Přejít na obsah

Vyhledávání



Hlavní menu

Kvalifikovaná většina

Kvalifikovaná většina byla ve Smlouvě o zřízení Evropského hospodářského společenství zakotvena jako hlasovací mechanismus v Radě platný pro agendu společného trhu po roce 1966. Dnes je standardním mechanismem pro většinu oblastí. Počet hlasů se tzv. váží - původně podle velikosti členského státu, resp. počtu jeho obyvatel. Počet hlasů odráží politický vliv členského státu, neboť ovlivňuje jeho schopnost utvářet koalice. K „převážení" hlasů docházelo vždy v souvislosti s rozšiřováním EU. Krom toho většina revizí primárního práva rozšiřovala počet oblastí, ve kterých se kvalifikovanou většinou rozhoduje.

V šestičlenném Společenství byl práh kvalifikované většiny určen tak, aby nebylo snadné izolovat velký stát a (naopak) aby tři malé země nemohly zablokovat velké státy. Rada se 6 členy disponovala 17 hlasy, kvalifikovaná většina představovala 70,5 % (12 hlasů, min. 3 státy). Blokační menšina (viz níže) byla stanovena na 35,2 % (6 hlasů, min. 2 státy). Podle Smlouvy o zřízení Evropského hospodářského společenství Rada rozhodovala kvalifikovanou většinou ve 38 oblastech, jež byly rozšířeny o dalších 12 Jednotným evropským aktem.

Smlouva o EU rozšířila počet oblastí, v nichž se hlasuje kvalifikovanou většinou, o dalších 30. Rada s 12 členy disponovala 76 hlasy. V případech, kdy Rada rozhodovala na návrh Komise, byla kvalifikovaná většina vymezena jako 71 % (54 hlasů). Blokační menšina byla stanovena na 30 % (23 hlasů, min. 3 státy). V ostatních případech bylo potřeba 54 hlasů členů Rady představujících min. 8 států.

Amsterodamská smlouva rozšířila počet oblastí, v nichž se hlasuje kvalifikovanou většinou, o 24. Rada s 15 členy disponovala 87 hlasy, z toho 71 % (62 hlasů, min. 8 států) představovalo kvalifikovanou většinu. Blokační menšina byla stanovena na 30 % (26 hlasů, min. 3 státy).

Smlouva z Nice zavedla nový způsob vážení a hlasování kvalifikovanou většinou rozšířila o 46 oblastí (od 1. ledna 2005). Smlouva stanovila, že přijetí rozhodnutí v Radě závisí na splnění tří faktorů: dosažení minimálního počtu vážených hlasů, kritéria počtu států a kritéria počtu obyvatel. Od 1. 1. 2007 má 27 členských států přiděleno 345 hlasů, které jsou váženy podle počtu obyvatel členského státu od 3 do 29 hlasů. V případech, kdy Rada rozhoduje na návrh Komise, je vyžadováno alespoň 255 hlasů (73,91 %) a 14 členských států. Pokud Rada nerozhoduje na návrh Komise, k přijetí je požadováno minimálně 255 hlasů reprezentujících alespoň dvě třetiny (18) členských států (66,67 %). Jedná se o tzv. superkvalifikovanou většinu. Členský stát může požádat o prověření, zda potřebná většina hlasů reprezentuje minimálně 62 % celkového počtu obyvatel Unie. V případě, že tomu tak není, není rozhodnutí přijato.


