Přejít na obsah

Vyhledávání



Hlavní menu

90. léta

1992 podpis Maastrichtské smlouvy (začala platit od 1.11. 1993)
1993 vzniká Jednotný vnitřní trh
1993 definování Kodaňských kritérií
1995 rozšíření EU o Rakousko, Švédsko a Finsko
1997 podepsána Amsterodamská smlouva (začala platit 1. května 1999)
 

Maastrichtská smlouva (1992-1993)


Revoluční zvrat v Evropě v letech 1989-90 urychlil přípravy ustavení Evropské unie. Konec studené války vyvolal jednak obavy z možného rozkladu Severoatlantické aliance jako účelového spojenectví motivovaného existencí studené války, jednak z dalšího mocenského vzestupu německého státu. Sjednocení Německa na podzim 1990 proto bylo nejvýraznějším motivem zrychleného tempa integrace států ES. Mezivládní konference o hospodářské a měnové unii svolaná na prosinec 1990 byla doplněna konferencí o politické unii, se snahou zahrnout většinu již diskutovaných oblastí prohloubené spolupráce do nového a pevnějšího rámce Smlouvy o Evropské unii (SEU). Ta byla podepsána dvanácti členy ES v únoru 1992 v nizozemském Maastrichtu.

Omezený čas na jednání a slabý konsensus o nástrojích další integrace ovlivnily strukturu smlouvy. SEU tvoří jednak rámec pro všechny oblasti spolupráce, včetně Evropských společenství, jednak upravuje spolupráci v oblastech zahraniční politiky a vnitřních věcí a soudnictví. Vytvořila tak pilířovou strukturu, jejíž části mají rozdílný charakter - tři evropská společenství mají komunitární povahu, zatímco spolupráce v druhém a třetím pilíři má pouze mezivládní formu.
 

Maastrichtská smlouva začala platit 1. listopadu 1993
Mastrichtská smlouva (Smlouva o EU) začala platit 1. listopadu 1993 (foto: Audiovisual service EU)

V rámci smlouvy o Evropském společenství pak byly výrazně rozšířeny oblasti spolupráce (občanství Unie, hospodářská a měnová politika, sociální politika, vzdělávání a odborná příprava mládeže, kultura, ochrana zdraví, ochrana spotřebitele, transevropské sítě, výzkum a technologický rozvoj, životní prostředí, hospodářský rozvoj) a nově upraveny pravomoci institucí, zejm. posílena role EP v legislativním procesu zavedním procedury spolurozhodování. Klíčovým projektem ekonomické integrace se stala hospodářská a ekonomická unie.

 

Ratifikační proces SEU v letech 1992-93 se setkal s četnými úskalími, zejm. s odmítnutím smlouvy Dány v prvním referendu v roce 1992 a těsným výsledkem referenda ve Francii v témže roce, problémy nastaly i v Německu a Británii. Ukázalo se, že obyvatelé nově vznikající unie nejsou připraveni na další výrazný posun v integraci. Naplňování cílů, které obsahovala Maastrichtská smlouva, bylo proto nerovnoměrné. Zatímco v oblastech, které souvisely s tradičními oblastmi společných politik, bylo možno sledovat poměrně dynamický rozvoj, v jiných, které patřily např. ke státním monopolům (telekomunikace, energetika aj.), byl naopak vývoj velmi pomalý.

 

 

Amterdamská smlouva, Schengen a euro


Mezivládní konference (MVK) v letech 1996-97 měla za úkol zhodnotit první zkušenosti a dořešit problémy, na jejichž řešení se členské státy nedokázaly na počátku 90. let shodnout. Amsterdamská smlouva, jež zakotvovala výsledky MVK, však odrážela i nadále jen omezenou míru shody. Pilířová struktura EU zůstala zachována. Oblast upravující pravidla volného pohybu osob byla nicméně převedena do prvního pilíře jako součást podmínek fungování vnitřního trhu. Do rámce EU byly zahrnuty Schengenské dohody, které mají počátek v 80. letech, kdy se Francie, Německo a státy Beneluxu snažily připravit na negativní dopady otevření jednotného vnitřního trhu. K důležitým tématům MVK patřily též instituce EU. 

Počátkem roku 1995 se staly členy EU další tři země: Finsko, Rakousko a Švédsko a ve stejné době počaly podávat žádost o přistoupení i státy střední a východní Evropy. Reforma institucí, která by připravila EU na východní rozšíření, však byla nad síly členů EU. Protokol o institucích připojený k Amsterdamské smlouvě naznačoval možnost přistoupení dalších pěti členů, úpravy pro větší počet však vyžadovaly svolání nové mezivládní konference.

 

Agendě EU ve druhé polovině 90. let dominovala poslední etapa přípravy na přijetí jednotné měny. V roce 1999 přijalo prvních jedenáct zemí jednotnou měnu euro, o tři roky později byly dány do oběhu bankovky a mince jednotné měny.

Wim Duisenberg a Jean-Claude Trichet - výměna ve vedení ECB v roce 2003
První předseda Evropské centrální banky Nizozemenc Wim Duisenberg (vlevo) předal 1. listopadu 2003 štafetu Francouzovi Jean-Claude Trichetovi (foto: ECB)

Autor: Doc. PhDr. Běla Plechanovová, CSc. (FSV)