Václav Klaus: Mýtus „tureckého nebezpečí“

10.10.2005

Dramatická jednání o zahájení, či nezahájení přístupových rozhovorů Evropské unie s Tureckem obnažila něco zásadního: bohužel nikoli o Turecku, ale o nás samotných a o dnešní evropské krizi.

Mýtus „tureckého nebezpečí“

Dramatická jednání o zahájení, či nezahájení přístupových rozhovorů Evropské unie s Tureckem obnažila něco zásadního: bohužel nikoli o Turecku, ale o nás samotných a o dnešní evropské krizi. To, že po vysílání protichůdných signálů nakonec ke kompromisnímu závěru došlo, není vítězstvím pro nikoho. Snad se dá říci, že to není totální prohrou současné turecké politické reprezentace, která do vstupu do EU nainvestovala mnoho svého politického kapitálu, ale hořká pachuť z těchto nedůstojných dohadování se v Turecku nepochybně zůstane.
I naše diplomacie – ve snaze se někomu zalíbit – nehrála v těchto závěrečných jednáních jednoznačnou hru. Jsem přesvědčen o tom, že Česká republika v EU spojence potřebuje, a jsem přesvědčen i o tom, že Turecko může být jedním z nich. Naše země byla ve sporu s Tureckem naposledy v 17. století, což se v žádném případě o mnohých dnešních členských zemích EU nedá říci. S Tureckem už několik století žádné třecí plochy nemáme a měli bychom toho využít. Je to téma, které spadá do kategorie českých národních zájmů a není to téma ideologické. Nemělo by vést k rozehrávání různých nábožensko-historických averzí.

Překvapení z referenda

Jsem trochu překvapen z lidoveckého požadavku referenda. Turecko je již přibližně 80 let sekulární, nenáboženský stát. Od dob zakladatele moderní turecké státnosti Kemala Atatürka je turecký stát striktně postaven na laické světské moci. Tuto nezávislost státní moci na jakékoli církevní struktuře či doktríně garantuje armáda. V tomto smyslu je Turecko – paradoxně – mnohem méně církevním státem než některé dnešní členské země EU, neboť ty mají křesťanský náboženský princip přímo konstitucionalizován. Zatímco leckteří naši obhájci euroústavy tvrdili, že lidé nejsou dostatečně moudří a informovaní, a proto nechtěli ústavu ratifikovat referendem, v případě přijetí Turecka do EU chtějí pravý opak. Je to konzistentní postoj?
Jsem si jist, že Evropě, Evropské unii či České republice členstvím Turecka v EU islamizace nehrozí. Jestli něco jako islamizace hrozí (a já tuto hrozbu příliš silně necítím), pak je to spíše z divoké, ilegální a masové migrace lidí z islámských zemí než z organizovaného přijetí Turecka do EU. Evropská integrace navíc nevznikla jako nábožensky založený koncept a už vůbec nevychází z té či oné konfesní příslušnosti. Jediným všeobecně uznaným požadavkem je zaručení práva na svobodu náboženského vyznání. Tu bychom od Turecka měli vyžadovat a jsem si jist, že i o tom budou přístupová jednání.
Spor o Turecko je však pouze vršíčkem ledovce jiného problému, který má pod hladinou pro leckoho netušenou velikost a který hrozí, že se začne vynořovat nad hladinu. Nic z tohoto ledovce se ale netýká Turecka.

Ukrytý problém

Za prvé, neochota přijmout Turecko do EU je exemplární ukázkou krachu konceptu multikulturalismu. Někteří tzv. „Evropané“ sice na straně jedné velebí doktrínu o pokrokovosti multikulturní společnosti, ale na straně druhé zcela lhostejně mávají rukou nad více než čtyřicetiletým čekatelstvím Turecka na začátek rozhovorů o členství v EU. Kde jsou v této chvíli ti naši intelektuálové, zaklínající se potřebou jinakosti a opěvující multikulturalismus? Kam najednou zmizela jejich slova, jako je xenofobie?
Za druhé, ti, kteří odmítají turecké členství v EU, se exemplárně demaskovali. Ukázali, že se bojí vize EU jako prostoru pro volný pohyb myšlenek, idejí, zboží a osob, což je pro mnohé z nás – pro mě na prvním místě – zásadní koncepční myšlenkou důvodu institucionalizované formy evropské integrace. Neříkají tito lidé, že jim vlastně jde o něco úplně jiného?
Za třetí, odmítání členství Turecka v Evropské unii má odvést pozornost od krachu ekonomicko-sociální doktríny tzv. evropského sociálního státu (či soziale Marktwirtschaft). Tento typ státu není udržitelný. Není udržitelný ekonomicky, sociálně a demograficky. Je demoralizující, vede k vysoké a dlouhodobé nezaměstnanosti a spoluzpůsobuje krizi identity mnohých občanů starých členských zemí. Debata o vstupu Turecka do EU neudržitelnost existujících kvazisociálních přerozdělovacích procesů nemilosrdně obnažuje. Měli bychom si přiznat, že jde právě o toto.
A konečně, za čtvrté, debata o Turecku demonstruje krach ideologie evropeismu, na které je postavena převážná část dnešních politických procesů v rámci EU. Přijetí Turecka do EU by znamenalo ústup od – v současnosti dominantního – ideologického proudu, který hlásá potřebu dalšího prohlubování integrace, neustálou a nikdy nekončící unifikaci a postupné přetváření EU ve federální stát. Zastánci těchto postojů právě z tohoto důvodu v Turecku spatřují svého úhlavního nepřítele.
Naše země se teprve nedávno stala členskou zemí Evropské unie, což se událo po dlouhých, téměř patnácti letech čekání a příprav. Na vlastní kůži jsme pocítili různé průtahy a odklady. Nebylo by dobře, kdybychom dnes my činili Turecku to, co jsme sami oprávněně kritizovali. Nemluvě o tom, že odmítnutí Turecka by přivedlo tuto zemi do zcela jiného mezinárodního společenství.
Autor je prezidentem České republiky
Česká republika v EU spojence potřebuje a Turecko může být jedním z nich. Naše země byla ve sporu s Tureckem naposledy v 17. století, což se v žádném případě o mnohých dnešních členských zemích EU nedá říci.

Sdílet tento příspěvek