Jak se zbavit nejškodlivějších daní v Evropě

03.10.2005
Složité daně prodražují podnikání a otravují život běžným lidem. Důraz na zdanění příjmů namísto spotřeby snižuje motivaci a prodražuje státu výběr daní. Ten je v Česku vůbec nejnákladnější ze všech zemí OECD.

Už příští týden začnou poslanci jednat o jednom z vrcholů podzimní politické sezóny: vedle tradičního státního rozpočtu je jím před volbami snížení daní pro lidi s nízkými a středními příjmy. Ten, kdo vydělává méně než třicet tisíc, ušetří měsíčně několik stokorun. Vláda prodává škrty jako daňovou reformu, nejde však o víc než kosmetickou úpravu. Lidé ušetří patnáct až dvacet miliard korun.

Základní rysy českých daní zůstanou stejné. Budou i nadále složité, nepřehledné s tisíci výjimek. Budou i nadále výrazně více zatěžovat příjmy než spotřebu a z více než dvou třetin bude nadále plnit státní pokladnu třetina společnosti s nejvyššími příjmy. Poslední trend se ještě prohloubí, protože lidem s nižšími příjmy se mírně uleví, zatímco ti ostatní budou platit stále stejně, a tedy plnit rozpočet ještě větším dílem.

Složité daně prodražují podnikání a otravují život běžným lidem. Důraz na zdanění příjmů namísto spotřeby snižuje motivaci a prodražuje státu výběr daní. Ten je v Česku vůbec nejnákladnější ze všech zemí OECD. Rozhodnutí, kolik budou na daních platit chudí, bohatí či střední třída, je čisté politikum. Pro prosperitu to není rozhodující. Úspěšné dokážou být nejen země s nízkými daněmi, jako je například Velká Británie či Spojené státy. V mezinárodní konkurenci se vůbec nejlépe prosazují skandinávské země s velmi vysokými daněmi uvalenými hlavně na lidi s nejvyššími příjmy. „Konvenční přesvědčení, že vysoké daně podkopávají schopnost uspět, neplatí. Záleží na tom, za co vlády peníze utrácejí,“ říká hlavní ekonom Světového ekonomického fóra Augusto Lopez Claros. Jedničkou v konkurenceschopnosti je rovnostářské Finsko, dvojkou Amerika s velkými rozdíly v příjmech.

Pojistky, které dusí
Velmi důležité ale je, zda jsou daně zdravé, nebo škodlivé. Ty české patří z velké části k těm druhým. „Ekonomiku a podnikavost vůbec nejvíce dusí vysoké odvody sociálního pojištění. Ty výrazně rozhodují, zda budou firmy přijímat více zaměstnanců. Podobný vliv mají samozřejmě i příjmové daně. Pro ekonomiku jsou nejzdravější daně ze spotřeby. Mají samozřejmě větší dopad do rozpočtů chudších lidí a seniorů, který je pak nutné kompenzovat dobře promyšlenými sociálními dávkami,“ říká profesor Iain Begg z London School of Economics, který se zabývá sociální politikou. V domácích poměrech platí pravý opak: zdanění příjmů je dominantní, především pak sociální pojištění. Tak významnou roli jako v českých veřejných financích nehraje v žádné zemi OECD.

Od ledna do srpna vybral stát na daních 497 miliard: dvě ze tří korun zaplatili lidé ze svých příjmů a jen korunu ze spotřeby. Na sociálním pojištění odvedli 202 miliardy korun, na daních z příjmu spolu s podnikateli dalších 129 miliard. DPH a spotřební daně vynesly oproti tomu pouhých 166 miliard korun.
Sociální pojištění loni naplnilo státní pokladnu ze 43,9 procenta. V tom se nám přibližuje pouze Německo s 40,9 procenta. To není lichotivé srovnání. „Vysoké odvody jsou jednou z hlavních příčin stagnace německé ekonomiky a vysoké nezaměstnanosti,“ upozorňuje Hans Werner Sinn, šéf výzkumného institutu Ifo. Pro srovnání: v Maďarsku plní pojistné veřejné rozpočty z pouhých 30 procent stejně jako ve velmi sociálním Švédsku. Ve Velké Británii dokonce jen z 18 procent.

