Michel Rocard: Pro Turecko, pro Evropu

05.05.2006

Navzdory zahájení procesu vyjednávání jak v Turecku, tak v celé EU, pokračuje ostrá a živá debata, zda Turecko skutečně patří do Evropy.

Turecko konečně jedná s Evropskou komisí o podmínkách případného členství v Evropské unii. Zda se však „případné“ stane „faktickým“, zůstává nadále otevřenou otázkou. Dokončení jednání se pravděpodobně ukáže být stejně složité jako rozhodnutí je vůbec začít.

Připomeňme si, že Turecko podalo svou první žádost o vstup už v roce 1959 a že od roku 1963 Evropské hospodářské společenství, předchůdce dnešní EU, odpovídalo zdržovací taktikou: požadavkem celní dohody. Vzhledem k tomu, že Turecko se nikdy nenechalo odbýt negativní odpovědí – a poté, co se mu dostalo série kývnutí a mrknutí naznačujících, že členství by jednou mohlo přijít -, začalo být turecké očekávání konečné integrace do EU na dosah.

Obyčejní Evropané ale začali nahlížet do map a zeměpisná fakta, jež mají před sebou, nelze popírat: 95 procent tureckého území a 80 procent tamní populace je v Asii. Navzdory zahájení procesu vyjednávání proto jak v Turecku, tak s mnohem větším důrazem v EU pokračuje ostrá a živá debata o tom, zda Turecko skutečně patří do Evropy.

Samozřejmě, otázku evropské identity Turecka nelze zodpovědět poučením o geografii. Přinejmenším polovina z děl řeckého divadla a filozofie vznikla v Malé Asii. První evangelizační cesty svatého Petra a svatého Pavla vedly do Turecka. Později bylo osmanské Turecko celá staletí považováno za součást „uspořádání Evropy“, když se ukázalo jako nepostradatelné k rozvržení a zabezpečení strategické rovnováhy mezi mocnostmi evropského kontinentu.

Tyto historické důkazy ovšem na sjednocení evropských nálad ve prospěch začlenění Turecka do EU nestačí. Ba naopak, „turecká otázka“ se bude řešit na základě současných politických zájmů a obav o budoucnost. Volba naštěstí nepadla předčasně a kategoricky: zahájením jednání bylo pouze umožněno započetí procesu, který povede ke konečnému rozhodnutí.

Rozhovory o členství budou nutně dlouhé a obtížné, už proto, že přijetí acquis communautaire (souhrnu práva EU) vyžaduje, aby Turecko do své legislativy zapracovalo kolem 10 tisíc stran textu. To vše má teď, jak se zdá, naději na úspěch.

Přesto Turecko děsí bezpočet Evropanů. S 67 miliony obyvatel v současnosti a populací, která bude do dvaceti let čítat 80 milionů a 100 milionů k roku 2050, se Turecko nevyhnutelně stane nejlidnatějším evropským státem. Zároveň se jedná o velice chudou muslimskou zemi.

Několik států v Evropě, zejména Německo a Rakousko, v minulosti přivítalo masivní příliv tureckých přistěhovalců. Těmito imigranty však byli především chudí zemědělci z Anatólie, jejichž integrace se ukázala být složitá. Naproti tomu rozsáhlá turecká sekulární intelektuální obec, jejíž kulturní kořeny jsou evropské a z níž turecký stát čerpá většinu svých činitelů, zůstává v Istanbulu a v Ankaře.

Evropa se bojí vyhlídek na další imigraci Turků, pro něž je téměř nemožné se asimilovat. V současnosti toto přistěhovalectví téměř ustalo, díky prudkému hospodářskému růstu – nejrychlejšímu v Evropě – z posledních let, který v Turecku pohlcuje dostupnou pracovní sílu a tím brzdí odliv emigrantů. Strach, že členství v Unii rozpoutá další vlnu stěhování, přesto zůstává.

Ekonomické obavy nejsou jediným zdrojem znepokojení občanů EU. Turecko bylo ve dvacátém století dějištěm mimořádného násilí: jeho účast v první světové válce rozdmýchala nenávist a vyvolala obrovské masakry. Poslední křečí brutálního zániku Osmanské říše byla genocida Arménů.

Navíc třebaže Kemal Atatürk vytvořením sekulární turecké republiky vzkřísil tureckou národní hrdost, jeho odkaz je smíšený. Zahrnuje jak silnou orientaci Turecka na Západ, tak militarizaci veřejného života. To druhé velkou měrou vysvětluje represivní přístup ke svobodě projevu a k nezávislým názorům, který charakterizuje značnou část tureckého veřejného života – a vytváří svěrací kazajku, která nechala jen málo prostoru pro skutečné vyjednávání s neklidnými tureckými Kurdy nebo pro sjednocení Kypru.

Evropské aspirace Turecka však znamenají, že je dnes nuceno svou demokracii demilitarizovat a usilovat o dojednání mírových smluv se všemi svými sousedy a budoucími partnery – Armény, Kurdy i Kypřany. Pokud tedy Evropa dokáže překonat své obavy a váhavost a otevře se tomuto mocnému muslimskému státu, upevní mír v jednom z nejnebezpečnějších regionů světa.

Integrací Turecka by Evropská unie prokázala, že není výhradně křesťanským klubem, že údajný „střet civilizací“ nemusí být osudný a že evropský projekt, zrozený z touhy po usmíření a z potřeby podpořit rozvoj, může rozšířit své přínosy daleko za hranice západní poloviny Evropy. Otevřením se Turecku by Evropská unie konečně začala řádně plnit svou úlohu při řešení nejznepokojivějších politických výzev současného světa.

(c) Project Syndicate 2006

www.project-syndicate.or

Michel Rocard, bývalý francouzský premiér a v letech 1993 až 1994 lídr Socialistické strany, je poslancem Evropského parlamentu. Zastával ministerské funkce v socialistické vládě Francoise Mitterranda.

Související články:
Turecko: Most, nebo zeď?

Autor: Michel Rocard

Sdílet tento příspěvek