Přejít na obsah

Vyhledávání



Hlavní menu

Vnější obchodní vztahy

Společná obchodní politika a z ní vyplývající vnější ekonomické vztahy byly již součástí  Římské smlouvy v roce 1957. Vnější ekonomické vztahy jsou proto nejstarší a nejvíce integrovanou částí zahraničních vztahů Evropské unie. Až do roku 1970, kdy byla zahájena Evropská politická spolupráce (EPS), byly vnější ekonomické vztahy jedinou možností, jak mohlo Společenství prosazovat zahraničně-politické zájmy.

Obchod je pro Evropskou unii (EU) klíčovou prioritou, protože výrazně přispívá k tvorbě pracovních míst a k posílení udržitelného růstu. Na vývozu mimo Unii závisí více než 30 milionů pracovních míst. Nejen z těchto důvodů uzavírá EU se třetími stranami obchodní dohody, které výměnu zboží zjednodušují.  V roce 2014 se EU podílela na světovém obchodu 16,6 %. S podílem 15 % je druhým největším vývozcem po Číně (15,5 %), třetí místo zaujímají Spojené státy (12,2 %). S 14,8 % je druhým největším dovozcem po Spojených státech (15, 9 %). Její pozice se dlouhodobě zhoršuje a to zejména důsledkem nárůstu podílu Číny na světovém obchodu. V roce 1980, kdy měla EU jen devět členských států, činil její podíl na světovém obchodě 21 % u vývozu a 27 % u dovozu.

Obchodní dohody mezi EU a třetími zeměmi mají za cíl vytvořit lepší obchodní příležitosti a překonat překážky, které obchodu brání. Mezi základní překážky obchodu patří cla a necelní překážky, což jsou omezení vyplývající ze zákazů, podmínek nebo specifických tržních požadavků, v důsledku nichž je dovoz nebo vývoz produktů obtížný nebo nákladný. Státy mohou zvyšovat konkurenceschopnost svého zboží také pomocí technických předpisů, které se na produkty a služby vztahují. Smluvní dohody mezi EU a třetími zeměmi mají tyto překážky eliminovat a obchod zjednodušovat.

Ačkoliv obchodní politika primárně souvisí s obchodem, tak je rovněž používána jako nástroj pro prosazování evropských zásad a hodnot. Prostřednictvím navázání smluvních vztahů chce EU ve třetích zemích šířit či posilovat základní hodnoty jako jsou lidská práva, demokracie, ochrana životního prostředí apod.

Obchodní dohody by měly kromě základních hodnot podporovat ve třetích zemích udržitelný rozvoj, řádnou správu věcí veřejných, volný, spravedlivý a etický obchod, zdraví a ochranu spotřebitele, dobré životní podmínky zvířat a ochranu kulturní rozmanitosti dané země.

Smluvně je možnost uzavírat obchodní dohody upravena článkem 207 Smlouvy o fungování Evropské unie (SFEU). Následné vyjednávání smluv probíhá na základě článku 218 SFEU. EU vyjednává obchodní dohody buď přímo s ostatními zeměmi nebo regiony, či prostřednictvím svého členství ve Světové obchodní organizaci (WTO).

Obchodní dohody mají více kategorií a liší se dle jejich obsahu a úrovně liberalizace, které chtějí dosáhnout. Dvě základní kategorie dohod jsou:

1)   Dohody o hospodářském partnerství (EPA)

-      nejčastěji s africkými, karibskými a tichomořskými zeměmi

-      hlavním cílem je podpora rozvoje 

2)   Dohody o volném obchodu (FTA)

-      s rozvinutými zeměmi a rozvíjejícími se ekonomikami

-      jsou zaměřeny na hospodářské cíle a založeny na vzájemném otevírání trhu

-      udělují preferenční přístup na trhy zúčastněných zemí

-      některé obchodní dohody jsou součástí širších politických dohod, což je například případ některých dohod o přidružení


Kromě výše uvedeného by měly obchodní dohody podporovat:

-      otevírání nových trhů pro zboží a služby z EU

-      zvýšení investičních příležitostí a ochrany investic v duchu reciprocity a vzájemného prospěchu

-      zlevnění obchodu díky odstranění cel a snížení byrokracie

-      urychlení obchodu usnadněním tranzitu přes celní kontroly a stanovením společných pravidel týkajících se technických a hygienických norem

-      zvýšení předvídatelnosti politického prostředí přijetím společných závazků v oblastech ovlivňujících obchod, jako jsou práva duševního vlastnictví, necelní překážky obchodu, pravidla hospodářské soutěže a rámec pro rozhodnutí v oblasti veřejných zakázek

-      podpora udržitelného rozvoje pomocí prosazování spolupráce, transparentnosti a dialogu s partnery o sociálních aspektech a otázkách životního prostředí.

