Přejít na obsah

Vyhledávání



Hlavní menu

Evropská unie a svět

Na počátku 21. století je Evropská unie společenstvím, které zahrnuje více než 510 miliónů lidí (údaj z roku 2016) a vytváří 23,8% světového HDP. Evropská unie prozatím pořád představuje největší světový trh a je druhým největším světovým exportérem zboží i služeb, jehož podíl na světovém obchodu činí přes 16% (údaje z roku 2014). Představuje zároveň největšího světového dárce rozvojové a humanitární pomoci ve výši 7 miliard EUR ročně (se zahrnutím jak pomoci poskytované přímo z rozpočtu EU, tak z rozpočtů členských států). EU na světové scéně patří mezi nejsilnější hráče v oblasti mezinárodní spolupráce v oblasti omezení dopadů globální klimatické změny a snaží se další velké světové znečišťovatele (především USA, Čínu a Indii) přesvědčit o nutnosti přijetí přísných mezinárodních závazků z hlediska snižování emisí skleníkových plynů a zvyšování objemu obnovitelných energií v energetickém balíčku. V souvislosti s ekonomickou a finanční krizí, která propukla v roce 2008, se Evropská unie a její členské státy silně angažovaly ve snaze o vytvoření nového fóra pro řešení globálních ekonomických otázek (G20), které kromě tradičních „západních" vyspělých zemí zahrnuje i tzv. rychle se rozvíjející ekonomiky, mezi které patří např. Čína, Rusko, Indie, Brazílie či Jihoafrická republika (tzv. skupina BRICS). Podobně Evropská unie prosazuje vůči svým partnerům snahu a efektivnější celosvětovou regulaci finančních trhů, stejně jako o pokračující liberalizaci světového obchodu.

Díky své velké hospodářské síle si Evropská unie vede poměrně úspěšně v prosazování ekonomických zájmů. Politicky ovšem na mezinárodní scéně síla EU pokulhává za její ekonomickou váhou; to bývá často parafrázováno tak, že Evropská unie je „ekonomickým obrem, politickým trpaslíkem a vojenským červem" (belgický ministr zahraničí M. Eyskens, 1991). To je dáno především rozdílnou mírou pravomocí Evropské unie v obou uvedených oblastech i menší mírou koordinace mezi členskými státy v politické dimenzi vnějších vztahů. Evropská unie se nicméně snaží průběžně zvyšovat svou politickou váhu na mezinárodním poli. K tomu mají přispět především institucionální změny, které přináší Lisabonská smlouva - zřízení postu Vysokého představitele Unie pro zahraniční a bezpečnostní politiku, Evropského útvaru pro vnější činnost (EEAS), zvýšení prostoru pro rozhodování kvalifikovanou většinou v zahraničněpolitických otázkách a postupný progresivní vývoj vlastní obranné politiky, včetně nových závazků pro zvyšování vlastních vojenských kapacit a realizace náročnějších vojenských misí pod hlavičkou EU.

Vnější vztahy v rámci Evropské komise:

http://europa.eu/pol/ext/index_en.htm

Evropská služba pro vnější činnost:

https://europa.eu/european-union/about-eu/institutions-bodies/eeas_cs


Vztahy se třetími zeměmi v rámci Rady:

http://www.consilium.europa.eu/cs/council-eu/configurations/fac/

 

Přehled nejdůležitějších bilaterálních partnerů EU

  • Spojené státy americké


USA představují zřejmě nejdůležitějšího globálního partnera EU, přestože na rozdíl od ostatních klíčových zemí nejsou, alespoň prozatím, vzájemné vztahy komplexně smluvně regulovány. Již od roku 2013 probíhá mezi zástupci EU a USA intenzivní dialog o vytvoření Transatlantické zóny volného obchodu, která by vznikla podpisem smlouvy o Transatlantickém obchodním partnerství a spolupráci (TTIP). Vytvořením tohoto smluvního partnerství by tak došlo ke sloučení dvou největších světových trhů, jelikož oba aktéři společně vytvářejí téměř třetinu světového obchodu se zbožím a službami a polovinu světového HDP. Spolupráce, která je usnadněna vzájemnou kulturní a hodnotovou blízkostí (oba partneři představují entity založené na hodnotách tržního hospodářství, demokracie, úcty k lidským právům a právního státu), je velmi intenzivní a pokrývá téměř všechny oblasti: politickou, ekonomickou, bezpečnostní, kulturní, oblast vědy a výzkumu, i oblasti nové, jako jsou např. boj s klimatickými změnami, boj s terorismem či otázky energetické bezpečnosti.