Bez reformy penzí
Ještě hůř dopadneme, když srovnáme, jaká část výkonu ekonomiky projde právě přes odvody pojistného. V Česku je to rekordních 17,2 procenta. Přibližuje se nám opět pouze Německo se 14,7 procenta. I v sociálním Finsku se v pojistném otáčí jen 12 procent HDP. Opravdová daňová reforma tedy není možná bez zásahu do sociálního pojištění. Na otázku, proč nás odvody dusí více než kteroukoliv jinou evropskou zemi, je jediná odpověď: neustále odkládaná reforma důchodů. Jako jediná země Evropské unie jsme s ní zatím ani nezačali. Do voleb se žádný výrazný posun čekat nedá.

Nejoptimističtější variantou je začátek reformy v roce 2007. Teprve poté se mohou povinné odvody státu snížit. S tím počítá ve svých reformních plánech ODS i lidovci. Sociální demokraté naopak snížení pojistného ve svých dosavadních plánech nemají. Jako jediná země unie dosud nemáme strop na odvody pojistného. V Německu jsou například od pojistného osvobozeny všechny příjmy nad 1,6násobek průměrného platu. Kdyby podobný limit platil v domácích poměrech, odváděl by každý bez ohledu na výšku příjmu státu pojištění pouze z 28 800 korun. Vláda však na podobnou úroveň jít odmítla a schválila osvobození od pojistného jen pro výdělky nad pětinásobek průměrného platu: tedy nad 90 tisíc korun, a to až od roku 2007.

Tíha sociálního pojištění ještě více vynikne při pohledu do konkrétních rodinných účtů. Právě díky němu jsou české daně z práce jedny z nejvyšších. Příliš si nezdají s těmi skandinávskými, německými či francouzskými, které jsou tradičním synonymem velmi vysokých daní. Člověk, který vydělává měsíčně 12 tisíc korun, zaplatí státu spolu se svým zaměstnavatelem 41,9 procent příjmů. (Není to vidět při pohledu na výplatní pásku, protože část pojištění se v Česku na rozdíl od ostatních zemí nepromítá do hrubé mzdy). Je na tom tak hůře než Rakušan, Fin, Dán, Maďar či Slovák s příjmy na stejné úrovni. Nemluvě o Britovi, Irovi či Američanovi. V Evropě státu více zaplatí jen Belgičan, Němec a Švéd s nízkými příjmy. Také daně lidí s nadprůměrnými platy patří u nás k těm vyšším.
Předsedkyni německých konzervativců Angelu Merkelovou připravil před třemi týdny ve volbách o důležité hlasy její kandidát na ministra financí, bývalý ústavní soudce Paul Kirchhof, když hovořil o zavedení rovné daně.

Potíže s rovnou daní
CDU od svých protivníků okamžitě získala nálepku asociálního experimentátora, který si lidi bere do zajetí „jako pokusné králíky“. Podobnou rétorikou útočí na plán ODS na 15procentní rovnou daň premiér Jiří Paroubek a úřadující předseda ČSSD Bohuslav Sobotka. Poláky rovná daň podle průzkumů děsila tak, že o ní pár týdnů před volbami vůdce liberální Občanské platformy Jan Rokita přestal mluvit. Punc čehosi asociálního, výhodného pouze pro bohaté, získala v poslední době rovná daň především v západní Evropě.

Mnoho Evropanů – a Češi zvlášť – však rovnou daň důvěrně znají už řadu let a právě přes ni odvádějí státu největší část svých příjmů. Sociální pojištění totiž není ničím jiným než rovnou daní. Všichni platí spolu se svým zaměstnavatelem 34 procent příjmů, ať pracují za minimální mzdu, nebo vydělávají milióny. „V českých poměrech není sociální pojištění ničím jiným než daní,“ říká ekonom Ondřej Schneider z Institutu ekonomických studií Univerzity Karlovy. Je totiž velmi rovnostářské: na rozdíl od skutečného pojištění neexistuje vazba mezi zaplacenou pojistkou a jejím plněním. Důchod i nemocenská jsou omezeny stropy, povinnost platit na ně nikoliv. Člověk s vysokými příjmy tak dostává od státu náhradu v poměru k tomu, co zaplatil, výrazně méně než ten s vysokými příjmy. Zřejmé je to především u starobních penzí. Sociální pojištění je tedy velmi solidární, což je přesným charakteristickým znakem daní, nikoliv pojistného.

