Přejít na obsah

Vyhledávání

25/04/2014 08:59:19


Hlavní menu

Zasílání aktualit o EU


Pohledy na Evropu

Od doby starých Řeků, přes antický Řím a křesťanský středověk až po dnešní sekulární společnost se Evropané zamýšlejí nad vlastní civilizací, jaká je její sudba, co je pro ni určující? Níže uvedený text pouze načrtává toto téma, které je nesmírně rozsáhlé, složité, často vnitřně protikladné, jako ostatně samy evropské dějiny.  

Když se řekne slovo Evropa, nejspíše se nám v mysli vybaví zeměpisné vymezení. Členitý evropský poloostrov je severozápadní výběžek z masy Asie, jehož obrysy na severu, západě a jihu jsou určené mořským pobřežím, zatímco na východě se Evropa postupně rozplývá v širokých dálavách Ruska - táhne se až  po Ural, jak je dnes všeobecně přijímáno.

To je ovšem zeměpisné vymezení. Vedle něho existuje ještě další Evropa označující kulturu či civilisaci, která se v tomto prostoru s většími či menšími přeryvy rozvíjí už tři tisíce let.

Zrození Evropy

Odkud se ale Evropa vzala, jaký je její rodokmen, co její označení představuje? Odpověď na tyto otázky je jednoduchá. Zpravuje nás o tom starořecký mýtus o Únosu Európy: Európé byla dcera fénického krále Agenora, do které se zakoukal sám vládce bohů Zeus. Jelikož řeckým bohům vedle jiných lidských vlastností nechyběla ani lstivost, proměnil se žádostivý Zeus v býka, vyzval Europu k projížďce po mořském břehu, a když se důvěřivá dívka nechala zlákat, unesl ji Zeus na Krétu.

Únos Evropy, jak jej ztvárnil italský sochař Giovanni Francesco Rustici, žák Michelangelův a Leonarda da Vinci.

 

Zbaviv ji pozvolna strachu, hned hruď svou nabízí panně,

aby ji poplácala, hned růžky zas, aby v ně vpletla

vínky z čerstvého kvítí. Již troufá si královská dcera

vsednout býkovi na hřbet, nic netušíc, na koho sedá.

A tu se bůh již pomalu vzdaluje z pevného břehu,

nohama nepravých tvarů se ve vlnách zprvu jen brouzdá,

potom však zachází dál, a pojednou unáší kořist

středem širého moře. A dívka se ohlíží na břeh,

odkud ji nese, má strach, hřbet levicí tiskne a k rohu

pravicí lne. A vlající šat se jí nadouvá větrem.

(Ovidius, Proměny, přel. Ferdinand Stiebitz)

 

Európé se stala matkou Mínóa, vládce Kréty, který dal jméno mínojské kultuře - bezprostřední předchůdkyni kultury starého Řecka a nejstarší odnoži středomořské civilisace, která se stala kolébkou Evropy.

Dějepisec Hérodotos z Halikarnássu (484-420) ovšem příběh únosu Európy popisuje jako reálnou historickou událost. Podle něj šlo o odvetu za předešlý únos královské dceru Io z Arga Féničany. Teprve poté se vypravili Řekové do Tyru, aby unesli Europu na Krétu.

Ať už to bylo jakkoli, mýtus o únosu Europy podává v literární zkratce zprávu o původu západní civilisace z kultury Orientu - z místa, kde se střetávaly kulturní vlivy starého Egypta s kulturami Přední Asie. Kréta fénické princezny Európé, která tyto vlivy Západu zprostředkovala, se stala základem řecké kultury a vzdělanosti.

Řecký okcident

Řecký svět byl nejen Orientem ovlivněn, ale zároveň se začal vůči němu i vymezovat. K vlastnímu uvědomění Řekům pomohly války, jak tomu v dějinách národů bývá. Už Hérodotos představuje dějiny Řecka jako souboj Evropy s Asií, který vyvrcholil řecko-perskými válkami. Proti Persii, která byla líčena jako orientální despocie, země ničeho se neštítících barbarů, stála Hellas jako země spravedlnosti, svobody a krásy. Na základě tohoto ideologického klišé, s kterým je ostatně možno se v Evropě setkat dodnes, se zrodil Západ - kultura, která sebe samu vnímala jako svébytnou společnost odlišnou od Orientu. Řekové jsou u Hérodota vymezeni jazykem, náboženstvím, způsobem života a etnickou příslušností, které je odlišují od Peršanů, Trojanů nebo Féničanů.

