Přejít na obsah

Vyhledávání



Hlavní menu

Energetika

Základy evropské integrace spočívají na spolupráci v energetické politice, přesto však o jednotné energetické politice dodnes nemůže být řeč. Lisabonská smlouva a dění posledních let nicméně výrazně změnily dosavadní postavení této politiky. 

V současné době Unie v oblasti energetiky řeší 5 zásadních tematických oblastí:

1) Bezpečnost, solidarita a důvěra (diverzifikace zdrojů, zajištění energetické bezpečnosti);
2) Plně integrovaný vnitřní trh s energií;
3) Energetická účinnost;
4) Boj proti změně klimatu – dekarbonizace ekonomiky (EU ETS, nízkoemisní mobilita, podpora obnovitelných zdrojů);
5) Výzkum, inovace a konkurenceschopnost (inovace zejména čistých energetických technologií).

Evropská komise představila v květnu 2018 nový víceletý finanční rámec pro rok 2021-2027 s rozpočtem okolo 1134 miliard eur. V současnosti se počítá s tím, že 25 % tohoto rozpočtu bude využito v programech a instrumentech k dosažení cílů stanovených v rámci boje s klimatickou změnou, které se přímo dotýkají energetického odvětví.

Energetika EU v číslech

  • EU dováží více než 2/3 ropných produktů a 26 % plynu ze zemí mimo Unii;
  • EU odebírá přibližně 30 % veškerých svých spotřebovaných ropných produktů a plynu od Ruska;
  • šest členských států je při dovozu plynu zcela závislých na jediném externím dodavateli;
  • 75 % obytných budov v EU nesplňuje podmínky energetické účinnosti;
  • energetický spotřeba v EU klesla mezi lety 2005-2017 o 5,9 %;
  • doprava z 94 % závisí na ropných produktech;
  • velkoobchodní ceny jsou v případě elektřiny o 30 % a v případě plynu o více než 100 % vyšší než v USA.

Zdroj: Rada EU

Základy Evropské unie leží na spojení tří významných organizací - Evropského společenství uhlí a ocele, Evropského společenství pro atomovou energii a Evropského hospodářského společenství. Dvě z těchto organizací měly co dočinění s energetickou politikou, bez nadsázky lze tedy tvrdit, že za zrodem evropské integrace stála spolupráce v oblasti energetiky a energetických zdrojů. Společný dohled nad uhlím znamenal v poválečné Evropě jistotu pro mír, později se do společné právní úpravy přidalo jádro. Tyto instituce ještě nepředstavovaly základ pro společnou energetickou politiku.

K té se přihlásili v roce 1986 ministři Společenství v rezoluci, která stanovila obecné cíle energetické politiky do roku 1995. Bílou knihu o energetické politice, která za hlavní cíle považuje konkurenceschopnost, spolehlivost dodávek a ochranu životního prostředí, vydala Evropská komise až v prosinci 1995. Ústředním faktorem zde byla integrace trhu.

 

 dovoz energie
EU vydává na dovoz energie 2,5 procenta svého ročního HDP. V číslech je to 270 miliard eur za dovoz ropy a 40 miliard eur za dovoz zemního plynu. (zdroj: prezentace předsedy Evropské komise José Manuela Barrosa z února 2011, foto: Audiovisual Service EU)


Dalším impulsem pro sjednocování energetické politiky byla Evropskou komisí v roce 2006 předložená Zelená kniha, která si za cíl klade udržitelnost, konkurenceschopnost a zabezpečení dodávek. Komise ji dvakrát přezkoumala v „balíčcích" z let 2007 a 2008. Evropská rada pak přijala v březnu 2007 Akční plán pro energetickou politiku a Evropská komise od září 2007 předkládá konkrétní návrhy legislativy. Zásadními legislativními „balíčky" jsou tzv. 3.liberalizační balíček a klimaticko-energetický balíček, které obsahují soubor předpisů a nástrojů, jak cílů dosáhnout.