V ekonomické oblasti představují USA největšího obchodního partnera EU, měřeno objemem vzájemné výměny zboží i služeb. Podobně jsou USA nejdůležitějším investorem v EU a naopak. Denně si obě strany Atlantiku vymění zboží a služby v hodnotě 1,7 miliardy EUR. Důležitost ekonomických vztahů byla podtržena vytvořením tzv. Transatlantické hospodářské rady (Transatlantic Economic Council, TEC) v roce 2007 - politického tělesa, jehož cílem je posilovat vzájemné ekonomické vazby a které je založeno na pravidelných setkáních (zpravidla dvakrát do roka) příslušných členů Evropské komise a kabinetu amerického prezidenta.  Spojené státy a Evropa rovněž úzce spolupracují v oblasti vojenské a obranné, i když hlavní platformu komunikace v těchto otázkách představuje Severoatlantická aliance (NATO), která nezahrnuje všechny členské státy EU. Spolupráce mezi oběma organizacemi (NATO a EU) se nicméně postupně zlepšuje, což je možno demonstrovat i umístněním evropského centra pro operační plánování v rámci tzv. útvaru SHAPE (Supreme Allied Headquarters), který spadá pod NATO. Podobně intenzivně se rozvíjí kooperace na poli vnitřní bezpečnosti, především mezi zpravodajskými službami USA a evropských států a při potlačování mezinárodního terorismu.

Spolupráce mezi EU a USA je ovšem někdy komplikovaná kvůli rozdílným názorům na určité otázky. Mezi nejvýznamnější rozepře mezi Spojenými státy a Evropskou unií můžeme uvést například otázku ratifikace statutu Mezinárodního trestního soudu (ke kterému USA nepřistoupily), globálních klimatických změn (USA nepodepsaly tzv. Kjótský protokol o snižování emisí), záchytného tábora na Guantánamu či ochrany osobních dat cestujících na transatlantických letech. V posledních letech rezonovala témata jako zapojení americké vládní agentury při sledování evropských státníků (National security agency byla zapojena do odposlouchání telefonu německé kancléřky Angely Merkelové), obchodní spory mezi EU a USA v případech Boeing vs. Airbus či postoj k obchodování s geneticky modifikovanými potravinami (GMO). V současnosti patří k hlavním společným tématům vyjednávání dohody TTIP a také nastavení vztahů s administrativou nového prezidenta Donalda Trumpa.

 

Delegace EU ve Spojených státech: http://www.euintheus.org/ 

Ekonomická spolupráce: https://ec.europa.eu/growth/industry/international-aspects/cooperation-governments/eu-us_cs

Obchodní vztahy: http://ec.europa.eu/trade/policy/countries-and-regions/countries/united-states/ 

Sektorální spolupráce: http://www.euintheus.org/what-we-do/policy-areas/

 

Prezident Barack Obama a předseda Evropské rady Donald Tusk

Americký prezident Barack Obama se zdraví s předsedou Evropské rady Donaldem Tuskem při jeho návštěvě Washingtonu v březnu 2015. Zdroj: čtk

 