* Neboť existuje mnoho vážných důvodů, pro které to udělat nemůžeme, ani kdybychom chtěli. První a hlavní: obrazy a příbytky bohů, vypálené a zanechané v troskách - ty musíme pomstít, nakolik nám to naše síla dovolí, spíše než uzavírat smír s člověkem, který se těchto činů dopustil. Druhý: řecká rasa má jeden jazyk a jednu krev, společné bohy a oběti těmto bohům stejně jako podobné zvyky. Zradit je by se Athéňanům vymstilo. (Athéňané ujišťují Spartu, že ji ve válce s Peršany neopustí. Hérodótos, Perské války)

 

Původ Římanů

Podobně jako Řekové vymezovali se vůči Orientu i jejich nástupci Římané. Jestliže vrcholem řecké kulturní svébytnosti se staly homérovské eposy Iliada a Odysea, u Římanů tuto roli sehrál Vergiliův epos Aeneas o trojském hrdinovi, který si měl z Diovy vůle hledat nový domov na Západě, po dlouhém putování plném nejrůznějších nástrah a protivenství přistál v Latiu, oženil se s dcerou tamního krále a založil město Lavinium, z kterého vzešel Řím. Z trojského prince se stal Evropan, praotec Římanů.

Vergilius odlišnost kultury Západu podtrhl tím, že do eposu, který složil na pokyn císaře Augusta, v podobě věštby zakomponoval soudobou historickou událost, bitvu u Aktia, která se odehrála v roce 31 před Kr., a v níž římské loďstvo porazilo flotilu egyptské královny Kleopatry a jejího amanta Marka Antonia. Vergilius vítězství Říma interpretuje jako porážku Východu Západem - jako triumf římských bohů pod vedením Apollona nad Ísidinou kněžkou Kleopatrou a jejími orientálními božstvy.

Legitimisace panovnických dynastií, odvozující svůj původ ze starověké Troje, ovšem přežila i zánik antického Říma. Mnozí středověcí velmoži dovozovali po vzoru tohoto „římského národního eposu" původ vlastních rodů z Tróje a není jistě od věci, že jedna z prvních známých českých inkunábulí, vytištěná roku 1468 v Plzni, je Kronika trojánská. České země byly přitom.

Evropa se stěhuje na sever

Vedle Evropy antického středomoří existovala ještě Evropa druhá, barbarská, za Alpami, na sever od římského impéria, které měla převzít po Římu evropskou civilizační štafetu.

Koncem říše římské a během procesu stěhování národů se rozvolnily hranice mezi římským impériem a světem keltských, germánských a slovanských kmenů, které se postupně, v konfrontaci i spolupráci, slévaly v jednu společnost. Dnešní Evropané vznikli promícháním obyvatel římských měst s bývalými barbary a kočovníky.

Tento proces urychlily rozdělení římské říše koncem 4. století na západní a východní část, definitivní konec Západořímské říše v roce 476, stěhování národů a posléze postup Arabů z Orientu, který dosud civilizačně jednotný středomořský svět rozdělil na dvě části: jižní - muslimskou a severní -postřímskou, či raně křesťanskou. Arabskou expansí došlo k definitivnímu zániku antického světa a centrum Evropy se posunulo na sever od Středozemního moře. Svět antiky se transformoval v kultuře křesťanských království.

Evropa Karla Velikého

Podoba Evropy, jak ji více či méně známe i dnes, se ustálila během několika staletí po vládě císaře Konstantina, přičemž za symbolický vrchol tohoto procesu přeměny postantického světa v klasický středověk se zpravidla považuje korunovace franckého krále Karla Velikého na Boží hod vánoční léta Páně 800 v Římě na císaře římské říše papežem Lvem III., který ve spojení s franskou říší hledal ochranu před muslimskou expansí. V době vnějšího ohrožení křesťanstva byla vyzdvižena idea jednotné Evropy, která završila svůj staletý proces emancipace od antického Říma tím, že se prohlásila za jeho dědice a říši římskou vyhlásila za oficiální státní ideu.