Institucionální mechanismy společné obchodní politiky


Na základě výlučné pravomoci jedná v obchodních vztazích místo jednotlivých členských států Evropská komise, která zároveň předkládá návrhy obchodních opatření a iniciativy k sjednávání mezinárodních dohod.

Obchodně politická témata konzultuje Evropská komise se zástupci členských států na speciálním výboru ustaveném Radou EU a řízeném představitelem předsednické země. Výbor je nazýván Výbor 133 podle někdejšího relevantního článku Smlouvy o založení ES.

 

  • Multilaterální obchodní politika

Všechny členské státy EU jsou členy Světové obchodní organizace (WTO), stejně jako Evropské společenství. Za členské státy v rámci výlučné pravomoci Unie jedná ve WTO Evropská komise.

Světová obchodní organizace sdružuje 153 členských států, které vytvářejí přibližně 97 % světového obchodu. Jejím úkolem je podporovat světový obchod a dohlížet na něj. Nejvyšším rozhodovacím orgánem WTO je konference ministrů, která se schází minimálně jednou za dva roky, v období mezi těmito setkáními má výkonnou moc Generální rada WTO.

Zatím nedokončené kolo jednání WTO bylo zahájeno v roce 2001 v katarském Dohá. Hlavním cílem kola z Dohá je podpořit zapojení rozvojových zemí do světového obchodu a pomáhat jim v boji proti chudobě. Proto je toto kolo také označováno jako Rozvojový program z Dohá. Jednání ovšem nepokračují, protože neexistuje shoda na zásadních otázkách. Největší problémy stojí mezi  významnými rozvíjejícími se zeměmi a průmyslovými zeměmi, které se týkají způsobu, jakým by měl být systém mezinárodního obchodu reformován.

Rozvojový program z Dohá (DDA) stojí na třech pilířích:

  1. přístupu na trh pro zemědělské produkty (včetně cel a veřejné podpory), pro průmyslové zboží (ten se označuje též jako „přístup na trh s nezemědělskými produkty“ či „NAMA“) a pro služby,
  2. pravidlech, např. na opatřeních ke zjednodušení obchodu a proti dumpingu, a dále
  3. na rozvoji. 

Stagnace kola jednání z Dohá způsobila, že se WTO zaměřila na dílčí a méně sporné oblasti, které by ovšem mohly pomoci k dosažení cílů v rámci globální agendy tohoto kola. V prosinci 2013 byla sjednána Dohoda o usnadnění ochodu. Dva roky poté, v prosinci 2015 Dohoda o pravidlech omezujících podporu vývozu zemědělských produktů narušující obchod.

 

WTO navazuje na svého předchůdce GATT (Všeobecná dohoda o obchodu a clech), která byla uzavřena v roce 1947 s cílem zabránit novým obchodním válkám a zajistit, aby účastnické státy dodržovaly vyjednaná pravidla. Oproti GATT disponuje WTO mechanismem k řešení obchodních sporů a možností soudního vymáhání dodržování pravidel. Každý členský stát se může domáhat svých práv vyplývajících z dohod WTO u Orgánu pro řešení sporů (DSB). Ten ustanovuje skupiny odborníků, tzv. "panely", kteří případ posuzují. Pokud země, která přestoupila pravidla WTO nesplní nález a doporučení Orgánu pro řešení sporů, může DSB povolit přijetí protiopatření.

 

Od počátku WTO je EU jedním z nevýznamnějších uživatelů systému urovnávání sporů. Unie byla dosud zapojena do 179 případů urovnávání sporů, přičemž v 97 vystupovala jako žalující a v 82 jako žalovaná strana. Ve 159 dalších případech požádala o status  tzv. „třetí strany“, který umožňuje monitorovat spory, které se týkají jiných stran. Tyto případy se nejčastěji týkají vztahů mezi EU a jejími obchodními partnery (Argentina, Brazílie, Kanada, Čína, Kolumbie, Ekvádor, Honduras, Indie, Indonésie, Pákistán, Filipíny, Rusko, Thajsko, USA). Nejvíce sporů vede EU s USA - jako žalující strana (většinou kvůli zneužití nástrojů na ochranu obchodu), i jako žalovaná strana (kvůli geneticky modifikovaným organismům, hormonům, banánům, drůbeži a letectví).