Povinné a sociální odvody
Většina zemí, které rovnou daň zavedly, ji spojila s vysokými odpočitatelnými položkami, takže lidé s nízkými příjmy platí jen velmi malou daň. Pro ilustraci: Čech s platem dvanáct tisíc korun zaplatí státu na dani z příjmu 9,1 procenta, Slovák na stejné platové úrovni (po reformě s rovnou daní 19 procent) pouhých 3,7 procenta příjmu. Na tak nízkou laťku se dostane právě díky vysokému nezdanitelnému minimu. Češi jsou tak kvůli vysokým odvodům pojistného na rovnou daň velmi dobře připraveni, aniž to tuší. Teď záleží na rétorickém umu politiků, kterak jim to dokážou vysvětlit. Samotné příjmové daně bez pojistného nás navíc tíží téměř nejméně z Evropanů: projde přes ně jen 10 procent HDP.

Jak zaplatit drahý stát
Z čeho tedy plní ostatní země rozpočty? Dávají mnohem větší důraz na daně z útrat za zboží a služby: DPH, daně ze spotřeby, ale i ekologické daně. Zatímco do českých veřejných financí přispívají tyto daně jen 29,8 procenta, v Irsku je to 38 a v Británii 32 procent. „Jednou z výhod těchto daní je, že jsou dobře vidět. Uvědomíte si je při každém nákupu a pak se mnohem více zajímáte, za co politici vaše peníze utrácejí,“ říká ekonom Filip Palda z École Nationale d’Administration Publique v kanadském Montrealu, který se zabývá veřejnými financemi a pro Světovou banku psal i studie o české ekonomice. Odvrácenou stranou velkého podílu nepřímých daní je silnější dopad na chudší rodiny a především na lidi, kteří nevydělávají. Ten pak vlády kompenzují sociálními dávkami.

Jsou však i země, které plní z příjmových daní rozpočet výrazně méně než my a zároveň nenutí platit lidi vyšší daně za zboží a služby. Do rozpočtů jsou tam však výrazně nuceni přispívat vlastníci nemovitostí či jiného hodnotného majetku včetně třeba uměleckých sbírek. Majetkové daně hrají důležitou roli hlavně v anglosaském světě: ve Spojených státech a Velké Británii plní rozpočty z 12 procent. V těchto zemích přitom většina lidí bydlí ve vlastním a jsou tak tuto daň nuceni platit. Vypočítávají se většinou z tržní ceny majetku. Zanedbatelné nejsou ani ve Francii či Itálii. V českých poměrech jsou naopak daně z nemovitostí tak nízké, že se je vůbec nevyplatí vybírat. Jejich správa je dražší než suma, která se na nich získá.

Fakt, že vysoké daně a odvody z příjmů dusí ekonomiku a brání poklesu nezaměstnanosti, už nezpochybňuje s výjimkou komunistů žádná z parlamentních stran. Každý sestup o procento dolů však připraví stát o 8,7 miliardy korun. I bez těchto škrtů jsou ve státních financích schodky v řádu desítek miliard. Jak tedy reformovat daně a zároveň vyvést rozpočty z dluhů? Jednou alternativou je zvýšení daní ze spotřeby. Mezinárodní srovnání ukazují, že i velmi sociální země na nich vybírají více. Druhou pak škrty státních útrat. Detailní pohled do rozpočtu ukazuje, že jsou v něm rezervy za desítky miliard. Jen loni ministři bezbolestně ušetřili třicet miliard.

Téměř polovinu svých příjmů totiž nejsou nuceni odvádět státu jen ti s nadprůměrnou mzdou, ale i lidé s nízkými platy. Ten, kdo vydělává 12 tisíc korun, zaplatí státu se svým zaměstnavatelem 41,9 procenta příjmů.

Daně ve vybraných zemích

Sdílet tento příspěvek