Přejít na obsah

Vyhledávání



Hlavní menu

2000-2005

2001 podepsána Nicejská smlouva (začala platit 1. února 2003)
2002 zavedení eura ve 12 členských státech. Počet zemí platích eurem se od té doby  zvýšil na sedmnáct. Naposledy přistoupilo Estonsko
2004 rozšíření Evropské unie o 10 nových členských států, včetně České republiky. Kromě Malty a Kypru šlo o postkokunistické země. Faktické ukončení rozdělení Evropy na východní a západní.
 

Východní rozšíření EU (2004)


Státy střední a východní Evropy, které po skončení studené války procházely politickou a ekonomickou transformací, daly záhy najevo svoji vůli stát se členy ES/EU. Cesta k tomuto cíli se však ukázala být dlouhá a složitá, neboť se musely přibližovat k EU v době, kdy sama procházela velmi dynamickým vývojem. Prvním krokem bylo uzavření smluv o přidružení počátkem 90. let. ES/EU v nich poprvé deklarovala, že konečným cílem je přistoupení přidružených zemí k EU.

V roce 1993 pak Evropská rada pod tlakem zemí střední a východní Evropy přijala kodaňská kritéria, rámcové podmínky, které musí uchazeči o členství splnit, aby se mohli stát členy EU. Přes pokroky v ekonomické transformaci zemí střední a východní Evropy byly rozdíly vůči zemím EU velké a vyžadovaly rozsáhlé změny v legislativě žadatelských států.

EU přijala v roce 1995 Bílou knihu o přistoupení k vnitřnímu trhu, která sloužila jako vodítko pro realizaci těchto změn. Během dalších dvou let podalo deset zemí střední a východní Evropy žádost o zahájení přístupových jednání. Komise předložila avis - hodnotící stanovisko k žádostem o členství - v létě 1997 spolu s programovým dokumentem Agenda 2000, jenž vymezoval potřebné reformní kroky, které měla EU učinit, aby byla schopna přijmout nové členy, zejm. reformovat finančně náročné politiky - SZP a strukturální politiku.

Klaus a Špidla - podpis vstupu ČR do EU - 16. dubna 2003
Český prezident Václav Klaus a premiér Vladimír Špidla podepisují 16.dubna 2003 na summitu v Athénách přístupovou smlouvu České republiky k Evropské unii. Členským státem EU se ČR stala 1.května 2004. (foto: Rada EU)


V závěru roku přijala Evropská rada rozhodnutí zahájit rozhovory s první vlnou zemí, které byly nejlépe připraveny na členství v EU - ČR, Estonskem, Maďarskem, Polskem, Slovinskem a Kyprem. Přístupová jednání byla zahájena v březnu 1998, počátkem roku 2000 se skupina zemí vyjednávajích o přistoupení rozšířila na dvanáct - o Slovensko, Lotyšsko, Litvu, Buharsko, Rumunsko a Maltu. Prvních deset zemí ukončilo jednání v prosinci 2002, smlouvu o přistoupení podepsalo během zasedání Evropské rady v Aténách v dubnu 2003 a do EU vstoupilo v květnu 2004, Bulharsko a Rumunsko je následovaly počátkem roku 2007.

 

 

Smlouva z Nice a Konvent


Proces rozšíření o státy střední a východní Evropy byl úzce propojen s procesem instutucionální reformy. Závažnost této vazby se projevila v rozhodnutí Evropské rady v Kolíně z jara 1999 o svolání Mezivládní konference ještě předtím, než EU začne přijímat do svých řad další nové členy.

Mezivládní konference o institucionální reformě ukončená podpisem Smlouvy z Nice počátkem roku 2001 měla připravit EU na východní rozšíření (úprava rozhodovacích pravidel v Radě, rozšíření oblastí rozhodování kvalifikovanou většinou v Radě, omezení budoucího růstu počtu členů Komise aj.). Již koncem téhož roku Evropská rada v Laeken rozhodla o svolání Konventu o budoucnosti Evropské unie.

