James Button: Ve Francii se blíží změna. Blairovská?

24.04.2007
Nemusí se změnit nic; nebo se změní všechno. Možná se Francie ponoří ještě více do dumavého sebezahledění; nebo skoncuje se svou historickou posedlostí odlišovat se od zbytku světa. Jisté je jedině tolik, že prezidentské volby nezmění způsob, jakým francouzští politici mluví.

Zpívej s námi Marseillaisu

Mon dieu, jaká rétorická vzletnost! Pravicový kandidát Nicolas Sarkozy beze studu vykrádá marxistického teoretika Antonia Gramsciho, aby zdůraznil, že chce „získat moc v bitvě idejí“. Socialistická uchazečka Ségolene Royalová přirovnává svou bitvu se Sarkozym k těm, které vedli revolucionáři v roce 1789 proti aristokratům.

Krajně pravicový Jean-Marie Le Pen se zlomyslně pošklebuje, že jeho hlavní soupeři se zaklínají Právy člověka, základním dokumentem francouzské revoluce, jako by se křižovali. Ano, ale zrovna on nemá co mluvit o přehánění. Stěžuje si, že Francie je vedena na „jatka globalizace“.

Přes toto vše to byla kampaň velkých slov a malých činů. Poté, co sliboval „rozchod se třiceti lety neúspěšných politik“, Sarkozy své radikální myšlenky vyměnil za populistickou kampaň založenou na národní identitě, oslabení imigračního proudu a trochou hospodářského protekcionismu.

Podobně Royalová zpívala Marseillaisu na volebních mítincích a vyzývala lidi, aby v den dobytí Bastily vyvěšovali na svých domech francouzskou národní vlajku. V ekonomice navrhuje různá dílčí přerozdělování, jaká deník Le Monde nazval „pointilistickými tečkami“, jež však nevytvářejí žádný obraz.

Krásné místo k životu…

Pokud ale kandidáti nenabídli velké změny, pak prostě proto, že není jasné, zda o ně veřejnost stojí.

Přes všechny hospodářské a sociální problémy je pro většinu Francouzů jejich země stále skvělé místo k životu. Řeči o drastických změnách je mění v konzervativce: připomínají jim, oč mohou přijít.

To platí zvláště o zaměstnancích ve státním a veřejném sektoru, kteří představují čtvrtinu pracujících a jejichž platy a nejrůznější výhody odčerpávají až 45 procent veřejných příjmů. Jejich odpor k reformám, které ohrožují jejich životní standard, pomáhají pochopit, proč se země zasekla.

…kde se nemusí pracovat

Ještě horší je to, co Sarkozy nazývá „krizí práce“. Více než osm procent veškeré populace a dvaadvacet procent mladých žádné zaměstnání nemá. Ostatní začínají pracovat v pozdějším věku, pracují méně hodin a odcházejí do důchodu dříve než ve srovnatelných zemích.

Dělají to částečně proto, že velkorysý sociální a zdravotní systém je chrání před nejhoršími důsledky toho, že méně pracují. A protože lidé, kteří méně pracují, platí i menší daně, stát musí platit sociální dávky ze stále klesajících rozpočtových příjmů.

Aby to mohl dělat, musí se zadlužovat. Francouzský dluh veřejných financí je větší než 60 procent hrubého národního produktu a stoupá. Obsluha dluhu pohlcuje čím dál víc příjmů, takže státu chybějí příjmy, jimiž by mírnil bolestivé dopady reforem.

Jedinou francouzskou odpovědí na nezaměstnanost byl pětatřicetihodinový pracovní týden, zavedený socialisty v roce 2000. Cílem bylo vytvořit práci pro více lidí tím, že ostatní přimějeme, aby pracovali méně. Většina studií dokazuje, že záměr nevyšel. Sarkozy ho nazývá „zničujícím“ a slibuje, že omezí zdanění práce nad 35 hodin.

Jsem pro volný trh, ale pst!

Sarkozy je z francouzských politiků nejblíže anglosaskému hospodářskému liberalismu. Jednou řekl, že je pro volný trh, nakolik je to jen ve Francii možné, aby to ještě politik přežil. Pokud se stane 6. května prezidentem, pravděpodobně uvolní pracovní zákony, které – kvůli příliš vysokému zdanění práce – odrazují zaměstnavatele od nabírání nových lidí.

Sarkozy lidi rozděluje. Jedny inspiruje, jiné leká. Je přímý a dovede okouzlit, ale je také panovačný až autoritářský. Pokud by se měl utkat s veřejnými zaměstnanci, určitě by vyrazili do ulic. Tak to Francouzi dělají. Když se premiér Dominique de Villepin loni pokusil zavést skromné reformy pracovního práva, protesty zabránily změně a zničily jakékoli jeho vyhlídky na prezidentský úřad.

Francie neprožívá okamžik Margaret Thatcherové. Na rozdíl od Británie z roku 1979 netrpí trvalými nepokoji v průmyslu s nepohřbenými mrtvými a horami odpadků v ulicích. Pokud veřejnost jeho přitvrzení nepodpoří, Sarkozy by se musel dát na ústup.

Kudy se ale nemůže vydat pravice, třeba může jít levice. Pokud Royalová prohraje, ze vzniklé krize by mohla vzejít konečně sociálnědemokratická strana. Ta sama by mohla být schopna prolomit vliv, díky němuž veřejní zaměstnanci brzdí vládní reformní pokusy. A to nikoli konfrontací, ale konsensem.

Zhyne rozdíl, Francie nikoli

Ať už vyhraje 6. května kdokoli, změna je ve vzduchu. Všichni kandidáti, jistě v rozdílné míře, obdivovali úspěch Tonyho Blaira při vytváření pracovních míst. Blair dokazuje příkladem, že neideologický přístup skutečně funguje.

Tímto směrem se pravděpodobně, byť s mnoha obtížemi a bolestmi, vydá francouzská politika. Může to znamenat konec „Vive la difference!“ (Ať žije rozdílnost!), ale přežití „Vive la France!“.

Autor je australský novinář, akreditovaný v Evropě (c) The New York Times Syndicate 2007

Autor: James Button

Sdílet tento příspěvek