filosofie Charty 77 u profesora Hejdánka. Měl jsem tam přednášku o Platónově dialogu Menón a solidaritě otřesených, což byla Patočkova myšlenka. Podílel jsem se tedy trochu na intelektuálním životě disentu v Praze.

Havel mě chtěl vidět, ale neměl zájem, aby nám u toho asistovala policie. Asi deset, nebo patnáct dnů to tedy vůbec nešlo. Zrovna vyšel z vězení a měl policajty za zády non stop… Takže jsem měl čas potkat různé skupiny disidentů. Byl jsem tu na turistické vízum. Pak jsem se rozhodl, že se přesevšechno s Havlem sejdeme, protože se beztak nemohl zbavil sledování. Bylo to v jedné pražské kavárně, kolem seděli tajní, jako vystřižení z béčkových amerických filmů o Chicagu třicátých let, jak byli „nenápadní“. Záhy jim došlo, že jsme si s Havlem sympatičtí a už nikdy jsem pak nedostal do Československa vízum. Vrátil jsem se sem až po sametové revoluci, ještě před tím, než se Havel dostal na Hrad.

Ve Francii máte pověst „angažovaného filosofa“. Kdy jste se stal „angažovným filosofem“?

Ve třech letech. Byly mi tři, když začala druhá světová válka. Pocházím z rodiny jednak židovské, jednak napojené do antifašistického odboje, která uprchla z Německa do Francie v roce 1937. Takže moje rodina byla odbojářská, židovská a přistěhovalecká. To bylo celkem dost na zemi, kterou už ovládli nacisti. Člověk se přece angažuje i proti své vůli. Sartre říká, „zapleten do něčeho“. Já se narodil zapeleten do něčeho.

Co to znamená: angažovaný filosof?

Já bych to nevymezoval. Termín angažovanost je, myslím, srozumitelný a užívaný. Je to slovo svým původem na můj vkus až příliš svázané s vojenstvím. Pochází z dob revolucionářů z povolání. Vážně, slovo angažovanost se mi hluboce příčí.

Začal jste svoje veřejné působení jako extrémní levičák, časem jste se ale změnil natolik, že jste v posledních prezidentských volbách podporoval Sarkozyho…

Ovšem, ale jako vždy z levicových důvodů, přesto se to mnoha lidem nelíbí. Sarkozy prohlásil, že by v zahraniční politice nechtěl mít lidská práva za věc nedůležitou, jako to bylo za Chiraca. Opravdu se Sarkozy stal moderátorem střetu idejí na pravici, což byla ovšem jediná bitva idejí před i během voleb. Na levici se už ve Francii nebojuje o ideje, válčí se s šedinami. Levice nabízí už jen to, co bylo před třiceti lety. Sarkozy opravdu bojoval proti nacionalistickému antiamerikanismu francouzské pravice, který se skrýval za maskou gaullismu, ale přitom jeho kořeny byly mnohem starší a odpornější. De Gaulle byl jistě mnohem složitější osobnost než Chirac, to se rozumí… (smích) Takže jsem držel se Sarkozym, protože si přál udělat z lidských práv prapor francouzské politiky, ale taky protože, že věří v myšlenku Evropské unie a chce jí střežit. Chirac ji poškodil, dával přednost Putinovi před deseti novými členy Unie, kteří se právě osvobodili ze sovětské říše a vlastně ji tím přivedli k zániku. Takže mezi Putinem a deseti zeměmi východní Evropy si Sarkozy vybral země východní Evropy a já taky. To jsou zásadní důvody mojí volby.

Říkáte, že jedním z důvodů vaší podpory Sarkozyho je jeho vztah k Evropě. Jak byste vysvětlil myšlenku Evropy?

Vlastně je to jednoduché. Evropa spočívá na třech pilířích. První byl antihitlerovský. Bohužel to se stalo až po Hitlerově smrti. Odpor vůči tomu, co se stalo během druhé světové války byl neobyčejně silný. Muselo se udělat všechno, aby se nevrátil ultranacionalismus, nenávist mezi národy, rasismus a tak dále… Byla tu silná vůle bránit se návratu podobných jevů.

Druhý pilíř byl antikomunismus, nebo chcete-li antitotalitarismus. Železná opona se objevila v roce čtyřicet sedm, západní Evropa se budovala ve stínu železné opony a proti společnostem stalinské doby.

Třetí pilíř nebyl vysloven, ale je jasné, že je to antikolonialismus. Všechny země, které vstoupily do EU nechaly koloniálních válek a konečně pustily kolonie. Platilo to pro Francii a Velkou Británii samozřejmě. Ale podobně i pro národy jako jsou Portugalci, kteří vstoupili do EU později. To jsou tři základní kameny stavby EU, nebo tři intelektuální pilíře Evropské unie.

Jenomže od roku čtyřicet sedm odteklo hodně vody. Elity zapomněly, co je dalo dohromady. Důkazem, že zapomněly, je třeba to, jak málo jsou šokovány tím, co provádí ruská armáda v zemích jako je Čečensko – jak ničí tamní hlavní město Groznyj, které mělo čtyři sta tisíc obyvatel. To je poprvé, co se něco takového stalo od dob zboření Varšavy v roce 1944 Hitlerem.