Busta Karla Velikého z dómského pokladu v Cáchách. Byla zhotovena okolo roku 1349 na objednávku římského a českého krále Karla IV. (císařem byl korunován až roku 1355), který se ve své státně-dynastické koncepci snažil propojit domácí svatováclavskou tradici s říšskou tradicí Karla Velikého (sám byl pokřtěn jako Václav a biřmován jako Karel). V rámci výstavby Prahy jako hlavního říšského města nechal postavit na Novém Městě pražském i chrám zasvěcený Karlu Velikému. Ve skutečnosti však Řím Karla Velikého nikdy za svatého oficiálně neuznal. Za svatého ho roku 1165 prohlásil kolínský arcibiskup na podnět císaře Fridricha I. Barbarossy. Stalo se tak proti vůli tehdejšího papeže Alexandra III. Církev svatořečení Karla Velikého nadále jen tolerovala - bylo oficiálně pouze povoleno, nikoliv uznáno. 

 

O bezmála 1 200 let později se Karlův evropský projekt a sám Karel Veliký stal symbolem francouzsko-německé poválečné spolupráce a usmíření, které bylo základem demokratické integrace Evropy, a Rada Evropy založila cenu Karla Velikého udělovanou „za služby myšlence evropského sjednocení".

Evropa Karla Velikého byla ovšem do značné míry dvorská představa úzké vrstvy světských a církevních elit, které hledaly způsob, jak tehdejší křesťanskou společnost vnitřně posílit. Byl to každopádně vnější tlak Arabů, postupujících v 7. a 8. století z Arabského poloostrova na Západ, do severní Afriky, na Sicílii a na Iberský poloostrov, který přispěl k vlastnímu uvědomění si a posílení sounáležitosti Evropanů. V protikladu ke světu islámu se západní civilisace začala označovat jako Republica Christiana.

Právě v tomto smyslu napsal dobový kronikář o bitvě u Potiers, kde v roce 732 Frankové vedení Karlem Martelem porazili armádu emíra Abd ar-Rahmána a definitivně tak zastavili postup Arabů z Pyrenejského poloostrova do středu kontinentu, že u Poitiers zvítězili Evropané. Na dvoře Martelova vnuka Karla Velikého se pojmenování Evropa používalo pro odlišení franské říše od Východu - od pohanských území i do Byzance.

Lid Bible

To bylo ovšem společenství stmelované zvenčí. Co středověkou Evropu sjednocovalo zevnitř? Na prvním místě to byla civilisace Bible, obsahující jak Nový zákon (základní texty křesťanství), tak i Starý zákon, vycházející z židovské tradice, která v sobě zahrnovala dědictví předního Orientu.

Tento „původ" středověkého Evropana je zachycen v nesčetných uměleckých dílech, sochách, reliéfech, na plátnech či mozaikách, inspirovaných Biblí, které dohromady tvoří největší umělecký poklad Evropy do dnešních, pokřesťanských dob.

Příběh o původu středověkého člověka, který je zároveň příběhem o původu všeho lidstva, můžeme shlédnout třeba na skvostném cyklu fresek s výjevy z Legendy o sv. Kříži ve františkánské basilice v italském Arezzu. Fresky jsou dílem Pierra della Francesca, jednoho z největších malířů italské rané renesance, který se inspiroval proslavenou Zlatou legendou Jakuba de Voragine sloužící ve středověku jako ideový zdroj pro mnohá umělecká díla. Pierro na svých freskách v souvislosti s historií dřeva kříže vtahuje diváka do dějin lidstva od pádu prvního člověka Adama do doby Ježíše z Nazaretu, jehož příběh vykoupení člověka, jak je podán v Ukřižovaní a Zmrtvýchvstání Krista, se stal středobodem křesťanského středověku, kde příběh končí - nebo také začíná. 

