Quo vadis, Evropo?

03.11.2005
Debaty o Unii se zpravidla soustřeďují na problematiku jejího vnitřního uspořádání. Dosavadní ideologické spory by však měly urychleně vystřídat diskuse o tom, do jakého světa EU roste a jaké místo v něm zaujme.

Právě skončený summit Evropské unie vyvolal rozpaky. Britské předsednictví, které odstartovalo vzletným a široce aplaudovaným projevem Tonyho Blaira v Evropském parlamentu, zatím nepřineslo nic, co by společenství dávalo naději. Evropa dále pokulhává za nejdynamičtějšími regiony světa a pouze přijímá náplasti na rány způsobené globalizací. Je příznačné, že nejvýraznějším letošním činem Bruselu je omezení dovozu textilu z Číny.

Evropská unie nutně potřebuje jednotnou strategii svého rozvoje. Svět budoucnosti skrývá rizika, na něž je nutné se připravit. Stačí připomenout dvě linie možného vývoje, které se velice často veřejně diskutují:

Začíná asijské století. Například podle propočtů, které v srpnu zveřejnil časopis Business Week, bude v roce 2050 tvořit čínský podíl na světovém hrubém produktu 28 %. Na druhém místě budou Spojené státy s 26 % a třetí Indie se 17 %. Při tomto v zásadě lineárním vývoji bude Evropské unii patřit až čtvrtá příčka – 15 % podílu na světové ekonomice.

Hubbertova teorie ropného vrcholu hledá datum, kdy nastane pokles těžby ropy. Podle propočtů společnosti Goldman Sachs dosáhne těžení celosvětového vrcholu v roce 2007, u plynu o něco později. Ovšem už od roku 1980 roste spotřeba ropy rychleji, než činí potenciální přírůstek v podobě nových objevů nalezišť. Pokud začne těžené množství klesat, naznačují nelineární modely, že by mohla být už po deseti letech společnost v USA, závislá na automobilech, těžce postižena. A ta evropská?

Každý z těchto scénářů vývoje světa varuje, že Unii čekají těžké časy. S Japonskem by mohl podíl Asie na světové ekonomice činit v polovině 21. století více než 50 %, o významu celé pacifické oblasti nemluvě. A co se týče ropy, OPEC již dnes hlásí pokles těžby nejkvalitnější, takzvané sladké lehké ropy.

Navíc všechny velké konkurenční oblasti, tedy Čína, USA a Indie, mají vlastní politiku a do značné míry i koncepci hledání svého místa v budoucnosti. Evropská unie ne.

Netradiční problémy vyžadují nestandardní řešení. Je nutné popustit uzdu fantazii a modelovat budoucnost EU bez myšlenkových stereotypů. Třeba obrátit současné diskuse o přijetí Turecka od otázek o neevropské kultuře do sféry příštích unijních potřeb.

Ostatně Evropská unie přece nebyla nikdy „evropská“ – nikdy nezahrnovala celou Evropu. A jestli někdy zahrne, bude euro-asijskou unií. Nejen Turecko za průplavy, ale i Rusko za Uralem jsou Asií.

Idea EU nevypráví o zeměpisu. Je o institucích a procedurách řešení problémů či úkolů. Ty budou i v budoucnu nejefektivnějším nástrojem zajištění potřeb Unie, a to i v oblasti surovin a výroby. Proto se zdá, že nic nemůže pomoci Unii více, než rozmáchnout se s některými svými institucemi a procedurami až na Sibiř.

Pohled na summit naznačuje, že současná generace evropských politiků vyčerpala své novátorské schopnosti. Největším úspěchem tohoto státnického pokolení při koncipování politiky Unie bylo bezesporu sepsání Lisabonské strategie. Tento dokument je věrný ideálům evropského humanismu, je sociálně laděný a řešení problémů hledá v oblasti rozvoje vědy a aplikace jejích výsledků. Problémem je, že úkolem politiků není literární činnost. Jejich posláním je prakticky konat. V této navýsost politické rovině současná generace evropských státníků selhává. Více k summitu EU na str. 24.

Sdílet tento příspěvek