Přejít na obsah

Vyhledávání



Hlavní menu

70. léta

1973 ES se poprvé rozšířila o nové členy (Velká Británie, Dánsko a Irsko)
1979 první přímé volby do Evropského parlamentu
 

Dotváření společného trhu


Cesta k vyřešení nahromaděných problémů EHS se začala otevírat ve druhé polovině 60. let. Umožnil ji postupný pokles mocenské pozice Francie, způsobený zejm. rostoucí izolací uvnitř EHS, vystoupením z vojenských struktur NATO a oslabením vnitropolitické podpory prezidenta de Gaulla, které vyústilo v jeho rezignaci v dubnu 1969. Naopak postavení Německa v čele s kancléřem Willy Brandtem a novým kurzem zahraniční politiky - Ostpolitik - bylo na vzestupu. Francie si již nemohla být jista vedoucí pozicí uvnitř ES a Británie mohla ve společenství vhodně vyvážit rostoucí ekonomickou váhu i vliv SRN.

 

Summit v Haagu v prosinci 1969 nastínil řešení a stanovil cíle: 1) dokončit budování společného trhu (tj. naplnění Římské smlouvy), 2) prohloubení integrace, kde si to žádalo fungování celní unie a společných politik, 3) rozšíření EHS. Dohoda tak umožnila uzavřít otázku financování SZP, zahájila plánování projektu hospodářské a měnové unie a otevřela cestu rozšíření i možnost politické spolupráce. Komuniké z Haagu se tak stalo akčním programem, který ukončil krizi EHS a formoval jeho charakter pro příští desetiletí.

 

Willy Brandt
Německý kancléř Willy Brandt (foto: čtk)


Davignonova zpráva z července 1970 definovala podobu politické spolupráce členských zemí a její vztah k Evropským společenstvím. Stala se základem pro vznik Evropské politické spolupráce (EPC), konzultačního mechanismu, který začal být záhy intenzivně využíván. Na mezinárodní scéně se EPC stávala viditelnou, pokud se členové ES dokázali shodnout a prezentovat své rozhodnutí jako společné stanovisko společenství. EPC nicméně nepřekročila rámec fóra pro výměnu informací a vytváření společných stanovisek. Konkrétní opatření zahraniční politiky přijímal každý ze členských států sám.

 

Velmi rychle se podařilo dosáhnout cíle haagského summitu týkající se rozšíření o nové členy. Přístupová jednání s Británií, Irskem, Dánskem a Norskem proběhla v letech 1970-71. ES se však počátkem roku 1973 rozšířila pouze o tři nové členy, Norsko přístupovou smlouvu odmítlo v referendu.


"Euroskleróza"


Počátek 70. let sliboval obnovení dynamiky integračního procesu. Na summitu ES v Paříži v prosinci 1974 bylo rozhodnuto o vytvoření Evropské rady, která nahradila dosavadní praxi neformálních setkání na nejvyšší úrovni. EPC, dosud jasně oddělená od agendy ES, byla propojena s jednáním Rady ministrů ES. Nejvyšší představitelé členských států též vyjádřili souhlas se zavedením přímých voleb do Evropského parlamentu (EP). První volby se konaly v roce 1979. Duch pařížského summitu, plný nadějí z možností dalšího rozvoje spolupráce, nepřetrval dlouho.


První ropná krize v roce 1973, během níž prudce vzrostla cena ropy, na níž byly evropské ekonomiky závislé, způsobila v hospodářstvích zemí ES zaznamenávajících již od konce 60. let klesající tempa růstu, obrovské problémy dlouhodobého charakteru. Přítomnost nových členů ve společenství, bez zkušeností mnoha let vzájemného přizpůsobování a hledání schůdných cest spolupráce, situaci dále komplikovala.


Britská premiérka Margaret Thatcherová (foto: čtk)


Britský rabat (1984)


Počátkem 80. let vyvrcholila krize systému financování rozpočtu ES. Nárůst zemědělské produkce způsobil zvýšení výdajů na nástroje SZP, skladování, export či další zpracování přebytků si žádaly další náklady. Británie po nástupu Margaret Thatcherové do čela vlády v roce 1979 navíc požadovala vyřešení problému příspěvku do rozpočtu ES, který vznikal z vysokého podílu zahraničního obchodu na výkonu britské ekonomiky. Záporné saldo vůči rozpočtu ES dosáhlo 1 miliardy liber, přitom však výkonností své ekonomiky se Británie řadila na předposlední místo, nižší výkonnost vykazovalo pouze Irsko.
 
Kompromisní dohoda z Fontainebleau z června 1984 přiznala Británii slevu na odvodech do rozpočtu ES. S ohledem na vstup nových členů (Řecko, 1981; Portugalsko a Španělsko, 1986), kteří se měli ocitnout spíše v pozici příjemců, bylo třeba omezit výdaje na SZP a navýšit příjmy rozpočtu.
Autor: Doc. PhDr. Běla Plechanovová, CSc. (FSV)