EU si chce posvítit na lobbisty v Bruselu

02.02.2006
Evropský komisař Kallas navrhne, aby poradenské a lobbistické firmy působící v Bruselu podléhaly podobné kontrole jako v USA.

Otřesy, které za oceánem vyvolala aféra s lobbistou Jackem Abramoffem, jsou cítit i v Evropě. Jeden z největších korupčních skandálů v amerických dějinách se provalil v době, kdy Evropská unie zvažuje zavedení nových pravidel pro lobbisty v Bruselu. Případ Abramoff tak nejspíš přispěje k tomu, že si unie posvítí na vztahy mezi lobbisty a činiteli ve svých institucích.
„Podnikáme kroky, abychom zabránili skandálu s nějakým evropským Abramoffem,“ řekl minulý čtvrtek na semináři v Bruselu eurokomisař pro administrativní záležitosti a boj s podvody Siim Kallas. Jeho návrh zákona o transparentnosti má Evropská komise dostat na stůl v polovině února.

Počet lobbistů se v Bruselu odhaduje na 15 tisíc. Ve Washingtonu jich údajně má být přes 20 tisíc. Kallas navrhne, aby poradenské a lobbistické firmy působící v Bruselu podléhaly podobné kontrole jako v USA. Lobbisté by se museli zaregistrovat v centrální databázi a zveřejňovat své příjmy i jejich zdroje.

Lobbisté v Bruselu se tomu brání. Tvrdí, že není potřeba měnit fungující systém, který spoléhá na samoregulaci. V Bruselu funguje několik lobbistických sdružení, jako například SEAP (Společnost profesionálů v oboru evropských záležitostí) a EPACA (Asociace evropských konzultantů pro veřejné otázky). Jejich stanovy výslovně zakazují nabízení úplatků a obě organizace tvrdí, že samoregulace se dosud vždy ukázala být účinným nástrojem.

S tím souhlasí i bývalý český eurokomisař Pavel Telička, který nyní v Bruselu řídí poradenskou a lobbistickou kancelář BXL Consulting. „Prostředí v Bruselu je z hlediska transparentnosti zcela nesrovnatelné například s Českem. K nestandardnímu chování dochází velice zřídka,“ řekl HN Telička, kterému by ale vyjasnění pravidel nevadilo. „Žádnou solidní firmu, která chce v Bruselu působit dlouhodobě, to nepoškodí,“ dodal.

Komisi ale vadí, že členství lobbistů v profesních sdruženích je nepovinné. „Seznamy poskytované lobbistickými organizacemi v EU neposkytují dost informací o tom, kdo hájí čí zájmy a odkud má peníze,“ míní Kallas. Podle něj je ale potřeba měřit stejným metrem i neziskovým organizacím, které někdy mají „lobbování Evropské komise“ přímo v náplni práce, ačkoli tato instituce sama přispívá na jejich provoz.

Jeho „Iniciativa evropské transparentnosti“ to má napravit. Bojuje za ni právě řada neziskových organizací. Ty tlačí na komisi, aby nařízení pro práci lobbistů v Bruselu co nejvíce zpřísnila, ale zároveň souhlasí se zavedením stejného systému i pro neziskový sektor. Podle nich by na veškerý lobbing a etiku měla dohlížet nezávislá instituce typu nové kanceláře v úřadu evropského ombudsmana.

Profesionální sdružení ale poukazují na to, že k žádnému skandálu typu aféra Abramoff v Bruselu nikdy nedošlo. Podle nich se lobbisté v USA většinou snaží působit na politiky prostřednictvím peněz do jejich nebo stranických volebních fondů, zatímco v Evropě místo peněz používají argumenty a čísla. Svědčí o tom i množství peněz, se kterými lobbisté operují: ve Washingtonu jen za rok použili v přepočtu 2,4 miliardy eur, zatímco příjmy bruselských lobbistů se odhadují na 60 až 90 miliónů eur ročně.

Telička soudí, že pokud ke změnám pravidel dojde, měla by se kromě lobbistů a neziskových organizací vztáhnout i na činitele v evropských institucích, které by měly fungovat podle společných etických pravidel. S tím Kallas předběžně počítá – vadí mu například, že řada europoslanců hájí při hlasování o legislativě zájmy určitých firem.
Podle Teličky by navíc mělo být jasné, že opatření vskutku zvýší transparentnost bruselského rozhodování. Navíc doufá, že nepřinese jen zvýšení byrokracie a administrativních úkonů.

Jak se snaží státy zpřísnit pravidla lobbingu

Sdílet tento příspěvek