Přejít na obsah

Vyhledávání



Hlavní menu

60. léta

1965 dohoda o sloučení institucí všech tří existujících společenství (začala platit 1. července 1967)
1968 dokončení vzniku celní unie
 

V období 60. let získávala Evropská společenství základní rysy; vznikala základní pravidla hlavních politik společenství - celní unie, společné obchodní politiky, společné zemědělské politiky - ustálila se praxe řešení klíčových otázek budoucího vývoje společenství, vznikal základ právního systému. Tyto procesy však byly významnou měrou ovlivněny vývojem mezinárodního systému a změnami v postavení klíčových aktérů uvnitř společenství.

Vztahy mezi Západem a Východem směřovaly po kubánské krizi z roku 1962 k znatelnému uvolnění, přičemž USA upíraly hlavní pozornost na vývoj v jihovýchodní Asii. Nástup prezidenta de Gaulla do čela Francie přinesl zesílenou snahu francouzské politiky o mocenský vzestup země orientovanou na vztahy uvnitř NATO a Evropských společenství (ES). Británie prošla ve stejné době bolestnou revizí svého mocenského postavení, která vedla k poznání, že role globální velmoci je definitivně dohrána a Evropa se stává nejdůležitějším regionem pro britskou zahraniční politiku. Mírné uvolnění zájmu velmocí o vývoj v Evropě pak vytvořilo prostor pro posilování postavení SRN, výrazně podpořené nejdynamičtěji se rozvíjející evropskou ekonomikou.

 

Konrád Adenauer a Charles de Gaulle - setkání 1963

Německý kancléř Konrád Adenauer a francouzský prezident Charles de Gaulle (foto čtk)

 

Společná zemědělská politika


Tyto faktory spolu s dalšími se na půdě ES projevily ovlivněním způsobu budování klíčových politik (zejm. společné zemědělské politiky - SZP), na řešení institucionálních otázek (projekt politické unie, krize prázdné židle a lucemburský kompromis) a na přístupu k otázce možného rozšíření ES o další evropské státy.

 

SZP byla součástí Římských smluv, o jejích konkrétních principech a nástrojích však musely členské státy teprve rozhodnout. Bylo zřejmé, že to nebude snadné, neboť systémy podpory zemědělství v členských státech se lišily. Záhy došlo k zásadní shodě, že společná zemědělská politika bude založena na principu ochrany vnitřního zemědělského trhu před nízkocenovou konkurencí ze zámoří. Nástroje této politiky byly v zásadě dvojí povahy; regulace cen a organizace zemědělského trhu. Systém institucionálních cen zajistil garantovanou úroveň cen pro výrobce, finanční podporu pro vývozce a prostřednictvím dovozních přirážek navyšoval cenu dovážených potravin.

 

Politická síla zemědělské populace, která tvořila podstatný segment volební podpory tehdejších vlád ve Francii i Německu, tak dala vzniknout finančně nejnáročnější politice EHS. Podmínkám společné zemědělské politiky se totiž postupně přizpůsobili farmáři všech členských zemí, včetně nových členů, kteří byli do EHS přijímáni od počátku 70. let. Výsledkem bylo několikanásobné zvýšení zemědělské produkce zemí EHS, které v 80. letech vyvrcholilo vytvořením obrovských zásob potravinářského zboží, jenž bylo uvnitř společenství neprodejné a na světových trzích způsobovalo tlak na pokles cen, čímž poškozovalo zejména rozvojové země. Reforma SZP je proto od 80. let trvalým úkolem, který se EHS/EU snaží splnit, pro nějž však jen velmi obtížně nachází politickou podporu.

 

 

de Gaulle vetuje rozšiřování (1963 a 1967)


Součástí francouzských snah o využití platformy EHS k vlastnímu mocenskému vzestupu se stal též plán institucionalizace politické spolupráce (Fouchetův plán). Mezivládní mechanismus konzultací měl zastřešit existující tři společenství. Obavy ostatních členských států z narušení vztahů v NATO a možného ohrožení fungování ES vedly na jaře 1962 k nepřijetí plánu.