Zásadní je přijetí pravidel členskými státy, jelikož v řadě zemí není implementován ani tzv. „druhý balíček". Evropskou unii v budoucnosti čeká další „balíček", který zavede jednotné uspořádání vztahů mezi výrobou a přenosem energií, tzv. vlastnický unbundling, bude-li chtít vyšší konkurenci na vnitřním trhu s energiemi a jejich nižší ceny.

S přijetím Lisabonské smlouvy získává energetická politika poprvé zakotvení ve smlouvě. Konkrétně čl. 194 udává za cíl členských států zajistit fungování trhu s energií, zajistit bezpečnost dodávek energie v Unii, podporovat energetickou účinnost a úspory energie jakož i rozvoj nových a obnovitelných zdrojů a podporovat propojení energetických sítí. S Lisabonskou smlouvou pod Evropskou unii přechází také oblast jaderné energetiky, kterou pokrývala Smlouva Euratom.


Nejnovější iniciativy

V listopadu 2010 vydala Evropská komise sdělení Strategie pro konkurenceschopnou, udržitelnou a bezpečnou energetiku COM(2010)639, které vymezuje priority energetické politiky EU v horizontu 2011-2020 a nabízí přehled o současném stavu energetické politiky EU. Jedná se o dosažení účinného využívání energie v Evropě, vybudování funkčního celoevropského integrovaného trhu s energií, posílení postavení spotřebitelů a dosažení co nejvyšší úrovně bezpečnosti a zabezpečení dodávek energie, posílení vedoucího postavení Evropy v oblasti energetických technologií a inovací, upevnění vnějšího rozměru energetického trhu EU.

Zpráva Priority energetických infrastruktur do roku 2020 a na další období - Návrh na integrovanou evropskou energetickou síť COM(2010)677 z listopadu 2010 seznamuje s prioritami v oblasti zvýšení bezpečnosti dodávek energií a integrace obnovitelných zdrojů energie do soustavy. Komise v ní navrhuje nový přístup k urychlení výstavby a modernizaci evropské energetické infrastruktury. Mezi střednědobé priority řadí elektrické sítě a skladování elektřiny, plynovody a skladování zemního plynu, centrální systém vytápění a chlazení, ropu a ropovody. Mezi dlouhodobé priority zařadila tzv. elektrické highways a přepravní infrastrukturu pro oxid uhličitý. Zpráva pojednává také o financování těchto projektů a v návaznosti na rozpočet EU pro období 2014-2020 připraví nový finanční nástroj.

 

Energetika ve Strategii Evropa 2020

Energetika hraje důležitou roli také v evropské hospodářské strategii Evropa 2020, v rámci které členské státy plní závazně cíl v dosažení podílu obnovitelných zdrojů energie na svém energetickém mixu a nezávazně v oblasti zvyšování energetické účinnosti. Energetické cíle jsou úzce provázány s klimatickou politikou a závazkem Unie snižovat emise.

V rámci strategie Evropa 2020 je daný indikativní cíl pro zvýšení energetické účinnosti na unijní úrovni o 20 %. Vláda přesto v tuto chvíli nestanoví kvantitativně určený cíl v oblasti energetické účinnosti, a to z toho důvodu, že nejprve hodlá detailně a realisticky analyzovat možnosti národního hospodářství z hlediska dlouhodobé udržitelnosti jeho konkurenceschopnosti. 

Závazným cílem v oblasti energetiky je podle směrnice 2009/28/ES pro Českou republiku závazný cíl podílu energie z obnovitelných zdrojů na hrubé konečné spotřebě energie ve výši 13 % v roce 2020. Jeho součástí je závazný cíl podílu energie z obnovitelných zdrojů ve všech druzích dopravy na hrubé konečné spotřebě energie v dopravě ve výši 10 % v roce 2020. Každá členská země je také povinna předkládat každé tři roky národní akční plán energetické účinnosti.

