20.03.2006
Pro toho, kdo přijel do Běloruska poprvé, se Minsk zdá být normální hlavní město. Jenže v nejautoritářštějším státě Evropy zdání normálnosti klame.
Pro toho, kdo přijel do Běloruska poprvé, se Minsk zdá být normální hlavní město. Jenže v nejautoritářštějším státě Evropy zdání normálnosti klame. V přípravě na volby vláda zadržela významné opoziční postavy a zastavila nezávislý tisk. Nikdo nepochybuje, že výsledek voleb bude upraven, aby zajistil Lukašenkovi jasné vítězství. Masové protesty jsou nepravděpodobné a ještě méně nějaká další „barevná revoluce“ v tomto regionu.
Velká otázka pro Evropskou unii zní, jak reagovat na Lukašenkovo „znovuzvolení“. V roce 1998 pozastavila svou smlouvu o partnerství a spolupráci s Běloruskem; odepřela víza několika pochybným vládním činitelům; vyloučila Bělorusko ze své „politiky sousedství“, v níž EU nabízí okolním zemím obchod, pomoc a politické pobídky, aby se reformovaly. Navzdory tomu se běloruský režim stává čím dál autoritativnějším.
Běloruská ekonomika závisí na obchodu s Evropskou unií stejně jako na Rusku; jedním i druhým směrem proudí zhruba po 40 procentech jejího vývozu. Režim v Minsku proto vykazuje jistou rozpolcenost.
Evropská unie má skutečně jisté páky, jež by mohla použít. Obchodní restrikce by možná destabilizovaly režim, ale zasáhly by obyčejné Bělorusy. Evropa také dává peníze na čištění radioaktivity po černobylské katastrofě, na posílení ostrahy hranic a na boj s pašováním drog. Vládu v Minsku těší, že Brusel takové projekty financuje.
Ale unie zatím značně selhává ve snaze pomoci místním nevládním organizacím. Pravidla Evropské iniciativy pro demokracii a lidská práva jsou tak složitá a nepružná, že se pomoci dočká jen málokterá nevládní organizace. Říkají, že americké instituce, jako třeba National Endowment for Democracy, jsou ve své snaze dostat peníze ke správným lidem mnohem úspěšnější.
Evropská unie si nemůže dovolit tuto zemi ignorovat. Dokud si Bělorusko nezačne lépe vládnout a nebude víc protržně orientované, může zažívat sociální, politické a ekonomické křeče, které se budou šířit do unie. Bylo by třeba jasně varovat, že jakékoli přitvrzení vůči opozici bude mít své následky. „Černá listina“ běloruských činitelů bez šance na vízum se může rozšířit na všechny, kdo se budou na represích podílet, a v případě krveprolití by měl skončit obchod a investice.
Současně by ale měla unie učinit poslední pokus o zapojení režimu. Výměnou za sérii kroků k politickému uvolnění by měl nabídnout mnohem víc peněz na projekty, které se vládě zamlouvají, a podporovat běloruský vstup do Rady Evropy, což by Minsk nadšeně uvítal. V dlouhodobějším výhledu by se EU měla zaměřit na posílení občanské společnosti. Měla by hodit do koše Evropskou iniciativu pro demokracii a lidská práva a převést peníze nové nezávislé daleko pružnější agentuře vytvořené po vzoru americké National Endowment for Democracy.
Evropská unie by také mohla Bělorusům ulehčit cestování. Dnes musí platit odrazujících 50 až 100 dolarů za víza do většiny zemí EU, takže by unie měla dotovat náklady levnějších víz. Může také udělat víc pro to, aby mladí Bělorusové studovali v cizině. A peníze lze také užitečně utratit za to, aby se dozvídali o dění ve světě. Ostatně, i běloruské noviny mohou být tištěny v zahraničí.
A konečně, Evropská unie by se měla víc snažit zapojit Moskvu. Měla by zdůraznit, že nevnímá Bělorusko jako pěšce v geopolitické hře; že chápe, že Bělorusko zůstane blízké Rusku, kulturně, ekonomicky a vojensky, ať bude v Minsku jakýkoli režim; a že demokratické Bělorusko – dokud bude stabilní – bude i pro Rusko snazším partnerem než současný režim.
Autoři pracují v Centru pro evropskou reformu v Londýně
