Přejít na obsah

Vyhledávání



Hlavní menu

1945-1949

Evropa po druhé světové válce stála na křižovatce: děsivé memento zkázy nutilo k přehodnocení pohledu na tradiční struktury organizace politického života. Evropské státy v první polovině 20. století dvakrát kriticky selhaly ve své stěžejní funkci - ochrany životů a bezpečnosti svých obyvatel. Myšlenka evropské jednoty jako nástroje umožňujícího mírové soužití národů obývajících starý kontinent, která se po staletí vracela v pracích politických myslitelů a občas i v úsilí politických činitelů, měla v této situaci výjimečnou příležitost k uplatnění.

Již během války vznikaly iniciativy navrhující konkrétní formy organizace, jejímž úkolem by bylo udržovat mírové vztahy mezi evropskými národy a regulací jejich ekonomik zajistit obyvatelům kontinentu důstojné životní podmínky. Hospodářská krize 30. let, která přinesla zbídačení širokým vrstvám obyvatel, byla totiž chápána jako jeden z hlavních faktorů, které narušily společenské struktury a otevřely cestu pro podporu extremistických nacionalistických hnutí v řadě států Evropy.

Založení rady Evropy, 5. května 1949
Založení Rady Evropy 5. května 1949 (foto: Council of Europe, Flickr)

Návrhy na celoevropskou organizaci, které se v poválečném období objevovaly, proto reflektovaly potřebu zásadní změny jak v politické tak ekonomické sféře. Konflikt mezi evropskými národy nemohl být odstraněn, dokud nebyly vyřešeny nejpalčivější problémy hospodářských vztahů, tj. odstraněna ochranářská obchodní politika a zajištěn rovný přístup k surovinám a trhům.


Poválečná Evropa a myšlenky sjednocení


K iniciativám, které významně ovlivnily pohled na otázku uspořádání poválečné Evropy, patřil projev Winstona Churchilla v březnu 1943 v BBC, v němž navrhl ustavení Rady Evropy jako organizace na ochranu evropské kultury před barbarstvím, ať již nacistického či bolševického typu. Hlasy po evropské jednotě zaznívaly i z prostředí odboje.

Altiero Spinelli, italský socialista dlouhá léta vězněný fašisty, sepsal již v roce 1941 manifest z Ventotene vyzývající ke sjednocení evropských národů pod jednou organizací, která by zajistila spravedlivější uspořádání vztahů mezi národy a hospodářský vzestup všech vrstev společnosti. Italské federalistické hnutí v závěru války pak ovlivnilo postoje i dalších evropských odbojových organizací.


Marshallův plán a OEEC


Tyto iniciativy vedly v poválečném období ke vzniku celé řady organizací, které podporovaly myšlenku evropského sjednocení, lišily se však jak představami o formě politického uspořádání, tak politickou orientací, představovanou zejm. socialisty a křesťanskými demokraty. Jejich vliv na rozhodnutí formující politický i ekonomický vývoj poválečné Evropy byl nicméně zásadně omezen dvěma vzájemně propojenými faktory: rozhodnutím o osudu poraženého Německa a vznikající studenou válkou.

Proces poválečné obnovy byl proto zahájen v tradičním národním rámci, který nebyl narušen ani realizací Marshallova plánu - amerického projektu, jenž v letech 1948-1952 splnil dvojjedinou funkci politické a ekonomické stabilizace západní Evropy a posílení koupěschopné poptávky po americkém zboží. Jeho nástrojem se stala Organizace pro evropskou hospodářskou spolupráci (OEEC), jejímž prostřednictvím se USA snažily přimět západoevropské státy k užší ekonomické spolupráci. Dokud však nebylo rozhodnuto o osudu Německa, všechny tyto země se užší integraci bránily, neboť by tak omezily možnosti ochrany svých zájmů.


Rada Evropy (1949)


Uspořádání politických i ekonomických vztahů v poválečné Evropě bylo určováno vývojem konfliktu studené války, myšlenka evropské jednoty však nebyla zapomenuta. Projev Winstona Churchilla v září 1946 ve švýcarském Zürichu navázal na předchozí iniciativy a vyzýval k ustavení Spojených států evropských. Jádrem mělo být francouzsko-německé partnerství, obnovující duchovní význam těchto dvou národů i Evropy jako celku.

Řeč Winstona Churchilla na prvním zasedání Rady Evropy 17. října 1949, které se konalo v posluchárně university ve Štrasburgu.
Řeč Winstona Churchilla na prvním zasedání Rady Evropy 17. října 1949, které se konalo v posluchárně university ve Štrasburgu. (foto: Council of Europe, Flickr)

Hnutí za evropskou jednotu uspořádala v roce 1947 v Montreux kongres, na něm byly předneseny návrhy konkrétních projektů - společný trh uhlí a oceli, celní unie, společná zemědělská politika, společné řešení výzkumu a využití atomové energie, hospodářská a měnová unie. Na květen 1948 byl svolán Evropský kongres, který měl dodat nových sil evropským hnutím, jejichž význam se zhoršující mezinárodní situací upadal.

Kongres se sešel v Haagu a jednal o možnosti ustavení evropské organizace, která by institucionalizovala spolupráci členských zemí v oblasti politické, kulturní a hospodářské. Jednání dominoval spor mezi křídly unionistů a federalistů o podobu a funkce organizace a kompetence jejích orgánů. Rezoluce přijatá kongresem vyzývala vlády k urychlenému vytvoření evropské organizace. Byly v ní obsaženy i konkrétní podmínky členství; členem nové evropské organizace se nemohla stát nedemokratická země. Kongres tak reagoval na nedávný únorový převrat v Československu, který ukázal na křehkost evropské demokracie v podmínkách studené války.

Rada Evropy (RE), jež vznikla v květnu 1949, byla jediným výsledkem hnutí za evropskou jednotu vyjadřujícím široce sdílený pocit nutnosti organizovat vztahy mezi evropskými státy na novém základě. Jako první evropská organizace získala RE parlamentní orgán, Poradní shromáždění, ač jeho pravomoci zůstaly skutečně pouze poradní.

 

Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod (1950)


Okolnosti hrotícího se konfliktu studené války připravily novou organizaci o možnost stát se nástrojem regulace vztahů evropských států v klíčových oblastech: v dubnu 1949 byla podepsána Washingtonská smlouva zakládající Severoatlantickou alianci (NATO), která se stala garantem bezpečnosti západní Evropy. Koordinace hospodářské obnovy evropských zemí zůstala v rukou OEEC. Doménou nové organizace se tak stala ochrana demokracie, jejím nástrojem se stala Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod, přijatá Radou Evropy v roce 1950.

Robert Schuman podepisuje 4. listopadu 1950 Evropskou úmluvu o lidských právech.
Robert Schuman podepisuje 4. listopadu 1950 Evropskou úmluvu o lidských právech. (foto: Council of Europe, Flickr)

Autor: Doc. PhDr. Běla Plechanovová, CSc. (FSV)