  • Rusko

Rusko je největším a pravděpodobně i nejdůležitějším sousedem EU. Vztahy s Ruskem nejsou součástí Evropské politiky sousedství (EPS), přestože se jedná o sousední zemi, a to z toho důvodu, že Rusko v době koncipování této politiky na úrovni EU preferovalo zvláštní, privilegovaný status ve vztahu k EU. Právním základem vzájemných vztahů byla až do r. 2007 tzv. Dohoda o partnerství a spolupráci (Partnership and Co-operation Agreement, PCA), která byla uzavřena s Ruskem v r. 1994. Na summitu v Petrohradě v květnu 2003 Evropská unie a Rusko posílily vzájemnou spolupráci vytvořením čtyř „společných prostorů“ založených na společných hodnotách a zájmech: hospodářského prostoru, prostoru svobody, bezpečnosti a práva, prostoru vnější bezpečnosti a prostoru výzkumu, vzdělávání a kultury. V roce 2010 bylo zahájeno „partnerství pro modernizaci“.

V červenci 2008 byla zahájena jednání o nové dohodě, která měla obsahovat „věcné právní závazky“ v oblastech, jako jsou politický dialog, spravedlnost, svoboda, bezpečnost, hospodářská spolupráce, výzkum, vzdělávání, kultura, obchod, investice a energetika. Intervence Ruska na Krymu však vedla k pozastavení těchto jednání.

Stejně tak ruská intervence na Ukrajině zvrátila snahy o podepsání aktualizované dohody o zjednodušení vízového režimu, která po uzavření jednání v roce 2011 vyžadovala politickou dohodu. Liberalizace vízové politiky by vyžadovala zlepšení v oblasti zabezpečení dokumentů, správy hranic, účinného uplatňování readmisní dohody a reforem v oblasti dodržování lidských práv a právního státu v Rusku. V roce 2014 se Evropská rada rozhodla spolupráci s Ruskem zmrazit. Stejné rozhodnutí se týkalo i financování EU ve prospěch této země proudícího mezinárodními finančními institucemi, s výjimkou opatření, jejichž výlučným účelem je přeshraniční spolupráce.

V posledních letech je naprosto dominantním tématem ve vztazích EU-Rusko otázka energetiky, především pak plynulost dodávek zemního plynu z Ruska do EU. EU představuje největší odbytiště pro ruskou ropu a zvláště zemní plyn, některé členské státy např. dovážejí 100% zemního plynu z Ruska (pobaltské země, Maďarsko, Slovensko). Oproti tomu ruská energetika potřebuje investice do energetické infrastruktury, které mohou poskytnout investoři z EU. To vytváří vztah vzájemné závislosti. Cílem EU je především zajistit plynulost dodávek ruských surovin do EU, jelikož v minulosti se tyto dodávky staly rukojmím bilaterálních sporů mezi Ruskem a tranzitními zeměmi (např. s Ukrajinou v lednu 2009), přimět Rusko přistoupit na technické a regulatorní energetické standardy EU, liberalizovat vlastní trh s energiemi, aby se otevřel prostor pro konkurenci a vstup strategických investorů z EU. To Rusko doposud odmítá, např. tím, že odmítlo ratifikovat tzv. Energetickou chartu. Některé země ale přímo prosazují snížení závislosti na Rusku jako dominantním zdroji zemního plynu, a proto se snaží podporovat alternativní poskytovatele této suroviny i tranzitní trasy (např. plynovod Nabucco, který přepravuje zemní plyn z oblasti střední Asie a Kavkazu přes Turecko).

Rusko představuje pro Evropskou unii do jisté míry problematického partnera, což je dáno několika důvody. Na straně EU je hlavním problémem nedostatek jednotné pozice, v důsledku čehož je evropská politika vůči Rusku velmi slabá (v tom smyslu, že je obtížné se shodnout na silném stanovisku EU), navíc členské státy často preferují bilaterální vztahy na úkor společného stanoviska EU. Naopak Rusko má tendenci ignorovat EU jako aktéra (což je usnadněno právě slabými stanovisky EU) a vyjednávat přímo s hlavními městy klíčových zemí EU. Vzájemné vztahy EU-Rusko byly v nedávné době rovněž poznamenány rozdílnými stanovisky k některým klíčovým mezinárodním otázkám, jako např. k uznání Kosova, k jadernému programu Íránu, k rusko-gruzínskému konfliktu v r. 2008 nebo k tzv. „zamrzlým konfliktům" v sousedství Ruska (Náhorní Karabach, jižní Osetie, Abcházie, Podněstří). Podobně bilaterální spory mnoha členských států s Ruskem (např. v obchodních otázkách, kvótách apod.) často omezují pokrok ve spolupráci na úrovni EU a komplikují dosažení jednotné evropské pozice.