Cíle EU ve WTO jsou jednak ofenzivní – EU usiluje o liberalizaci obchodu se zbožím a službami a liberalizaci investic, které mají vést k růstu obchodu a zvyšování ekonomické prosperity –  ale i obranné. Evropské zájmy hájí Unie zejména v některých odvětvích průmyslu, v zemědělství,  ve veřejných službách a v kultuře. Pro liberalizaci podporuje vytvoření potřebného právního rámce ve formě předpisů na ochranu životního prostředí a zaměstnanců a zajištění spravedlivého podílu pro nejméně rozvinuté země.

 

  • Jednostranné preference

Všeobecný systém preferencí. EU zavedla systém všeobecných celních preferencí známý pod zkratkou GSP (Všeobecný systém preferencí) jako první z adresátů doporučení již v roce 1971.

V souladu s doporučením Konference OSN o obchodu a rozvoji (UNCTAD) z roku 1968 a na základě výjimky k doložce nejvyšších výhod GATT/WTO mohou rozvinuté země či jejich uskupení stanovit systém celních preferencí, v jejichž rámci poskytují  rozvojovým zemím a územím jednostranně zvýhodněný přístup na vlastní trhy. Systém musí být všeobecný, nereciproční a nediskriminační.

V roce 2012 proběhla reforma systému preferenčních vztahů EU. Všeobecný systém preferencí EU (systém GSP), který poskytuje rozvojovým zemím preferenční přístup na trh EU, má tři základní prvky. Jsou to (1) všeobecný systém preferencí, který poskytuje nereciproční preferenční přístup určitého zahraničního zboží na trh EU v podobě snížené nebo nulové celní sazby; (2) zvláštní pobídkový režim (GSP+) poskytující snížené celní sazby státům, které ratifikovaly a uplatňují mezinárodní úmluvy týkající se lidských a pracovních práv a životního prostředí; (3) tzv. iniciativa „Vše kromě zbraní“ (Everything but Arms, EBA), která zajišťuje 49 nejméně rozvinutým zemím světa bezcelní a bezkvótový přístup do EU, vztahující se na všechny výrobky kromě zbraní a střeliva.

Země AKT, které nepodepsaly nebo neuplatňovaly plnohodnotnou ani prozatímní dohodu o hospodářském partnerství, ztratily svůj preferenční přístup na trh EU 1. října 2014. Reformy systému GSP vedly k významnému snížení počtu zvýhodněných zemí ze 178 na 92.

V případě vážného a systematického porušování mezinárodních úmluv, nelegálního obchodu, praní špinavých peněz, vývozu zboží vyrobeného vězni a obchodu s drogami však může EU tyto preference odejmout.

 

Preferenční dovozy do EU

 

Zámořská území a teritoria. Zámořské země a území byly již od roku 1958 přidruženy k Evropskému hospodářskému společenství. Dvacet jedna zámořských území a teritorií (OCT) je ústavně svázáno se čtyřmi členy EU (Dánskem, Francií, Nizozemím a Velkou Británií), obyvatelé jsou občany Unie, jejich území však nejsou součásti Unie. EU poskytuje od roku 1963 bezcelní zacházení na nerecipročním základě pro všechny výrobky původem z těchto zemí a oblastí. 

Západní Balkán (následnické státy Jugoslávie a Albánie). Od roku 1999 se EU snaží o stabilizaci a přidružení regionu. Jako součást této strategie EU poskytla zemím západního Balkánu obchodní preference s platností do roku 2010, které umožňují bezcelní a kvantitativně neomezený přístup téměř všeho zboží na trh EU. Pouze dovoz vína, cukru, telecího masa a některých produktů rybolovu je podroben preferenčním celním kvótám. EU podporuje regionální integraci v oblasti prostřednictvím Středoevropské dohody o volném obchodu (CEFTA) a je zdaleka největším poskytovatelem finanční pomoci v regionu.
 

  • Preferenční obchodní vztahy


Evropské společenství vytvořilo za více než půlstoletí své existence komplikovanou síť preferenčních obchodních vztahů. Na zintenzivnění bilaterálních obchodních vztahů vedle multilaterální obchodní politiky se zaměřuje Evropská komise především od roku 2006, kdy vydala dokument Globální Evropa: konkurenceschopnost na světovém trhu (KOM(2006) 567), který určuje novou obchodní strategii. 

