Přejít na obsah

Vyhledávání



Hlavní menu

Rozvojová politika

Evropská unie je největším světovým poskytovatelem rozvojové pomoci - z Evropy plyne 55 procent světových prostředků určených na rozvojovou pomoc. Z celkové rozvojové pomoci řídí pětinu Evropská komise, zbytek spravují členské státy.


Rozvojová pomoc EU je realizována prostřednictvím řady podpůrných programů, které jsou financovány jednak z rozpočtu EU, jednak prostřednictvím Evropského rozvojového fondu (EDF). Ten funguje na základě dohody mezi členskými zeměmi EU, je spravován Komisí a na jeho fungování dohlíží jako členové výboru EDF zástupci členských zemí. Poskytuje rozvojovou pomoc zemím Afriky, Karibiku a Tichomoří (AKP) a zámořským územími EU (OCT). Rozvojová pomoc pro ostatní oblasti světa pochází z rozpočtu EU. 

V rámci víceletého finančního rámce na období 2014-2020 je rozvojová politika zahrnuta ve 4. kapitole s názvem "Globální Evropa", na kterou je vyčleněno 59 mld. eur (6 % z celkového rozpočtu). Prostředky z rozpočtu jsou rozdělovány pomocí pěti tématických nástrojů: Nástroj pro demokracii a lidská práva, Nástroj pro stabilitu, Nástroj partnerství,  Nástroj pro spolupráci v oblasti jaderné bezpečnosti a nástroj pro rozvojovou spolupráci, který se dále dělí podle geografických oblastí. Pro rozvojovou spolupráci je celkem určeno 46,917 mld. eur a tvoří tak největší část 4. kapitoly. Evropský rozvojový fond k tomu disponuje na období 2014-2020 částkou 30,5 mld. eur.

Cíle a principy rozvojové politiky EU


Právní základ získala rozvojová politika v Maastrichtské smlouvě. Předtím byla upravována jinými ustanoveními např. v rámci obchodní či asociační politiky. Maastrichtská smlouva zavedla 3 důležité principy rozvojové politiky EU. Jsou nazývané 3C a jsou jimi: koordinace, koherence a komplementarita. Tyto zásady jsou také součástí významné Pařížské deklarace Výboru pro rozvoj (DAC) OECD o účinnosti pomoci z roku 2005, kterou podepsala více než stovka států a mezinárodních organizací.

Koordinace zajišťuje spolupráci všech aktérů podílejících se na rozvojové politice. Komplementarita znamená, že rozvojová politika EU doplňuje politiky členských států. Nemělo by tak docházet k překrývání programů pomoci. Nejdebatovanější princip - koherence spočívá ve sladění ostatních politik EU s cíli rozvojové politiky. Příkladem může být iniciativa „Vše kromě zbraní", která se snaží o koherenci mezi obchodní a rozvojovou politikou EU.

Zásadním dokumentem pro určení cílů rozvojové politiky EU je Společné prohlášení Rady, Evropské komise a Evropského parlamentu k rozvojové politice EU z listopadu 2005 Evropský konsenzus o rozvoji. EU poprvé za 50 let trvání rozvojové spolupráce vytvořila společný rámec cílů, hodnot a zásad, které Unie, které všechny členské státy a Komise podporují a prosazují. V souladu s rozvojovými cíli tisíciletí usiluje tato politika o zmírnění chudoby.

Komisař pro rozvoj Andris Piebalgs vítá vedoucího mise Haiti v EU Raymonda Magloire. Zdroj: Evropská komise

Již předtím si Evropská unie v prohlášení Rady a Komise z 10. listopadu 2002 o rozvojové politice ES/EU vytyčila 6 hlavních oblastí, na které se chce do budoucna zaměřit. Vedle hlavního cíle boje s chudobou jsou dalšími prioritami koordinace obchodní a rozvojové politiky, regionální integrace a spolupráce, podpora makroekonomické politiky a zlepšení přístupu k sociálním službám, dopravě, bezpečnosti potravin a rekonstrukci institucionální struktury rozvojových států.

Evropská unie se přihlásila k plnění Rozvojových cílů tisíciletí Organizace spojených národů (UN Millennium Development Goals) přijatých v září roku 2000 na Summitu tisíciletí v New Yorku. Všichni členové OSN se zavázali k naplňování osmi konkrétních cílů, směřujících k odstranění chudoby v rozvojovém světě. Tyto Rozvojové cíle tisíciletí (Millenium Development Goals, MDGs) jsou dále rozpracovány do osmnácti dílčích úkolů a měřeny více než čtyřiceti ukazateli.