V současnosti je vzájemný vztah mezi EU a Ruskem velmi problematický a diplomatická jednání jsou na bodu mrazu. Důvodem toho je destabilizující činnost Ruska na území Ukrajiny. Na základě ruské anexe Krymu (do března 2014 teritoriální součást Ukrajiny), došlo v srpnu 2014 k uvalení mezinárodních sankcí vůči Rusku, do kterých se zapojila i EU v rámci tzv. chytrých sankcí (smart sanction). Tyto chytré sankce jsou přímo cíleny na specifické oblasti ruského průmyslu a zároveň jsou také cíleny na jednotlivce (zmrazování zahraničních aktiv, zákaz vstupu na území státu EU apod.) z nejvyšších pater ruské politiky a byznysu. Další třecí plochou mezi EU a Ruskem je angažování Unie v rámci politiky Východního partnerství na území Moldavska, Ukrajiny, Běloruska, Gruzie, Ázerbájdžánu a Arménie, tedy z ruského pohledu na území nejblíže na východ od Moskvy. Ruskou odpovědí na tuto iniciativu bylo vytvoření tzv. Eurasijské ekonomické unie, která by měla zemím Východního partnerství nabídnout alternativu, která ovšem nutně zahrnuje opuštění evropského kurzu. 

Delegace Evropské unie v Rusku: https://eeas.europa.eu/delegations/russia_en

Obchodní vztahy: http://ec.europa.eu/trade/policy/countries-and-regions/countries/russia/ 

Energetika:https://ec.europa.eu/energy/en/topics/international-cooperation/russia 

Sektorální spolupráce: https://eeas.europa.eu/delegations/russia/720/russian-federation-and-european-union-eu_en

 

Mogherini a Lavrov
Vysoká představitelka pro zahraniční a bezpečnostní politiku Federica Mogheriniová se setkala s ruským ministrem zahraničí Sergejem Lavrovem na 22. zasedání Ministerské rady OBSE v Srbsku v prosinci 2015. Zdroj: Evropská komise

 

  • Čína


Diplomatické vztahy mezi EU a Čínou byly navázány 6. května 1975 a vzájemné vztahy jsou regulovány Dohodou o obchodu a spolupráci (Trade and Co-operation Agreement) z roku 1985. V roce 2007 byly zahájeny rozhovory o nové Dohodě o partnerství a spolupráci (Partnership and Co-operation Agreement, PCA), což odráží vzrůstající význam Číny jako světové velmoci a potenciálního partnera EU. Od roku 2013 se pracuje na vyjednání vzájemné investiční dohody.

Čína představuje pro Evropskou unii největšího obchodního partnera v sektoru zboží (celkově na 2. místě za USA), a zároveň EU nahradila USA na místě největšího obchodního partnera Číny.  Deficit vzájemné obchodní výměny na straně EU se v r. 2015 vyšplhal na 180 miliard EUR, což činí z této oblasti jádro bilaterálních vztahů a velkou výzvu. Tento deficit ovšem ovlivňuje v odlišné míře různé členské státy EU, což ztěžuje vyjednávací pozici Unie vůči Číně na multilaterálních fórech, především ve Světové obchodní organizaci (WTO). Na rozdíl od USA není prozatím ekonomika EU a Číny téměř vůbec propojená, což zdánlivě staví EU do nevýhodnější pozice a povede zřejmě ke zvýšenému tlaku EU na Čínu, aby otevřela své trhy více evropským výrobkům, poskytovatelům služeb a investicím a odstranila diskriminační praktiky v obchodních otázkách. Velmi významnou součástí vzájemných vztahů je otázka globálních klimatických změn. EU se snaží o to, aby Čína přijala mezinárodní závazky ke snižování emisí a zvyšovala podíl obnovitelných zdrojů energie, což by spolu s otevřením čínského trhu mohlo vést k novým možnostem pro evropské firmy, zabývající se investicemi do „zelených" technologií.