Národní akční plán České republiky pro energii z obnovitelných zdrojů navrhuje cíl podílu energie z obnovitelných zdrojů na hrubé konečné spotřebě energie ve výši 13,5 % a splnění cíle podílu energie z obnovitelných zdrojů na hrubé konečné spotřebě v dopravě ve výši 10,8 %. Tyto cíle budou vyhodnocovány s tím, že mohou být modifikovány. Minimální cíle jsou ty určené směrnicí 2009/28/ES.

 

Energetická strategie 2030

Energetická strategie 2030, přijatá v říjnu 2014, stanovila konkrétní cíle v oblasti energetiky a ochrany klimatu. Strategie stanovila snížení emisí skleníkových plynů do roku 2030 nejméně o 40 % v porovnání s úrovněmi roku 1990, energie z obnovitelných zdrojů by měla tvořit alespoň 27 % spotřeby, energetická účinnost by se na úrovni EU jako celku měla zvýšit nejméně o 27 % a navíc by mělo do roku 2020 dojít k 10% propojení přenosových soustav (navýšenému o dalších 5 procentních bodů do roku 2030). Energetická strategie 2030 definovala i kvalitativní cíle, mezi které patří reforma systému EU pro obchodování s tzv. emisními povolenkami nebo nový rámec pro podávání zpráv členskými státy


Energetická unie

V únoru 2015 přijala Evropská komise balíček opatření pro energetickou unii, která má zajistit cenově dostupnou, bezpečnou a udržitelnou energii pro evropské občany. Dne 25. února 2015 byla zveřejněna Rámcová strategie k vytvoření energetické unie, která si klade za cíl zajištění bezpečných dodávek energie, udržitelnost a konkurenceschopnost vnitřního trhu s energií.

Navrhuje opatření v pěti hlavních oblastech:  

  • energetická bezpečnost
  • dotvoření vnitřního trhu s energií
  • energetická účinnost
  • dekarbonizace
  • výzkum, inovace a konkurenceschopnost.

Agenda spadá pod post komisaře pro energetickou unii, jímž se stal místopředseda Evropské komise Maroš Šefčovič.


Energetická unie vznikla proto, aby byla EU schopna
snížit výdaje na dovoz energie. Tyto výdaje činí každoročně přibližně 350 miliard eur. Státy, které jsou závislé na omezeném počtu dodavatelů, jsou zranitelné vůči narušení dodávek energie. Dalším důvodem byla také snaha o naplnění cílů stanovených v rámci politiky v oblasti klimatu a energetiky do roku 2030, které jsou zaměřeny na fosilní paliva a emise skleníkových plynů. EU si také vytyčila jako cíl modernizovat stárnoucí energetickou infrastrukturu, plně integrovat své trhy s energií a zajistit koordinaci vnitrostátních cen energií.

V rámci budování energetické unie Komise zveřejnila balíky k bezpečnosti dodávek plynu a pak zejména “Zimní energetický balík“ z listopadu 2016, který obsahuje legislativní návrhy v oblasti energetické účinnosti (zejména budov), návrh reformy trhu s elektřinou, opatření pro podporu vedoucí role EU v oblasti obnovitelných technologií či pro lepší ochranu spotřebitelů. Zejména reforma trhů s elektřinou, kde Komise prosazuje omezení kapacitních mechanismů, a nový cíl 30 % energetických úspor v roce 2030 vzbudily mezi členskými státy značné kontroverze, kvůli kterým se jednání o přijetí legislativy protáhnou zřejmě až za konec roku 2017.

V rámci budování energetické unie byly dojednány už některé navržené legislativní akty. V říjnu 2017 Rada přijala nařízení o bezpečnosti dodávek zemního plynu. Obecným cílem nařízení je posílit energetickou bezpečnost Evropské unie, omezit její závislost na dodávkách energie ze třetích zemí a umožnit jí rychleji a účinněji řešit případné krize v oblasti dodávek plynu. V prosinci 2017 se Rada dohodla na vyjednávacích postojích ke čtyřem legislativním návrhům obsaženým v balíku předpisů týkajících se čisté energie: správa, energie z obnovitelných zdrojů a vnitřní trh s elektřinou (dvě iniciativy). Tento balík je součástí strategie energetické unie. Čistá energie má také význam pro dosažení stanovených cílů Evropské unie v oblasti energetiky a klimatu pro rok 2030.