Kvalifikovaná většina podle Lisabonské smlouvy

Lisabonská smlouva (Smlouva o fungování EU) definuje kvalifikovanou většinu v článku 238. Pro přijetí rozhodnutí musí být splněna dvě kritéria: kritérium počtu států a kritérium počtu obyvatel. Princip dosavadního vážení hlasů bude odstraněn. Od 1. listopadu 2014 bude Rada rozhodovat kvalifikovanou většinou, která je vymezena jako nejméně 55 % členů Rady, tvořených nejméně 15 z nich. Tito členové musí představovat nejméně 65 % obyvatelstva Unie. Pokud Rada nebude rozhodovat na návrh Komise nebo vysokého představitele EU pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku, bude od 1. listopadu 2014 většina vymezena jako tzv. superkvalifikovaná - nejméně 72 % členů Rady zastupujících členské státy, které představují nejméně 65 % obyvatelstva. Na žádost kteréhokoli člena Rady bude možné „tradiční" způsob hlasování kvalifikovanou většinou použít ještě v období od 1. listopadu 2014 do 31. března 2017 (čl. 3 Protokolu č. 36 o přechodných ustanoveních v příloze Lisabonské smlouvy).

Lisabonská smlouva rozšířila počet oblastí rozhodování kvalifikovanou většinou o 68 oblastí, z toho 19 nahrazuje oblasti s jednomyslností, 49 oblastí je nových. Celkem se kvalifikovanou většinou rozhoduje ve 218 oblastech.

Jednomyslně rozhoduje Rada v oblastech, které jsou pro členské státy nejcitlivější, tedy v otázkách daní, sociálního zabezpečení, zahraniční politiky, společné obrany, operativní policejní spolupráce, jazykových pravidel a otázce sídel institucí.

Blokační menšina měla velký vliv na počátku integračního procesu, kdy umožňovala koalici států zablokovat jednání v Radě. Kvůli rozšiřování EU (vyššímu počtu členských států) došlo 27. března 1994 k zavedení tzv. ioanninského kompromisu. Kompromis řeší sporné případy, kdy při hlasování v Radě dosáhne počet nesouhlasících států rozmezí 25-30 % hlasů. V Radě se pak jedná až do „rozložení" blokační menšiny na hodnotu pod 25 % (nebo do schválení aktu 75 % hlasů).1]

Lisabonská smlouva realitu ioanninského kompromisu zachovává (a také ji poprvé explicitně zmiňuje) - v Prohlášení č. 7 k článku 16 odstavec 4 Smlouvy o EU a k článku 238 odstavec 2 Smlouvy o fungování EU. Menšina musí být tvořena minimálně 4 zeměmi (případně, podle článku 238 Smlouvy o fungování EU, takovým počtem členů, jenž zastupuje nejméně 35 % obyvatelstva zúčastněných členských států plus ještě jeden člen), jinak se kvalifikovaná většina považuje za dosaženou.

Tato změna byla zakotvena ve prospěch ochrany malých členských zemí, které by jinak mohly být blokovány třemi velkými členskými státy EU, které tvoří 35 % obyvatel EU. Po dobu přechodného období lze mezi 1. listopadem 2014 a 31. březnem 2017 na žádost kteréhokoli členského státu uplatnit původní mechanismus hlasování pomocí vážení hlasů (článek 2 Prohlášení č. 7 k článku 16 odstavec 4 Smlouvy o EU a k článku 238 odstavec 2 Smlouvy o fungování EU). Pokud členové Rady, reprezentující alespoň tři čtvrtiny počtu obyvatel nebo alespoň tři čtvrtiny počtu členských států nutných k vytvoření blokační menšiny, vyjádří nesouhlas s návrhem, bude o něm Rada dále jednat. Od 1. dubna 2017 se uplatní nový mechanismus a možnosti blokační menšiny budou posíleny. Pokud členové Rady, kteří zastupují alespoň 55 % obyvatel nebo alespoň 55 % počtu členských států nutných k vytvoření blokační menšiny, oznámí Radě nesouhlas s přijetím příslušného aktu, Rada tuto záležitost projedná.


[1] Vzhledem k tomu, že ioanninský kompromis počítal s rozšířením o Norsko (to ale nakonec v roce 1995 do EU nevstoupilo), došlo k definování tzv. Ioanniny II a přepočtu hlasů. Sporná blokační menšina pro patnáctičlennou EU byla stanovena na 23-25 hlasů, zvýšená kvalifikovaná většina na 65 hlasů.

Autor: Mgr. Ondřej Krutílek, za přispění Mgr. Ivety Frízlové (CDK)