Evropská unie si je čím dál více vědoma vzrůstající role Číny i v politické oblasti mezinárodních vztahů. Vzájemné vztahy komplikují především otázky lidských práv, které často rezonují na summitech EU-Čína, členské státy EU ovšem nejsou jednotné v tom, do jaké míry lidská práva akcentovat. EU se rovněž snaží Čínu přesvědčit o konstruktivním přístupu v takových otázkách jako omezení proliferace zbraní hromadného ničení (hlavně ve vztahu k Íránu a Severní Koreji), spolupráce při akcích mezinárodního společenství (především v Africe), či energetická bezpečnost (pravidelné energetické konference). Tyto otázky jsou pravidelně předmětem summitů EU-Čína, setkání na ministerské úrovni a dalších sektorálních fór (přes dvacet, např. dialog v oblasti hospodářské soutěže, ochrany spotřebitele, práv duševního vlastnictví apod.).

Avšak mezi EU a Čínou existuje spousta dalších třecích ploch. Jednou z nich je i čínský postoj v otázce Tibetu. V září 2007, k nesmírnému rozhořčení Pekingu, Angela Merkelová jako první německá kancléřka oficiálně přijala Dalajlámu. V důsledku tohoto setkání Čína pozastavila vládní styky s Berlínem a v případě setkání francouzského prezidenta Nicolase Sarkozyho s Dalajlámou o rok později, Čína zrušila plánovaný summit EU-Čína. Vzájemné vztahy EU a Číny byly ještě více poznamenány, když se mnoho evropských státníků, včetně německé kancléřky nebo francouzského prezidenta, odmítlo zúčastnit slavnostního zahájení LOH v Pekingu v roce 2008. V poslední době se ke sporným tématům přidala zejména otázka přidělení statutu tržní ekonomiky Číně.

Delegace Evropské unie v Číně: https://eeas.europa.eu/delegations/china_en

Obchodní vztahy: http://ec.europa.eu/trade/creating-opportunities/bilateral-relations/countries/china/index_en.htm

Sektorální dialogy: https://eeas.europa.eu/headquarters/headquarters-homepage/15394/china-and-eu_en

Strategická agenda pro spolupráci EU a Číny do roku 2020: http://eeas.europa.eu/archives/docs/china/docs/eu-china_2020_strategic_agenda_en.pdf

 


Zástupci EU a Číny na sedmnáctém summitu EU-Čína v Bruselu v červnu 2015. Zdroj: EU
 

 

  • Země Afriky, Karibiku a Pacifiku (ACP)

Vzhledem ke koloniální minulosti mnoha členských zemí EU se na základě zvláštních vztahů s bývalými koloniemi formovala politika EU vůči těmto zemím, které je obecně možno označit jako rozvojové.  Tato skupina v současnosti zahrnuje 79 států v Africe, oblasti Karibiku a v Pacifiku (oproti původním 46). Vzájemné vztahy mají základ jednak bilaterální, jednak multilaterální - ty komplexně upravují vztahy s touto skupinou zemí. První taková komplexní dohoda byla uzavřena r. 1963 v Yaoundé (Benin), dále byla rozšířena tzv. dohodami z Lomé (1975) a nejnověji dohodou z Cotonou v r. 2000. Zatímco původní dohody byly uzavřeny v průběhu procesu dekolonizace a zaměřovaly se primárně na rozvojovou pomoc, poskytovanou Evropským společenstvím těmto zemím, dohoda z Cotonou je komplexní dohodou, která zahrnuje i další aspekty vzájemných vztahů. Evropská unie se snaží ve vzájemných vztazích prosazovat princip kondicionality, který podmiňuje poskytnutí rozvojové pomoci zlepšováním stavu demokracie, právního státu a ekonomickými reformami v předmětných zemích.