Preferenční dohody podle článku XXIV Všeobecné dohody o clech a obchodu/GATT, sjednávají partneři mezi sebou dobrovolně za účelem usnadnění vzájemného obchodu a obě strany se zavazují k poskytnutí nadstandardních podmínek (přidaná hodnota ve srovnání s úpravou na bázi doložky nejvyšších výhod). Preferenční dohoda může mít podobu celní unie nebo oblasti volného obchodu.

Preferenční obchodní vztahy mohou být součástí asociačních dohod, které často obsahují politické, ekonomické, obchodní a lidskoprávní nebo reformní závazky partnerských zemí výměnou za bezcelní přístup na evropský trh pro některé produkty nebo dohody o volném obchodu.

Dohody o celní unii 


Celní unie vytváří jedno celní území, cla a jiné úpravy omezující obchod jsou odstraněny v podstatě pro veškerý obchod mezi jejími členy a stejná cla a stejné úpravy obchodu jsou uplatňovány každým členem unie při obchodu s územími mimo unii. EU uzavřela dohodu o celní unii s Andorrou, San Marinem a pro průmyslové výrobky a zpracované zemědělské výrobky s Tureckem. V obchodu se zemědělskými výrobky si EU s Tureckem otevřely své trhy jen pro některé položky.

Oblasti volného obchodu


Na jejich vytvoření se dohodne skupina dvou nebo více celních území, v kterých cla a jiné omezující úpravy obchodu jsou odstraněny pro v podstatě veškerý obchod mezi členskými územími se zbožím pocházejícím z těchto území.

EU považuje sjednávání preferenčních dohod za součást širší politiky podpory multilateralismu. Při velkém počtu jednání podporuje regionální integraci partnerských uskupení, jako v případě MERCOSUR, ASEAN, států Perského zálivu, dohodách o hospodářském partnerství (EPAs) se zeměmi Afriky, Karibiku a Pacifiku (AKP) a v evropsko-středomořské oblasti volného obchodu.

Vztahy s Evropským společenstvím volného obchodu


Od roku 1966 vytvořilo sedm evropských států, které nebyly členy Evropského hospodářského společenství konkurenční uskupení – Evropské sdružení volného obchodu (ESVO). Poté, co řada bývalých členských zemí vstoupila do EU, jsou v současné době členy ESVO čtyři západoevropské země - Norsko, Švýcarsko, Island a Lichtenštejnsko.

V roce 1994 ujednala EU se třemi členy ESVO vytvoření Evropského hospodářského prostoru. Jeho vznikem se Norsko, Island a Lichtenštejnsko staly účastníky jednotného vnitřního trhu EU, v kterých platí právní akty související s vnitřním trhem. Citelným znevýhodněním ve srovnání s členy EU však pro ně je nemožnost účastnit se rozhodovacího procesu v EU.

Hospodářské vztahy Švýcarska a EU jsou nadále uskutečňovány na základě  dohody o volném obchodu z roku 1972 a bilaterálních dohod o spolupráci v sedmi sektorech. Sektorové dohody se týkají volného pohybu osob, letecké a pozemní dopravy, vědecké a technologické spolupráce, zemědělství, posuzování shody a veřejných zakázek. V říjnu 2004 bylo mezi EU a Švýcarskem podepsáno dalších devět samostatných sektorových dohod.

Vztahy s AKP státy (Státy Afriky, Karibiku a Pacifiku)


Ve skupině AKP států jsou sdruženy bývalé kolonie evropských států, které nadále udržují výsadní hospodářské vztahy s Evropou. Ze 79 signatářských zemí AKP 41 zemí patří k nejméně vyspělým zemím světa. Obchod mezi EU a AKP zůstal co do objemu významný především pro AKP, zatímco pro EU má význam pouze okrajový.

Předchůdcem skupiny AKP bylo Společenství Afrických a Malgašských států, s kterým EHS uzavřelo v roce 1964 smlouvu z Yaoundé. Na ní navazovala v roce 1975 smlouva z Lomé se skupinou  46 Afrických, karibských a pacifických států (AKP), do níž již patřily i země s historickými vazbami na nového člena EHS Velkou Británii.

Po vypršení čtvrté smlouvy z Lomé nahradila dosavadní systém spolupráce v roce 2000 smlouva z Cotonou. Smlouva změnila systém obchodních preferencí a k předcházejícím dvou pilířům spolupráce (finanční pomoc a obchodní preference) přibyl politický dialog. Dohoda byla uzavřena na delší časové období – 20 let.  Kuba jako jediný člen skupiny AKP novou dohodu nepodepsala.