V květnu 2018 Rada přijala revidovanou směrnici o energetické účinnosti budov. Směrnice by měla zlepšit energetickou účinnost budov a podpořit rekonstrukce budov. Dlouhodobým cílem je dekarbonizovat stávající vysoce neúčinný evropský fond budov. Směrnice je součástí balíčku předpisů týkajících se čisté energie. Rada a EP se v červnu 2018 shodly na kompromisní podobě návrhu směrnice o obnovitelných zdrojích energie. Návrh směrnice stanovuje nový závazný cíl na evropské úrovni pro podíl OZE na 32 % do roku 2030, s tím, že v roce 2023 má proběhnout revize a cíl bude případně navýšen. Právě okolo závazného cíle probíhaly největší spory. Původní návrh Komise počítal s 27 %, Parlament se nicméně zasazoval až o 35 %

Rada a EP se v červnu 2018 shodly také na kompromisní podobě směrnice energetické účinnosti. Do roku 2030 by se měla energetická účinnost v EU zvýšit oproti předpokládaným scénářům o 32,5 %. Cíl není na rozdíl od případu podílu obnovitelných zdrojů závazný, v roce 2023 má být nicméně provedena revize, na jejímž základě bude možné cíl navýšit. 

Národní energeticko-klimatické plány (NECPs)

V návaznosti na iniciativu energetické unie a stále ambicióznějším plánům Unie v oblasti boje s klimatickou změnou iniciovala Komise vytvoření tzv. národních energetických a klimatických plánů (NECPS). Ke konci roku 2019 by měly všechny členské státy představit finální verzi plánu pro národní energetickou a klimatickou politiku.

Cílem takovýchto plánů je dosáhnout reálných změn na poli energetické a klimatické politiky u každého členského státu EU. Existují obecné unijní energetické a klimatické plány pro rok 2030, které počítají například se snížením produkce CO2 o 40 % k referenčnímu roku 1990, nebo s nárůstem podílu obnovitelných zdrojů na energetickém mixu na minimálně 27 % (později revidovaných směrnicí o obnovitelných zdrojích na 32 %). Jednotlivé cíle obecných referenčních plánů ale nejsou bezpodmínečně platné pro každý členský stát. Z toho důvodu Evropská komise vytvořila společný přístup k této problematice v podobě systému národních plánů.

Ke konci roku 2019 je naplánováno přijetí finálních verzí národních energeticko-klimatických plánů s cílem dosažení konsenzu na společném postupu mezi Komisí a členskými státy. Česká republika si ve svém plánu například stanovila cíle snížení podílu emisí skleníkových plynů mimo systém EU pro obchodování s emisemi (EU ETS) o 14 % v porovnání s rokem 2005. Jedním z dalších cílů České republiky je navýšení podílu obnovitelných zdrojů v energetickém mixu ze současných 13 % na 20,8 %. Dalším bodem českého energeticko-klimatického plánu je v oblasti energetické bezpečnosti omezit závislost na importu energetických komodit pod 65 % k roku 2030, tohoto cíle má být dosaženo primárně diverzifikací importu, a to zejména plynu a ropy.

V otázce propojenosti energetických trhů je Česká republika v současnosti vysoko nad požadovanou propojeností 15 % k roku 2030. Finální verze energeticko-klimatického plánu bude muset ještě ke konci roku 2019 projít revizí, je tedy možné, že nynější české plány nebudou identické s finální verzí tohoto strategického dokumentu.

Cestovní mapa do roku 2050

V roce 2011 Komise navrhla na základě studie vypracované Evropskou nadací pro klima čtyři způsoby, jejichž prostřednictvím by mělo být možné dosáhnout do roku 2050 snížení emisí skleníkových plynů minimálně o 80 % ve srovnání s úrovněmi roku 1990, a přitom zformovat „udržitelnější, soutěživější a bezpečnější energetický systém“. Základními body tzv. cestovní mapy, která je hlavním dlouhodobým strategickým dokumentem, jsou energetická efektivita, obnovitelné energie, jaderná energie a zachycování a ukládání uhlíku.