V Konventu zasedli v březnu 2002 zástupci vlád a parlamentů členských států spolu se členy Evropského parlamentu a Komise EU. Předsedou Konventu se stal bývalý francouzský president Valéry Giscard d‘Estaing, dalšími dvěma místopředsedy byli bývalí premiéři Giuliano d‘Amato a Jean-Luc Dehaene.


Každá členská vyslala po jednom zástupci vlády a dvou poslancích národních parlamentů. Jednání Konventu se účastnili i zástupci z kandidátských zemí, jejich stanoviska však nemohla narušit konsensus, k němuž jednání směřovalo. Evropský parlament zastupovalo 16 europoslanců a Evropskou komisi komisaři Michel Barnier a Antonio Vitorino. Každý představitel měl svého stálého alternáta. Mezi 13 pozorovateli seděli 3 zástupci Hospodářského a sociálního výboru, 3 zástupci evropských sociálních partnerů a 6 zástupců Výboru regionů a Evropský ombudsman.

 

Konvent zahájil svou práci 28. února 2002 svou tzv. "naslouchací fází", která trvala do léta. V květnu vzniklo šest pracovních skupin, které se zabývaly jednotlivými otázkami:

  • Princip subsidiarity (Inigo Mendez de Vigo, Evropský parlament)
  • Charta lidských práv a její začlenění do smluv (Antonio Vitorino, Evropská komise)
  • Právní subjektivita EU (Giuliano d'Amato, místopředseda Konventu)
  • Role národních parlamentů (Gisela Stuart, britský parlament)
  • Doplňkové kompetence EU (Henning Christopher, dánská vláda)
  • Hospodářská a finanční spolupráce (Klaus Haensch, Evropský parlament)

Koncem června navrhlo předsednictvo Konventu připojit další čtyři skupiny.

  • Vnitřní bezpečnost a spravedlnost (III.pilíř)
  • Vnější vztahy EU
  • Obranná politika
  • Zjednodušení právních nástrojů a procedur.

Po mnoha diskusích byla ustavena nejpočetnější skupina Sociální Evropa pod vedením řeckého zástupce Georgese Katiforise. Konvent chtěl do diskuse o budoucnosti EU vtáhnout také zástupce nevládních organizací, think-tanků, universit, odborů apod. Další platformou debaty se proto stalo tzv. Fórum.

Valéry Giscard d'Estaing na Konventu EU

Bývalý francouzský prezident a předseda Konventu EU Valéry Giscard d'Estaing (foto: Audiovisual Service EU)


Euroústava

 


Na návrh předsednictva v čele s Giscard d'Estaingem rozhodl Konvent o vypracování Návrhu smlouvy o ústavě pro Evropu, který byl přijat v červenci 2003. Návrh smlouvy usiloval o řešení všech hlavních problémů dosavadní podoby smluvního rámce EU (právní subjektivita EU, přesné vymezení kompetencí EU, sjednocení legislativních procedur, začlenění Listiny základních práv aj.) a upravil institucionální rámec s cílem zjednodušit a zefektivnit rozhodovací procesy v EU (stálé předsednictví, zavedení funkce ministra zahraničních věcí, omezení počtu členů Komise, změna rozhodovací procedury v Radě aj.).

Text smlouvy se stal podkladem pro jednání MVK svolané v říjnu 2003, která jeho mírně upravenou podobu schválila v červnu 2004. V říjnu 2004 pak dvacet pět členů již rozšířené EU podepsalo Smlouvu zřizující ústavu pro Evropu. Ratifikační proces však narazil v následujícím roce na kritickou překážku, když dvě ze zemí zakládající Šestky Ústavní smlouvu v referendu odmítly.

Autor: Doc. PhDr. Běla Plechanovová, CSc., Fakulta sociálních věd (FSV UK)
Prof. PhDr. Lenka Rovná, CSc., Fakulta sociálních věd (FSV UK)