 

V Nikodémově evangeliu se čte, že když byl Adam nemocný, jeho syn Seth šel k branám ráje a prosil o olej ze stromu milosrdenství, aby jím potřel otcovo tělo a on se uzdravil. Zjevil se mu archanděl Michael a řekl: „Nenamáhej se a nepros o olej ze stromu milosrdenství, neboť jej žádným způsobem nemůžeš dostat, leda až se naplní pět tisíc pět set let," - a přitom se věří, že od Adama až do Kristova umučení uplynulo jen pět tisíc sto devadesát devět let. Čte se také na jiném místě, že mu anděl podal nějakou větvičku a přikázal, aby ji zasadil na hoře Libanónu. V jedné řecké historii, která však je apokryfní, se čte, že mu dal větévku ze stromu, který byl příčinou Adamova hříchu, a řekl mu, že až dá plody, jeho otec se uzdraví. Seth se vrátil, nalez otce mrtvého a zasadil větévku na jeho hrobě. Z ní vyrostl velký strom a ten rostl až do časů Šalamounových. Zda je to pravda, to ať si rozhodne každý čtenář sám, neboť v žádné autentické kronice nebo historii se o tom nic nečte.  (O nalezení svatého Kříže ze Zlaté legendy Jakuba de Voragine). *** Na reprodukci "první lidé", na zemi umírající Adam a za ním stojící Eva, obklopeni svým potomstvem ze světoznámého cyklu fresek Pierra della Francesca v italském Arezzu. 

 

Nebyla to ovšem jen zvěst evangelií, která utvářela tehdejší středověkou společnost. Ta byla propojena řadou nadnárodních institucí, jako byly církevní řády, které nebyly podřízené místní autoritě, nejen světské, ale ani církevní, a přitom měly zásadní vliv na vzdělanost a kulturu evropské společnosti.

Podobný mezinárodní charakter měly i středověké university, stejně jako početná vrstva vzdělanců, umělců, kleriků, která se pohybovala mezi městy, kláštery, universitami, jednotlivými panovnickými dvory napříč Evropou, podobně jako kupci, kteří se věnovali mezinárodnímu obchodu.

Vedle náboženství, vědy a obchodu identitu křesťanské Evropy vytvářela rovněž kultura, na prvním místě architektura. Ne nadarmo byly na bankovky společné evropské měny použity motivy jednotlivých stavebních slohů, od antiky, přes gotiku až po moderní architekturu. A všechno výše uvedené spojovala tehdejší lingua franca - latina, jazyk církve a vědy, stejně jako literatury, diplomacie či mezinárodního obchodu.

Kulturní bohatství Západu bylo přitom stále obohacováno z vnějšku. Svět islámu nesloužil jen jako konfrontační model, proti kterému se Evropa vymezovala: ve zlaté době koexistence Okcidentu s Orientem byl islám spojnicí ke kořenům Evropy. Byli to arabští učenci, kteří zprostředkovávali Evropě myšlenkové dědictví antiky, stejně jako technologické vymoženosti asijských civilisací, Persie, Indie nebo Číny. Přes Iberský poloostrov nebo Sicílii arabští učenci, studující přírodu stejně jako řecké filosofy, jejichž díla překládali, Evropě předávali znalosti z matematiky, astronomie, fyziky, lékařství, filosofie a historie nebo geografické poznatky, které byly v raně středověké Evropě po dlouhá staletí zapomenuty. Na evropské vzdělanosti se také značnou měrou podílela židovská diaspora.

Provázanost tehdejší Evropy s Orientem představuje sama gotická architektura, kterou doba romantismu vyzdvihla za jakousi duši středověku zhmotněnou do kamene. Znalost stavitelství pomocí lomených oblouků do Evropy přivezli křižáci ze Svaté země. Roku 1140, dvanáct let po návratu devíti templářských rytířů nechal opat z kláštera Saint-Denis u Paříže postavit na románských základech svého opatství první gotickou klenbu.

Zříceniny hradu Ojbín na obraze německého romantického malíře Carla Gustava Caruse. Ojbín, který se nachází v Sasku nedaleko českých hranic, patřil ve 14. století České koruně. Karel IV. nechal hrad rozšířit a vybudovat na něm gotický chrám, jehož zříceniny inspirovaly německé romantiky 19.století, vedle Carusa i Caspara Davida Friedricha.