Hlavními pilíři této dohody jsou:

  • - Rozvojová spolupráce
  • - Hospodářská a obchodní spolupráce
  • - Politická dimenze

Hlavními principy, na kterých je dohoda z Cotonou založena, jsou:

  • - Rovnost partnerů a společné vlastnictví rozvojových strategií
  • - Participace (včetně jak státních, tak dalších aktérů)
  • - Klíčová role politického dialogu a důraz na plnění vzájemných závazků
  • - Diferenciace a regionalizace

V roce 2015 došlo ke třetí revizi dohody z Cotonou jejímž cílem bylo objasnit vývoj vzájemných vztahů a prozkoumat perspektivy do budoucna (první revize byla sjednána v roce 2005, druhá v roce 2010).

Vztahy se zeměmi ACP:

https://eeas.europa.eu/diplomatic-network/african-caribbean-and-pacific-group-states-acp_en?page=1

Vztahy se zeměmi Afriky:

http://ec.europa.eu/europeaid/regions/africa-0_en

Vztahy se zeměmi karibské oblasti:

http://ec.europa.eu/europeaid/regions/caribbean-0_en

Vztahy se zeměmi tichomořské oblasti:

http://ec.europa.eu/europeaid/regions/pacific-0_en

Dohoda z Cotonou:

http://eur-lex.europa.eu/legal-content/CS/TXT/HTML/?uri=URISERV:r12101&from=FR

 

  • Latinská Amerika

Na rozdíl od zemí ACP nevymezuje vztahy EU a Latinské Ameriky žádná komplexní dohoda typu dohody z Cotonou, ale pouze bilaterální dohody s jednotlivými zeměmi regionu, které mohou mít různou povahu. Například s Chile jako s jedinou zemí regionu uzavřela v r. 2002 EU asociační dohodu, v případě Argentiny Rámcovou dohodu o obchodu a ekonomické spolupráci, v případě Mexika Dohodu o ekonomickém partnerství, politické koordinaci a spolupráci apod. Z hlediska bilaterálních vztahů jsou pro EU nejdůležitější vztahy s Brazílií a Mexikem - oběma těmto zemím navrhla EU strategické partnerství, které obsahuje především intenzivnější dialog ohledně širokého spektra otázek a pravidelné konání summitů na nejvyšší politické úrovni (summity se ovšem konají na základě asociační dohody i ve formátu EU-Chile).

Nicméně Evropská komise komplexně definovala hlavní priority vzájemných vztahů v dokumentu (sdělení) s názvem „Evropská unie a Latinská Amerika - globální hráči v partnerství", který je aktualizací předchozí strategie s názvem „Silnější partnerství mezi Evropskou unií a Latinskou Amerikou" z roku 2005. Součástí strategických dokumentů vztahujících se k regionu je rovněž Regionální program pro Latinskou Ameriku na období 2014-2020, který definuje specifické oblasti rozvojové spolupráce a jehož celkový objem v daném časovém horizontu ze strany EU činí 925 milionů EUR.

Jednou za dva roky je organizován summit ve formátu EU-Latinská Amerika-státy karibské oblasti, poslední z nich se konal v červnu 2015 v Bruselu. Oba partneři se setkávají rovněž na ministerské úrovni ve formátu EU a tzv. skupina Rio.  Mezi nejdůležitější témata ve vztazích EU a Latinské Ameriky patří otázky ekonomické a finanční, životní prostředí, migrace, klimatické změny, zaměstnanost a sociální otázky nebo věda a výzkum.

Vztahy s Latinskou Amerikou: 

http://ec.europa.eu/europeaid/regions/latin-america_en

Víceletý regionální program pro Latinskou Ameriku 2014-2020: 

http://ec.europa.eu/europeaid/sites/devco/files/dci-multindicativeprogramme-latinamerica-07082014_en.pdf

Autor: aktualizace: Mgr. Jan Matlocha