Rozvojové cíle tisíciletí

1. cíl: Odstranit extrémní chudobu a hlad

2. cíl: Dosáhnout základního vzdělání pro všechny

3. cíl: Prosazovat rovnost pohlaví a posílit roli žen ve společnosti

4. cíl: Snížit dětskou úmrtnost

5. cíl: Zlepšit zdraví matek

6. cíl: Bojovat s HIV/AIDS, malárií a dalšími nemocemi

7. cíl: Zajistit udržitelný stav životního prostředí

8. cíl: Budovat světové partnerství pro rozvoj

Témata zahrnutá v Rozvojových cílech tisíciletí byla po jejich vypršení v roce 2015 zapracována do Agendy pro udržitelný rozvoj 2030, sestavené pro období 2015-2030 Organizací spojených národů. Agenda, na jejímž vypracování se Evropská unie podílela, stanovuje celkem 17 cílů navazujících na předchozí priority. Nově cíle obsahují například problematiku dobrého vládnutí, vládu práva nebo mírovou společnost. 

Institucionální struktura


Do 80. let byla rozvojová politika byla zaměřena na jeden nástroj a jedno generální ředitelství Komise ES. Členské státy pouze v pětiletých intervalech schvalovali plán Komise. Změna nastala v roce 1999, kdy byly do rozhodování a implementace rozvojové politiky zapojeno několik generálních ředitelství Komise, Evropský parlament a Rada EU.

Evropská komise je zodpovědná za iniciaci legislativy a provádění rozvojové politiky, kterou má na starosti Generální ředitelství pro mezinárodní spolupráci a rozvoj. Generální ředitelství formuluje evropskou rozvojovou politiku a politiku mezinárodní spolupráce a zajišťuje jejich koordinaci s dalšími unijními politikami. Je zodpovědné za využívání finančních nástrojů rozvojové pomoci, které má EU k dispozici a distribuci pomoci ve světě. Vede dialog s rozvojovými státy, ale také s bilaterálními donory a nestátními aktéry.

V čele ředitelství stojí od roku 2016 italský generální ředitel Stefano Manservisi. Politicky je za ředitelství odpovědný chorvatský komisař pro mezinárodní spolupráci a rozvoj Neven Mimica. Ředitelství spolupracuje spolupracuje s Evropskou službou pro vnější činnost (EEAS) a dalšími útvary Komise podle tématických oblastí.

Generální ředitelství pro obchod se podílí na rozvojové politice prostřednictvím pomoci chudým zemím rozšířit jejich zahraniční obchod, především zlepšením přístupu na trh EU. V jeho čele stojí Francouz Jean-Luc Demarty, politicky spadá ředitelství pod švédskou komisařku Cecilii Malström.

Generální ředitelství pro Evropskou politiku sousedství a jednání o rozšíření dohlíží na finanční pomoc potenciálním budoucím členským zemím EU a státům Východního partnerství. Vzniklo v roce 2004 z Úřadu Evropského společenství pro humanitární pomoc založeného v roce 1992. Generálním ředitelem je Švéd Christian Danielsson, politické vedení zajišťuje rakouský komisař Johannes Hahn.

Generální ředitelství pro evropskou civilní ochranu a operace humanitární pomoci pomáhá zajišťovat rychlou a účinnou pomoc ve světě při přírodních katastrofách a krizích způsobených člověkem. Ředitelství vede Francouzka Monique Pariat, politicky spadá pod kyperského komisaře Christose Stylianidese.

 

Humanitární pracovníci při pomoci obětem zemětřesení na Haiti v lednu 2010. Zdroj: ECHO

 

Rada EU přijímá spolu s Evropským parlamentem v oblasti rozvojové pomoci legislativní návrhy Komise. V rámci poslední reformy Rady na základě závěrů zasedání Evropské rady v Seville v červnu 2002 došlo ke snížení počtu specializovaných zasedání Rady, přičemž a byla ukončena činnost Rady pro rozvoj jako svébytné formace. Problematika rozvojové pomoci je od té doby projednávána na zasedáních Rady věnovaných obecným záležitostem a vnějším vztahům, od vstupu v platnost Lisabonské smlouvy Radou pro zahraniční věci.

Evropský parlament je od přijetí Amsterodamské smlouvy v roce 1999 v oblasti rozvojové politiky spolurozhodovacím orgánem při přijímání legislativy. Oblastí rozvojové politiky se zabývá Výbor pro rozvoj a spolupráci. Evropský parlament se sice podílí na tvorbě rozpočtu, ale nemá žádné kompetence, pokud jde o alokaci fondů. Nerozhoduje ani o využívání prostředků z Evropského rozvojového fondu (EDF).

Tématem rozvojové politiky se zabývá Výbor pro rozvoj, v jehož čele stojí francouzský europoslanec Louis Aliot z frakce Evropa národů a svobody. Českou republiku zastupuje jako náhradník Jan Zahradil za ODS.

Na rozvojové spolupráci se podílí i Evropská investiční banka (EIB), a to poskytováním zvýhodněných úvěrů rozvojovým zemím.

Partnerství EU-AKP disponuje na základě Dohody z Cotonou specifickou institucionální bází, kterou zajišťuje Rada ministrů, Výbor velvyslanců a Společné parlamentní shromáždění.