 

Křižáci nepřispěli Evropě jen zprostředkováním dovednosti a umu stavitelů Orientu. Křížové výpravy, kterých se zúčastnili lidé napříč všemi sociálními vrstvami ze všech koutů Evropy, oživily ideu evropanství, na kterou se se zánikem franské říše pozapomnělo. K novém promýšlení identity a charakteru středověké společnosti došlo po polovině 12. století, kdy byla Evropa konfrontována s fenoménem velkých heretických hnutí a musela se vyrovnávat se zpochybněním celého svého sociálního řádu.

Evropský partikularismus

Ruku v ruce s prosazením středověkého křesťanského universalismu probíhal i opačný proces - národní, kulturní i náboženské rozrůznění a vzájemné vymezování se uvnitř křesťanské společnosti. Už rozpad říše římské koncem 4. století na východní a západní část předurčil budoucí rozdělení Evropy. Tuto zprvu mocenskou a posléze i ideovou a kulturní seperaci kdysi jednotné říše dovršil církevní rozkol v roce 1054, kdy se Evropa rozdělila na katolický, latinský Západ a řecký, ortodoxní Východ.

Celistvý pohled na lidskou společnost, který byl založen v universalismu středověku, narušily na počátku nové doby dvě velké ideové revoluce - kulturní a náboženská, které měly výrazně partikularistický charakter. Renesance se svým důrazem na očištění umění od nánosů údajného středověkého barbarství a návratem k antickému ideálu krásy pomáhala emancipovat kulturu od universálního nároku církve a vytvářela prostor pro vznik jednotlivých národních kultur a prosazení lidových jazyků ve „vysoké" kultuře.

 * Pojem gotika použili v 15. století poprvé italští humanisté Filarete a Manetti jako hanlivé označení pro „barbarský" sloh ze severu, který ovládl umění před nástupem renesance a který se podle jejich názoru rozcházel s antickým uměním. Pojem gotický odvodili od germánského kmene Gótů, který vyplenil antický Řím.

 

Vedle vědy, která rozbila patnáct století vládnoucí ptolemaiovský pohled na svět pracující s premisou, že země je středem vesmíru, zasadila středověkému universalismu další ránu reformace. Ta sice proti středověké scholastice stavěla návrat k prvotnímu křesťanství a evangeliím, ale při svém tažení proti katolické církvi byla nucena hledat oporu u světské moci a směřovala tak k ustavení státních či národních církví.

Náboženský rozkol dosud ideově jednotného Západu dovršily náboženské války 16. století, kdy se západní křesťanství rozštěpilo na katolický jih a protestantský sever, přičemž každá ze stran konfliktu odmítala tu druhou uznat za křesťanské společenství. Že to bylo oboustranně poprávu, potvrdil i výsledný augšpurský mír, na kterém byla přijata zcela nekřesťanská zásada čí vláda, toho náboženství. Ve válkách, které se vedly ve jménu náboženství a které probíhaly po třicet let napříč Evropou, nešlo o náboženství, ale o moc.

Rozdílný charakter obou rivalů, katolické „středomořské" kultury a protestantské „severské" kultury, mohl ovšem podle anglického historika Christophera Dawsona dovést Evropu až k civilizačnímu rozštěpení. Mír uvnitř evropské společnosti a tedy i jednotu Evropy zachránila podle něj geografie - přenesení paradigmatu pojmu Evropy jako označení společné identity z oblasti víry a náboženství na neutrální půdu zeměpisného vymezení. Od té doby se pod pojmem Evropan nerozumí křesťan, ale obyvatel Evropy, nebo příslušník západní civilisace. Na přelomu 17. a 18. století pak termín křesťanský nahradil nábožensky neutrální termín evropský.

Renesance a protestantismus, obě tyto velké ideové, kulturní a náboženské revoluce na prahu novověku změnily pohled Evropanů na sebe samé. Oproti středověkému universalismu, který pojímal člověka jako obraz Boží bez jakéhokoli zeměpisného, etnického či jazykového vymezení (všichni lidé jsou potomci stejných prarodičů Adama a Evy), se stále více prosazoval pohled na člověka v hranicích jeho etnické, kulturní i náboženské příslušnosti. Jedině v tomto duchu mohl v roce 1625 napsat anglický spisovatel a cestovatel Samuel Purchas, že Kristus zavrhl Asii, kde se narodil, a Afriku, kam uprchl s rodiči, a stal se skutečným Evropanem. Mistr Jan Hus, a podobně jakýkoli jiný středověký myslitel či theolog, by něco podobného nikdy neřekl. Výše uvedené by považoval za rouhání.