EU skupině AKP na základě smluv z Lomé jednostranně poskytovala úlevy pro snazší přístup na trh EU. Jednostranný systém preferencí však nebyl v souladu s pravidly WTO, protože výhody nebyly nediskriminačně poskytovány ostatním rozvojovým zemím. Obchodní části dohody byla udělena výjimka, jejíž platnost skončila 31.12.2007.

Nyní vyjednává EU s šesti regionálními skupinami AKP států (Západní Afrika, Střední Afrika, Východní a jižní Afrika, Jižní Africká rozvojová společnost, Karibik, Tichomoří) tzv. Dohody o ekonomickém partnerství (EPA), které povedou k vzájemnému otevření trhu EU a AKP.  EU v rámci dohod otevře svůj trh pro všechny položky zboží (s výjimkou přechodného období pro cukr a rýži), partnerské země poskytnou preferenční přístup na své trhy až po uplynutí přechodného období, a při uplatnění řady výjimek pro citlivé výrobky a „dětský" průmysl.

Do konce roku 2016 byla podepsána dohoda s Karibským regionem, s ostatními regiony nebo zeměmi EU uzavřela prozatímní dohody, které mají sloužit jako odrazový můstek pro Dohody o ekonomickém partnerství nebo dosud probíhá proces ratifikace dohody. V červnu 2016 byla dohoda o hospodářském partnerství podepsána se zeměmi Jižní Afriky. Šest zemí tzv. Rozvojového společenství Jižní Afriky (Botswana, Lesotho, Mosambik, Namibie, Svazijsko, Jižní Afrika) má po ratifikaci oběma stranami získat bezcelní a bezkvótový přístup na trh EU. Prozatímní dohoda s Ghanou byla podepsána v červenci 2016 a po ratifikaci v prosinci 2016 je prozatímně uplatňovaná. V září 2016 Keňa a Rwanda podepsaly Hospodářskou dohodu o partnerství mezi Východoafrickým společenstvím a EU.


Dohoda o obchodu, rozvoji a spolupráci s Jihoafrickou republikou


Jihoafrická republika je členem skupiny AKP, její obchodní vztahy s EU však nevycházejí ze smlouvy z Cotonou, ale z prozatímní Dohody o obchodu, rozvoji a spolupráci z roku 1999, která vstoupila v platnost v květnu 2004. Po uplynutí desetiletého přechodného období pro vytvoření oblasti volného obchodu má být zcela osvobozeno od cla 95 % dovozu z JAR do EU a po uplynutí 12tiletého přechodného období zcela liberalizováno 86 % dovozů z EU do JAR. V březnu 2007 EU zahrnula Jihoafrickou republiku do jednání o Dohodách o ekonomickém partnerství (EPAs).

Vztahy se Středomořskou oblastí (Alžírsko, Egypt, Izrael, Jordánsko, Libanon, Maroko, Palestinská samospráva, Sýrie, Tunisko)


Politika EU vůči oblasti Středozemního moře se řídí partnerstvím vytyčeným na konferenci mezi EU a 12 partnery z oblasti (účastnily se i kandidátské státy EU Turecko, Malta a Kypr)  konané v Barceloně v roce 1995. Jedním z cílů bylo vytvořit do roku 2010 oblast volného obchodu mezi EU a Středomořím a mezi jižními středomořskými zeměmi navzájem. Kromě Sýrie každá země z euro-středomořského partnerství uzavřela dohodu o přidružení s EU. Bilaterální vztahy mezi EU a Sýrie se řídí pouze dohodou o spolupráci z roku 1977. Dohoda o přidružení byla sice vyjednána, ale podpis byl pozdržen ze strany EU kvůli vnitřní situaci v Sýrii.

Přidružené země mají bezcelní přístup na trh EU pro průmyslové výrobky a preferenční zacházení pro zemědělské a zpracované zemědělské produkty a produkty rybolovu. Cla mají být postupně odstraňována i pro vývoz EU do regionu Středomoří (tento proces již byl dokončen v Tunisku). Cílem je liberalizace obchodu se zbožím a službami mezi EU a jejími středomořskými partnery.

Středomořský region získává od roku 1995 od EU značné finanční prostředky v rámci programu MEDA.

EU podporuje i regionální integraci mezi zeměmi středomořského regionu. V roce 2007 uzavřely Tunisko, Maroko, Jordánsko a Egypt v Agadiru dohodu o volném obchodu. Dohodu o volném obchodu podepsaly také Izrael a Jordánsko. Egypt, Izrael, Maroko, Palestinská území, Sýrie a Tunisko podepsaly dvoustranné dohody s Tureckem.