Tato myšlenka by nás měla vést k antikolonialismu a k odmítnutí války v Čečně, která trvá už tři sta let od dob Petra Velikého a Kateřiny II. a od počátku je koloniální. A je to také válka fašistická, co do metod, které se používají. Dvě stě tisíc mrtvých na milión obyvatel, to je strašné číslo. A konečně je to strategie ryze stalinská. Rudá armáda se vůbec nezměnila, jenom si přetřela rudou barvu jinou.

Je vidět, že ty tři důvody, z nichž vyrůstalo budování společné Evropy, se stále víc vytrácejí. Už nevzbuzují prostou lidskou odezvu při pohledu na hrůzy v Čečně. Já tomu říkám sežrat svůj rodný list. Evropská unie ten svůj rodný list požírá čím dál víc. Musíme si to uvědomit a znovu se ohlížet po tom podstatném, původním. Jistě jsou i jiné otázky, jako je Ukrajina, Gruzie… Samozřejmě je nemůžeme bez dalšího vzít do EU, to by bylo bláznovství, ale něco udělat můžeme. Třeba: oni chtějí do NATO, proč je nepřijmout?

Měla by Evropa bránit svoje hodnoty i za hranicí Evropy?

Podle mého je problém hodnot strašně složitý, protože Evropa nikdy společné hodnoty nevyznávala. Už od dob starých Řeků byla velice různorodá. I křesťané byli hluboce rozděleni. Sice věřili v jednoho Boha, ale řečtí a latinští křesťané nevedli války intelektuální, vedli křížové výpravy, skutečné války, které skončili třeba vypleněním Konstantinopole. Evropa nebyla nikdy sjednocena pod „obecným dobrem“. Na druhou stranu v Evropě bylo trvale přítomno úsilí zažehnat stejná rizika, stejné strasti, stejné hrůzy. Takže se ukazuje jako mnohem častější jednota o představě hrozby, než kolem myšlenky o hodnotách.

Ve starých křesťanských písních se po staletí zpívalo: Bože, Domine ochraňuj nás před morem, válkou a hladem. Morem se nemyslelo jen na epidemii z pohledu fysiologického, ale také na šílenství sociální a politické, které působilo neúctu k rodičům zvykům atd. Mor byl taky nemoc společnosti, něco jako dnešní nihilismus. Bylo to převrácení všech hodnot. O tom psal už Lukrécius v dobách římských a Boccaccio na začátku renesance. Myšlenka o možném konci světa, konci způsobeném člověkem, nikoli Bohem, byla v Evropě od počátku.

Evropa se může sjednotit. Ale obecně vzato, když se pracuje na jednotě Evropy, je to práce proti největším hrůzám, které souží celý svět, tedy nejde o budování ráje. Když se buduje ráj, rády se u toho sekají hlavy, protože každý si představuje ráj jinak.

Copak demokracie a lidská práva nejsou evropské hodnoty?

Lidská práva jsou kupříkladu založena na vědomí rizik a výzev – představě o tom, co je nelidské. Nemáme zdání, co je dokonalý člověk, nebo si o tom každý myslí něco jiného, pokud o tom vůbec uvažuje. Víme ale dobře, co je nelidské. Třeba koncentrák, ať visí u jeho brány prapor černý, rudý, francouzský, nebo třeba americký – vždycky to bude koncentrák. Spravedlivý názor na koncentrák má jen ten, kdo je tam zavřený. Stejné je to s mučením na policejních stanicích. Můžeme najít společnou shodu o tom, co nás potkalo za hrůzy, nebo co nám hrozí. Třeba náboženské války nejsou nejnovějším vynálezem.

Musíme se dát dohromady proti hrůzám a nebezpečím. EU je opatření proti válce, hladu a nacionalistickému nebo totalitnímu šílenství. A hleďme, to jsou přece slova ze starých křesťanských litanií.

Takže budování Evropy je vpořádku?

Ano, jistě. Názory na to se vždycky liší. Ale to je tak se všemi dobrými věcmi. Problém je v tom, že evropské elity zapomněly na to, co je Evropská Unie.

Nicolas Maslowski

André Glucksmann je jeden z předních francouzských intelektuálů. Vyškolený filosof, pracoval pod vedením R. Arona jako vědecký odborník na problematiku nukleárního odstrašení. V roce 1956 ho vyloučili z francouzské komunistické strany za protesty proti intervenci Moskvy v Budapešti. Účastnil se francouzských nepokojů roku 1968. Ve své knížce z roku 1975 podal jedno z prvních srovnání nacismu a komunismu. Podporuje aktivní světovou politiku ve prospěch obhajoby lidských práv. Byl zastáncem intervence NATO v Srbsku i války v Iráku. Je známa jeho podpora Čečensku a kritika Putina. V posledních francouzských volbách podporoval pravicového kandidáta Nicolase Sarkozyho kvůli jeho postojům k lidským právům.

Poslední knížka A. G. se jmenuje Une rage d’enfant -„ Dětský vztek“, vyšla v březnu 2006, v Paříži (nakl. Plon) a je to vlastně autobiografie A. G.

Sdílet tento příspěvek

Další aktuality