Transevropské sítě pro energetiku (TEN-E)

Z primárního práva EU (články 170-172 SFEU) vyplývá úkol propojovat evropské regiony za účelem budování vnitřního trhu, růstu zaměstnanosti a udržitelný rozvoj. V oblasti energetiky jsou tyto Transevropské sítě rozčleněny do devíti hlavních směrů, které se soustředí na propojení izolovaných regionů s celoevropskými trhy s plynem, ropu a elektřinou.

Realizace projektů v rámci TEN-E j financována z části Evropskou unií a z části zainteresovanými členskými státy. Pro tento účel zřídila EU v roce 2013 Nástroj pro propojení Evropy (CEF), který má rozpočet 30,4 miliardy eur do roku 2020, z čehož je pro energetiku vyčleněno 5,35 miliard eur. Na financování v rámci tohoto nástroje mají šanci dosáhnout zejména projekty ze seznamu Projektů společného zájmu (PCI), sestaveného Komisí v roce 2015.

 

energetika TEN
Hlavní směry TEN-E do roku 2020 (zdroj: prezentace předsedy Evropské komise José Manuela Barrosa z února 2011)


Jaderná energetika

Jaderná energie byla jednou z prvních oblastí spolupráce v Evropě, již v roce 1958 bylo založeno Evropské společenství pro atomovou energii – Euratom, jehož cílem byla podpora mírového výzkumu a využití jaderné energie. Postupem času se Euratom stal důležitým prvkem pro uplatňování a kontrolu bezpečnostních standardů v jaderné energetice, které se kromě bezpečnosti samotných elektráren dotýkají také zacházení s jaderným palivem, likvidace a uložení jaderného odpadu či ochrany před radioaktivním zářením. Klíčovou roli v EU hraje Euratom také v oblasti výzkumu, pod jeho vedením probíhá například výzkum využití jaderné fúze a výstavba demonstračního fúzního reaktoru ITER.


Instituce EU a energetická politika

V jeho čele stojí Dánka Ditte Juul Jørgensen, politicky je za oblast energetiky odpovědný španělský komisař pro opatření v oblasti klimatu a energetiky Miguel Arias Cañete a také slovenský místopředseda komise Maroš Šefčovič, který má na starosti energetickou unii. 

Předsedkyní výboru je rumunská europoslankyně Adina-Ioana VĂLEAN z frakce Evropské lidové strany. Mezi členy patří čeští europoslanci Martina Dlabajová (ANO),  Mikuláš Peksa (Piráti) a Evžen Tošenovský (ODS).  Náhradníkem je Luděk Niedermayer (TOP 09). 

Přibližně každé dva měsíce se scházejí ministři zodpovědní za dopravu, telekomunikace a energetiku. Českou republiku zastupuje ministr průmyslu a obchodu. V rámci Rady existují také Pracovní skupina pro energetiku a Pracovní skupina pro jaderné otázky.

 

komisař Maroš Šefčovič
Slovenský místopředseda komise Maroš Šefčovič má na starosti energetickou unii. (foto: Audiovisual Service EU)

 

Orgány a instituce EU

 

Důležité dokumenty

Energetické priority pro Evropu

Energetické projekty EU financované v rámci plánu evropské hospodářské obnovy

Evropská strategie pro udržitelnou konkurenceschopnou a bezpečnou energii

Na cestě k zabezpečené, udržitelné a konkurenceschopné evropské energetické síti


Důležité odkazy

Monitoring legislativy na Euroskopu - energetika

Evropská komise - portál o energetice

Ministerstvo průmyslu a obchodu

Energetický regulační úřad

Státní úřad pro jadernou bezpečnost

Správa státních hmotných rezerv

Autor: CDK, Euroskop