Další podnět partnerství přišel v rámci Evropské politiky sousedství. V roce 2008 byl tzv. barcelonský proces obnoven v podobě Unie pro Středomoří. Unie pro Středomoří zahrnuje 28 členů EU, Komisi a 16 států jižního Středomoří a Blízkého východu (Albánie, Alžírsko, Bosna a Hercegovina, Chorvatsko, Egypt, Izrael, Jordánsko, Libanon, Mauritánie, Monako, Černá Hora, Maroko, Palestinská samospráva, Sýrie (pozastavila své členství 22. června 2011), Tunisko a Turecko; Libye má status pozorovatele) a Ligu arabských států. Projekt používá nástroje barcelonského procesu včetně asociačních dohod a přidává nové politické iniciativy a závazek k viditelným regionálním projektům a projektům zahrnujícím několik zemí.

Cílem spolupráce je v budoucnu posílit obchod se zemědělskými produkty, liberalizovat obchod se službami, vyjednat dohody o akceptaci průmyslových výrobků a vytvořit komplexní zónu volného obchodu

Unie pro Středomoří zavedla rotující spolu-předsednictví a sekretariát se sídlem v Barceloně a určila šest prioritních oblastí projektů a vyčištění Středozemního moře, vytváření námořních a pozemních komunikací, iniciativy civilní ochrany pro boj proti přírodním a člověkem způsobeným katastrofám, středomořský plán pro solární energii, vznik euro-středomořské univerzity ve Slovinsku a středomořské iniciativy rozvoje podnikání zaměřené na malé a střední podniky.

 

Summit o Unii pro Středomoří 
Pařížský summit odstartoval za francouzského předsednictví projekt Unie pro Středomoří. Zdroj: Evropská komise


Další dohody o volném obchodu


Komplexní dohoda o volném obchodu mezi EU a Mexikem vstoupila v platnost v říjnu 2000. Dohoda se týká obchodu se zbožím a službami, se zvláštními kapitolami týkající se přístupu na trhy veřejných zakázek, hospodářské soutěže, práv duševního vlastnictví a investic.

Jako součástí dohody o přidružení začala v roce 2003 platit Dohoda o volném obchodu s Chile.   

Faerské ostrovy jsou autonomní území Dánska. V roce 1973 nevstoupily s Dánskem do EHS, postupně však uzavřely s Evropskou unií zvláštní smlouvy pro oblast rybolovu a obchodu. 

Jižní Korea byla označena za prioritní oblast volného obchodu partnera v evropské globální obchodní politiky strategie z roku 2006. V květnu 2007 byla v Soulu zahájena jednání o dohodě o volném obchodu EU-Korea. Po osmi kolech jednání byla dohoda uzavřena 15. října 2009 a vstoupila v platnost v červenci 2011. 

Evropská unie finalizovala obchodní dohody také s EkvádoremSingapurem a Vietnamem, zatím ale nebyly ratifikovány a uvedeny do praxe. 

Jednání o dohodě o přidružení s Ukrajinou byla zahájena v roce 2007. Vzhledem k nástupu nových politických sil v Kyjevě byl proces podpisu urychlen. První politické kapitoly dohody o přidružení byly podepsány v březnu 2014. Zbývající kapitoly dohody o přidružení byly podepsány po prezidentských volbách na Ukrajině, a to 27. června 2014 v rámci zasedání Evropské rady. Hlavní části dohody jsou již prozatímně uplatňovány od 1. září 2014. Prozatímní uplatňování prohloubené a komplexní zóny volného obchodu bylo zahájeno dne 1. ledna 2016.


Přehled
platných nebo prozatímně uplatňovaných dohod (s daty platnosti)


Evropa

-      Albánie - Dohoda o stabilizaci a přidružení 22. května 2006

-      Andorra - Celní unie 1. července 1991

-      Bosna a Hercegovina - Dohoda o stabilizaci a přidružení, 1. června 2015

-      Faerské ostrovy - Dohoda 1. ledna 1997

-      Gruzie - Dohoda o přidružení, 1. července 2016

-      Island - Dohoda, 1. dubna 1973

-      Kosovo - Dohoda o stabilizaci a přidružení, 1. dubna 2016

-      Makedonie - Dohoda o stabilizaci a přidružení, 1. dubna  2004

-      Moldavsko - Dohoda o přidružení, 1. července 2016

-      Černá Hora - Dohoda o stabilizaci a přidružení, 29. dubna 2010

-      Norsko - Dohoda, 1. července 1973

-      Rusko - Dohoda o partnerství a spolupráci, 1. prosince 1997

-      San Marino - celní unie, 1. prosince 1992

-      Srbsko - Dohoda o stabilizaci a přidružení, 1. září  2013

-      Švýcarsko - dohoda 1. ledna 1973

-      Turecko - Celní unie, 30. prosince 1995

-      Ukrajina a prohloubení a komplexní dohody o volném obchodu, 1. ledna 2016;  Dohoda o přidružení, 29. května 2014


