Přejít na obsah

Vyhledávání



Hlavní menu

1950-1957

1950 zveřejněna Schumanova deklarace
1951 podepsána Pařížská smlouva o založení Evropského sdružení uhlí a oceli. Signatáři byli Belgie, Francie, Itálie, Lucembursko, Nizozemsko a Spolková republika Německo. Smlouva začala platit od 27. července 1952
1957 podpisem Římských smluv vzniklo Evropské hospodářské společenství (EHS) a Evropské společenství atomové energie (EURATOM)

Evropské společenství uhlí a oceli (1950-1951)


OEEC a NATO řešily dílčí otázky poválečného uspořádání v počátcích studené války, neřešily však základní problém poválečné Evropy: postavení Německa a institucionální záruky proti obnovení německé agrese. Ustavení Spolkové republiky Německo v září 1949 bylo prvním krokem, zbývalo však řešit otázku kontroly německé ekonomiky, zvláště těžkého průmyslu, a podmínky znovunabytí práv suverénního státu, který byl okupován spojeneckými armádami.

Těžký průmysl německého Porúří, zejména těžba černého uhlí a ocelářský průmysl, byl klíčem k řešení. Jednak tyto kapacity umožnily Německu vyzbrojit se do dvou světových válek, jednak porúrské koksovatelné uhlí potřeboval francouzský železářský a ocelářský průmysl, opora poválečné hospodářské rekonstrukce. Otázkou bylo, jakým způsobem zajistit Francii podíl na vytěženém uhlí z Porúří, aniž by byla závislá na německé vládě. Francie proto po válce chtěla, aby Porúří zůstalo mimo kontrolu německé vlády.

 

Plakát na podporu Marshallova plánu
Plakát na podporu Marshallova plánu a OEEC z roku 1950. (foto. OECD, Flickr)

 

Schumanův plán


Po dlouhých a obtížných jednáních bylo řešení nalezeno v projektu Evropského společenství uhlí a oceli (ESUO), založeném na Schumanově plánu z května 1950. Plán navrhoval ustavení organizace, která by spravovala francouzské a německé zdroje uhlí a oceli, vytvořila společný trh těchto produktů a prostřednictvím nadnárodních orgánů upravovala podmínky výroby a prodeje v těchto klíčových odvětvích.

Vláda SRN v čele s kancléřem Konradem Adenauerem plán okamžitě přijala, ačkoli bylo zřejmé, že jeho klíčovým cílem je nalézt řešení formy mezinárodní kontroly německého těžkého průmyslu, zejména Porúří. Otevíral totiž Německu cestu k rovnoprávnosti. Členství bylo nabídnuto i dalším evropským zemím. Vážný zájem o členství projevily jen Belgie, Nizozemsko, Lucembursko a Itálie. Státy Beneluxu, vklíněny mezi Francii a Německo, měly přirozeně zájem o účast v organizaci, která měla pomoci regulovat vztahy velkých sousedů. Motivy Itálie pro účast v ESUO byly obdobné motivům Německa, poražené země usilující o návrat. Vznik a realizace projektu ESUO byly umožněny politickou podporou USA, které oprávněně vnímaly nedořešenou otázku podmínek obnovy německého státu jako faktor oslabující pozici Západu v období, kdy eskaloval konflikt studené války.

 

Smlouva o ESUO byla podepsána v Paříži 18. dubna 1951. Předsedou Vysokého úřadu se stal Jean Monnet, který byl skutečným autorem Schumanova plánu a vedl jednání o smlouvě.

 

Evropské obranné společenství (1952-1954)


Vyhrocený konflikt studené války přispěl na počátku 50. let k pokusům využít vytvořené platformy ekonomické integrace k řešení politického ukotvení Spolkové republiky ve strukturách Západu. Po vypuknutí války v Koreji vznikla potřeba posílení obranných kapacit Evropy, která položila otázku, jak využít potenciálu SRN, aniž by řešením bylo znovuvyzbrojené Německo. Inspirována plánem ESUO předložila francouzská vláda v říjnu 1950 Plévenův plán na vytvoření Evropského obranného společenství (EOS).