Vývoj rozvojové politiky EU


Vytvořit legální bázi pro evropskou rozvojovou politiku navrhovalo Nizozemí již při jednání o Jednotném evropském aktu v roce 1986. Evropská rada v Římě v roce 1990 navrhla, aby se rozvojová politika stala součástí  Společné zahraniční a bezpečností politiky, tedy druhého pilíře EU. Během jednání mezivládní konference o Maastrichtské smlouvy se prosadil návrh Nizozemí zařadit rozvojovou politiku mezi sdílené kompetence Evropského společenství a nepodřídit ji Společné zahraniční a bezpečností politice. Evropské společenství tedy získalo kompetenci k vytváření rozvojové politiky, která má být doplňkem bilaterálních rozvojových politik členských států.

Kořeny rozvojové politiky EU však sahají až ke vzniku Evropského hospodářského společenství (EHS) v roce 1956. Zakládající členové, kteří měly kolonie v zámoří, prosadily do Římské smlouvy  přidružení 20 zámořských zemí a území, která spočívala na dvou hlavních elementech - obchodních výhodách a rozvojové pomoci.

V 60. letech většina afrických kolonií získala nezávislost. Z nově vzniklých států se pouze Guinea rozhodla odstoupit od zvýhodněného přístupu k trhu EHS a rozvojové pomoci. V roce 1963 proto EHS s 18 bývalými koloniemi sdruženými ve Společenství Afrických a Malgašských států (AAMS) vyjednalo smlouva z Yaoundé. Dohoda podepsaná platila mezi lety 1963 a 1969 a byla následovaná dohodou Yaondé II, která platila v období let 1969 až 1974.

V 70. letech vlivem ropné krize a nespokojenosti s výsledky rozvojové politiky rostl tlak na změnu. Rozhodujícím bodem se stalo přistoupení tradiční koloniální velmoci Velké Británie k EHS. V roce 1975 tak byla v Lomé podepsána nová dohoda se skupinou 46 Afrických, karibských a pacifických států (AKP). V průběhu platnosti 4 dohod z Lomé (léta 1975-2000) se k dohodě přidaly další státy a dnes má skupina AKP států 79 členů. 

Děti ze školy postavené v rámci evropské rozvojové spolupráce v Keni. Zdroj: Evropská komise

Dohody obsahovaly také systém STABEX a SYSMIN. Stabilizační systém příjmů z exportu zemědělských produktů STABEX garantoval minimální příjmy za téměř čtyřicet důležitých zemědělských výrobků. Jestliže se příjmy z jejich vývozu v porovnání s průměrem v předchozím roce snížily, pak Evropské společenství vyrovnalo ztrátu zisku buď překlenovacím úvěrem, nebo nenávratným příspěvkem. Systém stabilizace výnosů v těžebních oblastech SYSMIN poskytoval mimo jiné zvláštní půjčky na financování specifických záměrů v oblasti těžby. V případě poklesu produkce nebo exportu nerostných surovin zachovávala pomocná opatření výdělečnost těžebních podniků.

Principy dohod z Lomé byly :

  • nereciproční preference většiny exportů z AKP zemí do EHS
  • rovnost mezi partnery
  • právo každého státu určit si svou politiku

Stávající dohoda, která stanovuje principy a cíle spolupráce EU se zeměmi AKP, byla uzavřena 23. června 2000 v Cotonou v Beninu. Její platnost byla stanovena na 20 let a platnost finančního protokolu, upravujícího finanční otázky, na 5 let. Hlavními pilíři dohody jsou:

  • rozvojová spolupráce
  • hospodářská a obchodní spolupráce
  • politická dimenze

Spolupráce s AKP státy je nejstarší, nicméně ne jedinou součástí rozvojové spolupráce ES. Od počátku 70. let poskytuje ES obchodní preference rozvojovým zemím v rámci tzv. Všeobecného systému preferencí, a ve stejné době začalo EHS spolupracovat s asijskými státy. Od 80. let spolupracovalo ES intenzivněji též se zeměmi Latinské Ameriky.

Přístup k oběma těmto regionům charakterizuje diferenciace mezi relativně rozvinutějšími a chudšími státy. V případě rozvinutějších zemí nebo regionů se spolupráce EU orientuje především na problematiku obchodu a investic. Příkladem může být jednání v rámci asijsko-evropských konferencí (ASEM) nebo s uskupením MERCOSUR. V případě chudších zemí Jižní Asie, Střední Ameriky a Andského regionu hraje rozvojová spolupráce a v případě přírodních katastrof humanitární pomoc významnější roli, objemy disponibilních prostředků jsou však výrazně nižší než v případě spolupráce se zeměmi AKP.

EU udržuje též intenzivní spolupráci se zeměmi Severní Afriky a Blízkého Východu, přičemž se zaměřuje na oblast obchodu, bezpečnosti a s výjimkou nejrozvinutějších států regionu i na oblast rozvojové spolupráce. 

Autor: Mgr. Marie Bydžovská, Euroskop