Středozemí

-      Alžírsko - Dohoda o přidružení, 1. září 2005

-      Egypt - Dohoda o přidružení, 1. června 2004

-      Izrael - Dohoda o přidružení, 1. června 2000

-      Jordánsko - Dohoda o přidružení, 1. května 2002

-      Libanon - Prozatímní dohoda, 1. března 2003

-      Maroko - Dohoda o přidružení, 1. března 2000

-      Palestinská samospráva - Dohoda o přidružení, 1. července 1997

-      Sýrie - dohoda o spolupráci, 1. července 1977

-      Tunisko - Dohoda o přidružení, 1. března 1998


Ostatní země


-      Arménie - Dohoda o partnerství a spolupráci, 9. září 1999

-      Ázerbájdžán - Dohoda o partnerství a spolupráci, 17. září 1999

-      Kamerun - Prozatímní dohoda o hospodářském partnerství, podepsána 28. února 2009

-      Kanada - Komplexní hospodářská a obchodní dohoda ( CETA ), podepsána 30. října 2016

-      Státy CARIFORUM - Dohoda o hospodářském partnerství, prozatímní uplatňování

-      Střední Amerika - Dohoda o přidružení (součástí i obchod), podepsána 29. června 2012

-      Chile - Dohoda o přidružení a dodatkový protokol, 1. března 2005

-      Kolumbie a Peru - dohoda o obchodu, podepsanou dne 26. července 2012

-      Ghana - Prozatímní dohoda o hospodářském partnerství prozatímně uplatňována, 15. prosince 2016

-      Irák - Dohoda o partnerství a spolupráci, podepsána 11. května 2012

-      Pobřeží slonoviny - Dohoda o hospodářském partnerství,  prozatímní uplatňování, 3. září  2016

-      Kazachstán – Vylepšená dohoda o partnerství a spolupráci, 30. dubna 2016

-      Madagaskar, Mauricius, Seychely a Zimbabwe Dohoda o hospodářském partnerství,  srpen 2009

-      Mexiko – Dohoda o hospodářském partnerství, politické koordinaci a spolupráci,  1. července 2000

-      Papua-Nová Guinea a Fidži - Prozatímní dohoda o partnerství (Papua-Nová Guineje ratifikace v květnu 2011)

-      Jihoafrické rozvojové společenství ( SADC ) - Dohoda o hospodářském partnerství,  prozatímní uplatňování, 10. října 2016

-      JAR – Prozatímní dohoda o obchodu, rozvoji a o spolupráci, 1. ledna  2000

-      Jižní Korea - Dohoda o volném obchodu, 13. prosince 2015
 

Probíhající jednání


Unie se snaží vztahy s třetími zeměmi posilovat i nadále. Usiluje o navázání užších obchodních vztahů s řadou států. Mezi nejdůležitější probíhající obchodní jednání patří dohody s USA, Kanadou a dohoda o službách:

Transatlantické obchodní a investiční partnerství (TTIP)

 TTIP

Zdroj: Evropská komise – TTIP.


Komplexní hospodářská a obchodní dohoda mezi EU a Kanadou (CETA)

CETA
Zdroj: Evropská komise – CETA
 

Dohoda o obchodu se službami (TiSA)

 TISA
Zdroj: Evropská komise – TiSA

 

Kromě těchto stěžejních dohod vyjednává EU i dalšími partnery. Průběh jednání je uveden v následujících tabulkách.

Průběh jednání o dohodách o volném obchodu (FTA)

Země

Dohoda

Vyjednávání

Stav

Další kroky

USA

TTIP

od června 2013

proběhlo 15. kol jednání

rozhovory jsou pozastaveny

Kanada

CETA

od dubna 2009

podepsána na bilaterálním summitu 30. října 2016

po souhlasu EP by CETA mohla vstoupit v platnost během roku 2017

Japonsko

 

od listopadu 2012

proběhlo 17. kolo jednání a dohoda se blíží ke konci

cílem je

uzavřít dohodu mezi EU a Japonskem o volném obchodu v první polovině roku

2017

 

Čína

Investiční dohoda

od října 2013

poslední kolo jednání proběhlo v prosinci 2016

 

ASEAN

 

od dubna 2007

jednání se Singapurem a

Malajsií byla zahájena v roce 2010, s Vietnamem v červnu 2012 a

s Thajskem v březnu 2013; s Filipíny a

Indonésií byla jednání zahájena v roce 2016.