Projekt EOS předpokládal, že nové společenství bude fungovat na základě společné evropské armády, s jedním ministerstvem obrany, jednotným rozpočtem i zbrojním programem. Přizvány byly evropské státy NATO a SRN. Zájem však projevilo pouze pět států, které jednaly o smlouvě o ESUO, tj. Belgie, Itálie, Lucembursko, Nizozemsko a SRN, ostatní země vyslaly jen pozorovatele. Smlouva o EOS byla podepsána v Paříži v květnu 1952. Na ni pak byly navázány další dohody o budoucím postavení SRN, především ukončení okupačního statutu a obnovení suverenity SRN (tzv. bonnská smlouva). Projekt EOS však zůstal nenaplněn, protože francouzský parlament odmítl v roce 1954 smlouvu ratifikovat. Stejný osud pak čekal i návrh smlouvy o Evropském politickém společenství (EPS), který v návaznosti na EOS připravovali členové parlamentních shromáždění ESUO a RE.

Jean Monet otevírá ESUO
Jean Monnet při
otevření trhu ESUO v roce 1951 (foto: Audiovisual Service EU)

 

Evropské hospodářské společenství a Euratom (1955-1957)

 

Další nový projekt nicméně navázal na část iniciativ diskutovaných v rámci nerealizovaného EPS. Beyenův plán celní unie se stal východiskem pro memorandum zemí Beneluxu, na jehož základě státy Šestky přijaly v červnu 1955 na konferenci v Messině rozhodnutí ustavit společný trh a rozšířit sektorovou spolupráci do oblasti jaderné energetiky.

Po složitých jednáních byl v listopadu 1955 dosažen konsensus o cílech i formě nových organizací a do jara 1956 Spaakův výbor vypracoval zprávu, která již byla konkrétním návrhem dvou organizací - Evropského hospodářského společenství (EHS) a Evropského společenství pro atomovou energii (Euratom). Myšlenka postupné sektorové integrace byla odmítnuta (s výjimkou atomové energie) a nahrazena nástroji celní unie, která však potřebovala dlouhé přechodné období, během něhož by byla harmonizována opatření upravujících vzájemný obchod i obchod s nečlenskými státy. Zpráva Spaakova výboru pak byla základem pro jednání mezivládní konference, završené po deseti měsících podpisem smluv o Evropském hospodářském společenství a Evropském společenství pro atomovou energii 25. března 1957 v Římě.

Smlouvy o EHS a Euratomu je třeba chápat jako celek, do něhož se promítl obsah kompromisu mezi zakládajícími státy. Jaderná energetika byla jako jediné odvětví vyčleněna pro sektorový přístup. Hlavním důvodem byl zájem Francie na vytvoření nástroje kontroly jaderného programu SRN. Řešení bylo nalezeno v podobě výsadního práva orgánů společenství uzavírat smlouvy na dodávky štěpných materiálů, které nebyly určeny pro vojenské účely, a následně i provádět kontroly, zda tyto materiály byly členskými státy užity pro účely, pro něž byly objednávány. Tím byl splněno hlavní politické poslání Euratomu. Ostatní funkce spočívaly v harmonizaci a koordinaci mírového výzkumu jaderné energie členských států, aniž by však omezovaly možnosti členských států budovat vlastní národní programy.

