Přejít na obsah

Vyhledávání



Hlavní menu

80. léta

1981 rozšíření ES o Řecko
1985 podpis Schengenské dohody
1986 rozšíření ES o Španělsko a Portugalsko
1986 Jednotný evropský akt
 

Jednotný evropský akt (1985)


Zbrzdění dynamiky integračního procesu - ‚euroskleróza‘ - vyplývalo do velké míry z hospodářských obtíží, se kterými potýkaly všechny členské státy ES. Vážnějším problémem však bylo, že chyběla shoda o charakteru vývoje vzájemného vztahu mezi principem nadnárodním (nestátním) a mezistátním, na němž bylo společenství budováno. Odpověď na tuto otázku začali členové ES hledat na přelomu 70. a 80. let - a hledají ji dosud.

 

Německo a Itálie předložily v roce 1981 Evropské radě dokument nazvaný Evropský akt (Genscher-Colombo), který vyzýval k prohloubení ekonomické spolupráce členů ES a k rozšíření spektra politik i mimo hospodářskou sféru, zejm. na poli zahraniční a bezpečnostní politiky. Ve stejné době se ujal iniciativy i Evropský parlament, v němž poprvé zasedli přímo volení poslanci. Veterán evropského hnutí Altiero Spinelli předsedal výboru, který připravil návrh smlouvy o Evropské unii schválený Evropským parlamentem v únoru 1984. Evropská unie se měla stát nadnárodní organizací s vymezenými oblastmi působnosti a s odstupňovanou mírou integrace v různých oblastech.

 

Jacques Delors 1986 - audiovisuální archiv EU
Předseda Evropské komise Jacques Delors na tiskové konferenci po Evropské radě v Haagu v roce 1986 (foto: Audiovisual archiv EU)


Tyto a další iniciativy vedly k rozhodnutí Evropské rady v Miláně v červnu 1985 o svolání mezivládní konference, která měla projednat otázky Evropské unie a dobudování jednotného trhu. Výsledkem mezivládní konference, která se sešla koncem roku 1985 v Lucemburku, byl Jednotný evropský akt (JEA), úprava zakládajících smluv, která odrážela dohodu o nutných krocích k oživení integračního procesu.

 

JEA spojoval řešení dvou zásadních problémů, před nimiž ES stála - členské státy se zavázaly do počátku roku 1993 odstranit zbývající překážky, které dosud bránily volnému pohybu zboží, kapitálu a osob mezi členy společenství, a o konkrétních rozhodnutích měla Rada ministrů rozhodovat na základě kvalifikované většiny. JEA posílil legislativní pravomoci EP zavedením „procedury spolupráce", která nutila Radu k větším ohledům na stanovisko EP, a „procedurou souhlasu" v oblasti schvalování mezinárodních smluv. JEA otevíral cestu pro budoucí smlouvu o Evropské unii.


Delorsův balíček (1987)

Projekt jednotného vnitřního trhu byl prvním velkým projektem, v němž členské státy prokázaly vůli k prohlubování integračního procesu. Zároveň však ukázal, že nalezení shody o potřebných krocích je velmi obtížné. Naplnění JEA, zejména zavedení nových společných politik navíc stavělo před společenství další problém: kde vzít prostředky na jejich financování. Komise v čele s Jacquesem Delorsem předložila počátkem roku 1987 návrh řešení, později označovaný jako Delorsův balíček.

Rostoucí výdaje na reformovanou strukturální politiku a finanční nároky aplikace opatření jednotného trhu si vyžádaly, aby ES omezilo výdaje na společnou zemědělskou politiku a žádalo větší příspěvky od svých členů. Delorsovým balíčkem se Komise po dlouhé době dostala do aktivní role v plánování strategických kroků společenství, kterou opustila koncem 60. let. Následovaly první kroky ke snížení výdajů na garance cen zemědělských produktů.

O rok později Komise oživila myšlenku ustavení hospodářské a měnové unie a navrhla její realizaci ve třech etapách. Ve stejné době předložila i návrh evropské sociální charty jako nástroje ochrany zaměstnanců před negativními dopady zavedení jednotného trhu. Konec studené války a sjednocení Německa pak byly tím nejsilnějším impulsem, který přiměl státy ES k dokončení projektu Evropské unie a podpisu Maastrichtské smlouvy.

Autor: Běla Plechanovová, Fakulta sociálních věd UK