Adam Černý: Evropské uzly na turecké niti

29.11.2005

„Role se prohodily: Prointegrační křesťanští demokraté vznášejí námitky, euroskeptici obhajující Turecko vyvracejí obavy voličů…“

Evropské uzly na turecké niti

Rozhodnutí zahájit s Tureckem rozhovory o vstupu do Evropské unie nebylo vůbec snadné. Ještě těžší budou všechny následující kroky. Pracně nalezená kompromisní formule sice umožnila, aby se v noci z pondělí na úterý uskutečnil krátký slavnostní ceremoniál ke startu rozhovorů. Nijak se ale nepodařilo překlenout zásadní rozdíly v pohledech, které mají jednotliví členové pětadvacítky na přijímání Turecka. O to více nabývá na významu, že vedle kritérií jako demokracie či fungující tržní ekonomika platí podmínka, že Evropská unie musí být schopna nového člena „absorbovat“.
Rakousko totiž se svými výhradami není ani zdaleka osamělé. Přinejmenším dva velcí a vlivní členové, Francie a Německo, mají k rakouské skepsi blízko. Oficiálně sice platí, že jak prezident Jacques Chirac i stále ještě úřadující kancléř Gerhard Schröder jsou vůči ambicím Ankary vstřícní. Jsou tu však silná ale.

Francouzský závazek

Chirac již slíbil, že ke každému dalšímu rozšíření – mimo Bulharsko a Rumunsko – se budou moci voliči vyslovit v referendu. Nálady, které se projevily před květnovým referendem o evropské ústavní smlouvě, ukázaly, že francouzská veřejnost není loňským rozšířením unie o deset nových členů příliš nadšena. Je pravděpodobné, že pokud by se o něm rozhodovalo v lidovém hlasování, tak není vůbec jisto, že by se pro toto rozšíření našla potřebná většina. Přitom přízrak polského instalatéra je spojován s imaginární hrozbou levných pracovních sil z východu, ale obavy z muslimských přistěhovalců ve Francii jsou spojovány s konkrétními zkušenostmi, i když jde o imigranty ne z Turecka, ale převážně ze severní Afriky.
S klesajícím vlivem prezidenta Chiraka se uvolňuje prostor pro ministra vnitra Nicolase Sarkozyho, který je vůči přijímání Turecka kritický. V kombinaci s rýsující se povolební změnou politiky v Berlíně nalezne tradiční evropský tandem ve vztahu k Ankaře téma, které bude společně hájit.

Problém obhajoby

Slib uspořádat referendum o vstupu Turecka se týká jen Francie, ale problém, který se za ním rýsuje, má mnoho společného s letošní debatou nad evropskou ústavní smlouvou. Společná je odpovědnost politiků za jejich rozhodnutí a jejich schopnost, či naopak neschopnost přijaté rozhodnutí obhájit a přesvědčit o něm voliče.
Zkušenost z minulých let potvrzuje, že právě v tomto ohledu mnoho politiků na evropské úrovni selhává a často připomínaný demokratický deficit se v tomto případě projevuje především na domácích scénách. Nápady dohodnuté na úrovni pětadvacítky nejsou před vlastní veřejností obhajovány a vysvětlovány a leckdy se k nim národní politické reprezentace ani nechtějí znát.
V debatě o Turecku si někteří hráči z partie o evropskou ústavní smlouvu vymění role. Prointegrační křesťanští demokraté budou vznášet námitky, a euroskeptici obhajující vstup velké, převážně muslimské země, budou čelit obavám, jistě i iracionálním, které u veřejnosti takový krok vyvolává.
adam.cerny@economia.cz

Sdílet tento příspěvek