 

Smlouva o EHS také odrážela kompromisy vyplynuvší z přirozeně nekonzistentních zájmů členských států. Francie si v obavách z nedostatečné konkurenceschopnosti vlastní ekonomiky vynutila možnost ponechat po omezenou dobu ochranná opatření, pokud hrozila újma určitému odvětví, příp. celému národnímu hospodářství. Oblastí rozporů byl i harmonogram ustavení celní unie a konečná úroveň společného celního tarifu pro jednotlivé druhy zboží; na jednom pólu stála Francie se svou silně ochranářskou politikou, na druhém pak Nizozemí s tradičně liberální politikou volného obchodu. Zemědělství bylo zahrnuto do společného trhu a bylo rozhodnuto o vypracování společné zemědělské politiky. Rozdíly mezi národními systémy podpory zemědělské výroby však byly tak velké, že rozhodnutí o konkrétních nástrojích této politiky bylo odloženo na pozdější dobu. Přechodné období, během něhož měla být přijata veškerá opatření nutná k ustavení společného trhu, bylo stanoveno na dvanáct let.

 

Dlouhodobý charakter projektu společného trhu i dosavadní zkušenost z fungování ESUO si vyžádaly odlišná řešení institucionálního rámce EHS. Nadnárodnímu orgánu, Komisi, byla ponechána pravomoc legislativní iniciativy, rozhodovací pravomoc však byla přesunuta na orgán zastupující vlády členských států, Radu ministrů. Byla tak posílena vazba mezi politickým rozhodnutím o společných pravidlech přijatých na úrovni společenství a naplňováním těchto pravidel, za něž nesly odpovědnost vlády členských států.

 

Ratifikace Římských smluv proběhla bez větších problémů, počátkem roku 1958 smlouvy vstoupily v platnost a EHS i Euratom se staly skutečností.

Podpisřímských smluv 1957
Podpisem Římských smluv 25. března 1957 založili přestavitelé šesti zakládajících států Evropské hospodářské společenství a Evropské společenství pro atomovou energii. (Foto: Audiovisual Service EU)

Evropské sdružení volného obchodu


Jednání o projektu společného trhu byla od počátku doprovázena úvahami o jiných modelech ekonomické spolupráce zemí západní Evropy. Iniciátorem byla zejména Británie, pro níž úzce zaměřený plán celní unie nebyl výhodný. Její relativně otevřená ekonomika s dosud převažující orientací obchodních vazeb do zemí Commonwealthu ji vedla k podpoře modelu oblasti volného obchodu. Plán předložený OEEC v lednu 1957 navrhoval zřízení oblasti volného obchodu mezi formujícím se EHS a ostatními státy OEEC. Směřoval by k postupnému odstranění cel, dovozních kvót a jiných ochranných opatření mezi členskými státy oblasti volného obchodu. Vnější celní tarify vůči třetím zemím by však zůstaly pod kontrolou členských států v rámci závazků vyplývajících z Všeobecné dohody o clech a obchodu (GATT). Volný pohyb zboží by se týkal pouze průmyslového zboží, zemědělské produkty neměly být do oblasti volného obchodu zahrnuty. Celá oblast volného obchodu, včetně EHS, měla snižovat celní tarify a zvyšovat kvóty uvnitř oblasti současně.

Británie předpokládala, že projekt evropské oblasti volného obchodu získá podporu i zemí Šestky, neboť pro některé z nich byl ekonomicky výhodnější nežli účast ve společném trhu (SRN, Nizozemí, příp. i Belgii a Lucembursko). Jednání o projektu na půdě OEEC byla nejprve odložena na dobu po skončení ratifikace EHS, v listopadu 1958 však fakticky zablokována Francií. Státy, které projevily zájem o projekt oblasti volného obchodu - Británie, Švédsko, Norsko, Dánsko, Švýcarsko a Rakousko a Portugalsko - nicméně pokračovaly v jednáních, která vyústila v listopadu 1959 v podpis Stockholmské konvence ustavující Evropské sdružení volného obchodu (ESVO). Státy OEEC tak zůstaly na počátku 60. let rozděleny na tři skupiny - EHS, ESVO a pět zemí, které se nezapojily ani do jednoho z těchto ekonomických integračních uskupení - Irsko, Island, Řecko, Španělsko a Turecko.

Autor: Doc. PhDr. Běla Plechanovová, CSc. (FSV)