 

měly by probíhat neformální individuální rozhovory, ale regionální dohoda zůstává cílem

Barma

 

od března 2014

proběhla 4 kola jednání

očekává se ještě delší jednání

Indie

 

od dubna 2007

proběhlo 12 kol jednání a přetrvávají nevyřešené otázky

 

Mercosur (Argentina, Brazílie,

Paraguay, Uruguay)

 

od roku 1999

proběhlo 9 kol jednání

další kolo jednání by se mělo konat během roku 2017

Mexiko

 

od roku 2016

proběhla 2 kola jednání a některé kapitoly dohody byly již navrženy

v dubnu 2017 by se mělo konat další kolo jednání

Turecko

 

od ledna 2017

projednávání v Radě

zatím probíhají pouze neoficiální rozhovory s cílem usnadnit budoucí proces vyjednávání

Bosna a Hercegovina

Dohoda o stabilizaci a přidružení (SAA)

 

SAA byla podepsána v červnu 2008 a vstoupila v platnost v červnu 2015 (obchodní část v červenci 2008)

vyjednání o vstupu do WTO

Srbsko

Dohoda o stabilizaci a přidružení (SAA)

 

SAA byla podepsána v dubnu 2008 a vstoupila v platnost v září 2013 (obchodní část v 2010)

vyjednání o vstupu do WTO

Ázerbájdžán

 

od listopadu 2016

v únoru 2017 navštívil prezident Alyev Brusel

vyjednání o vstupu do WTO

Maroko

DCFTA

od prosince 2011

proběhla 4 kola jednání

poslední kolo proběhlo v dubnu 2014

Tunisko

DCFTA

od prosince 2011

První oficiální kolo jednání proběhlo v dubnu 2016

 

Západní Afriky (ACP)

EPA

 

prozatímní platnost dohody s Pobřežím slonoviny od září 2016

 

prozatímní platnost dohody s Ghanou od prosince 2016

 

 

 

podpis dohod EPA (jednání uzavřena v únoru 2014)

Centrální Afrika

EPA

od prosince 2016

 

V roce 2017 proběhne 3. kolo jednání

Východní a jižní Afrika

EPA

od října 2012

 

v roce 2017 proběhne 6. kolo jednání

EAC

EPA

od října 2014

Keňa a Rwanda již ratifikovaly dohodu o partnerství

 

SADC

EPA

 

v červnu 2016  byla dohoda podepsána

v prvním čtvrtletí roku 2017 proběhne další kolo jednání

Karibik

EPA

od roku 2010

probíhají pravidelná setkání dle sektorů

v roce 2017 proběhne 4. kolo jednání

Pacifik

EPA

od roku 2009

proběhlo 4. kolo jednání

v roce 2017 proběhne 5. kolo jednání

 

Průběh jednání o jiných obchodních dohodách

Země

Vyjednávání

Stav

Další kroky

Arménie

od října 2015

jednání o nahrazení stávají PCA

další 6. kolo jednání proběhne v únoru 2017

Ázerbájdžán

od listopadu 2016

jednání o nahrazení stávají PCA

politické jednání zahájeno v únoru 2017

Bělorusko

od února 2016

Jednání o zrušení kvót na dovoz textilu

 

Čína

od prosince 2005

 

od října 2013 jednání o komplexní investiční dohodě

Jednání o nové dohodě o spolupráci, proběhlo  (proběhlo 12. kolo)

 

 

 

pro 13. kolo jednání, ale termín není doposud stanoven

TiSA

od února 2013

proběhlo 21 kol jednání a na podzim 2016 bylo jednání pozastaveno

 

Zelené zboží (EGA)

od července 2014

proběhlo 18. kolo jednání

 

Zemědělské a rybářské produkty se zeměmi EHP/ESVO

 

rybolovné kóty s Norskem a Islandem byly dokončeny v červenci 2015

budou následovat jednání se Švýcarskem

AMS (Andorra, Monako, San Marino)

od prosince 2014

oficiální jednání od roku 2016 o zapojení AMS do tzv. čtyř svobod

 

Zdroj: Evropská komise – Trade URL: http://trade.ec.europa.eu/doclib/docs/2006/december/tradoc_118238.pdf

 

 

 

Autor: Marie Bydžovská, Euroskop, aktualizace CDK