 

Dalším tématem, které formovalo vztahy uvnitř EHS v 60. letech, byla otázka rozšíření. Británie se v roce 1961 pokusila oživit myšlenku evropské oblasti volného obchodu - tentokrát mezi EHS a ESVO. Opět se však setkala s odmítnutím ze strany Komise. Britská vláda se proto rozhodla požádat o členství v EHS. Vedly ji k tomu zejména politické důvody, neboť EHS bylo stále více vnímáno jako základ nové politické entity, zatímco Británie ztrácela schopnost provozovat samostatnou zahraniční politiku. USA, nejbližší spojenec, též dávaly najevo, že by přivítaly, kdyby Británie vstoupila do EHS.

 

Jednání o přistoupení byla zahájena v říjnu 1961. Trvalo ale více než jedenáct let, než se Británie stala členem EHS. Rozhodující přitom bylo, zda vpustit do EHS dalšího silného člena, který by narušil stávající rozložení sil. Státy Beneluxu a Itálie jednoznačně podporovaly rozšíření EHS, neboť znamenalo zmírnění dominantního vlivu Francie, která měla možnost politickými prostředky ovlivňovat jednání Německa dosud oslabeného řadou mezinárodně právních a politických omezení.

 

Velká Británie ani další státy do EHS v 60. letech vpuštěny nebyly. Francouzské veto přistoupení Británie zaznělo počátkem roku 1963 a znovu pak na podzim 1967. Až odchod prezidenta de Gaulla otevřel cestu rozšíření. Británie, Dánsko a Irsko se staly členy EHS v roce 1973.

 

Krize Evropských společenství


Francouzská politika vůči partnerům v EHS i v otázce rozšíření společenství nezůstala bez následků. De Gaullův postup ve věci politické unie v roce 1962 a jeho jednostranné veto vyslovené Británii počátkem roku 1963 výrazně zhoršily atmosféru uvnitř EHS a vyústily v přetrvávající neshody mezi Šestkou, mimo jiné v otázce pravomocí Evropského parlamentu a financování SZP. Francouzským vetem bylo ukončeno období hledání a harmonizace společných cílů v rámci ES. Ochota obětovat část svých zájmů pro nalezení společného konsensu prudce poklesla. Nová rozhodnutí byla častěji přijímána na základě minimálního společného zájmu nežli na základě jasných představ o správném a funkčním řešení. Nedostatek spolupráce vyvrcholil v roce 1965, kdy se názory na několik zásadních otázek uvnitř EHS střetly a Francie odmítla pokračovat v práci v orgánech Rady EHS.
 
Bezprostředním impulsem otevřeného konfliktu se stala otázka financování společné zemědělské politiky. Bylo třeba rozhodnout, zda princip vytváření společného zemědělského fondu z dovozních přirážek zůstane trvalým zdrojem rozpočtu. V rozhodování o zdrojích, které byly generovány fungováním společné politiky, pak měl mít podle mínění Komise podporované většinou členských vlád větší váhu Evropský parlament. Francie však odmítla podpořit návrh, který by posiloval pravomoci institucí EHS. Ostatní členové nebyli ochotni se s takovým postupem smířit.
 

Lucemburský kompromis (1966)

 
V pozadí sporu byla ještě další otázka; v poslední fázi přechodného období se mělo v Radě ministrů přejít v řadě oblastí včetně SZP od jednomyslného k většinovému hlasování. Francie v červenci 1965 oznámila, že se její zástupci nadále nebudou účastnit prací v orgánech Rady a vrátí se pouze za podmínky, že pravomoci institucí EHS nebudou posilovány a Rada ministrů bude nadále rozhodovat jednomyslně. Pětka tyto požadavky odmítla. Trvalo půl roku, než se podařilo spor ukončit lucemburským kompromisem, dohodou uzavřenou v lednu 1966, která vycházela vstříc francouzským požadavkům. Rozhodnutí o financování SZP bylo odloženo. Komise měla nadále návrhy, o nichž Rada rozhodovala většinovým hlasováním, předložit nejprve členským vládám a snažit se vyjít vstříc jejich připomínkám. Každý člen Rady pak měl právo odmítnout většinové hlasování v případě, kdy považuje projednávanou předlohu za významnou pro životní zájmy své země. O věci se pak muselo rozhodovat jednomyslně.
 
Lucemburský kompromis měl pro následný vývoj Evropských společenství zásadní význam. Byla jím na dlouhou dobu uzavřena cesta k dalšímu posilování nadnárodních prvků společenství a oslabena úloha Komise, která tento princip zosobňovala.
Autor: Doc. PhDr. Běla Plechanovová, CSc. (FSV)