"Nuže, vybudujme si město a věž, jejíž vrchol bude v nebi. Tak si učíníme jméno a nebudeme rozptýleni po celé zemi." Výše uvedená slova ze starozákonní knihy Genesis (11,4) ztvárnil v roce 1563 i slavný Nizozemec Pieter Bruegel. Bruegelova Stavba Babyloské věže, a s ní spojené zmatení jazyků, mělo jazykovou dohru v českém prostředí: Zkomolením umělcova jména vznikl tuzemský výraz brajgl, který měl vyjadřovat údajný "chaos", který vládne na mistrových plátnech. Inu bordel.

 

Babylonské zmatení jazyků

„Svár" mezi universalismem a partikularismem podtrhla jazyková otázka. Středověká civilisace byla výrazně logocentrická - jazyk byl nejen znakem etnické příslušnosti či nástrojem ke komunikaci, sloužící k nadávkám či skládání milostných veršů, k politické agitaci stejně jako prostředek filosofů k hloubání nad světem a vlastním postavením v něm, ale pro středověkou společnost znamenal jazyk rovněž klíč ke vztahu k Bohu a měl tudíž i posvátný charakter.

Ve středověké společnosti, založené na věroučných tezích opírajících se o výklad Písma, fungoval jazyk jako normotvorný prvek celé kultury - jejího politického, právního i správního uspořádání. Z toho důvodu jsou dnešnímu člověku, který je zavalen inflací slov bez jakéhokoli významu a obsahu, která předem rezignují na možnost jakéhokoli smysluplného sdělení, tehdejší urputné spory o výklad Písma stěží pochopitelné. Pro středověkou společnost to ovšem mělo význam zcela zásadní - na „slovu" stála celá společenská stavba středověku.

Slovo po staletí zprostředkovávala nadnárodní latina, do které byly přeloženy hebrejské a řecké originály starozákonních a novozákonních textů. Na konci středověku a především v renesanci si ovšem místo biblických jazyků začaly nárokovat jednotlivé národní jazyky.

Ty byly ovšem podle dosud panující představy považovány za důsledek jazykového rozdělení do té doby jednotného lidstva po pádu Babylonské věže, onoho babylonského zmatení jazyků, které dopadlo na člověka poznamenaného dědičným hříchem - rozumovou, mravní i citovou nedostatečností. V hyperbole o pádu babylonské věže a následném zmatení jazyků je v literární zkratce dokonale vyjádřen onen svár mezi universalismem, který je ideál, a partikularismem, ke kterému jsou odkázány nedokonalé bytosti - svár, který je jedním ze základních principů lidských, a tedy i evropských dějin.

Jakmile byla latina svržena z trůnu vševládnoucího liturgického jazyka, začali se učenci přít o to, který z národních jazyků mohl být oním kýženým jazykem ráje. Bavili se Adam s Evou spolu německy nebo maďarsky? Podle Danteho to byla italština, kterou se mluvilo v Toskánsku a kterou sám psal. Někteří němečtí církevní reformátoři se snažili doložit, že o ním vyvoleným jazykem byla spíše němčina, vlámský humanista Johannes Goropius tvrdil, že to byl vlámský dialekt z okolí Antverp a chiliastičtí husité považovali za jazyk ráje češtinu.

Jazykový rébus nakonec vyřešil švédský filosof a filolog Andreas Kempe. V roce 1688 vydal spis, ve kterém Bůh v ráji promlouvá španělsky, Adam dánsky, zatímco Eva byla svedena hadem, který ji obloudil - jak jinak - francouzsky. Kempe měl jediný pravdu, dělal si totiž - na rozdíl od těch předchozích - legraci.

    Fuere! - Du, Eva, ferstehst du dazu? Vyhnání z ráje na obrazu italského avantgardního umělce Enrica Baje z roku 1964. 

     

Lingvistické „hrátky" o jazyk ráje nebyly ovšem samoúčelné, měly svůj konkrétní dopad: renesance, emancipace a kanonizace národních jazyků otevírala široké možnosti pro uplatnění nových sociálních elit, které konstituovaly národní společenství bez ohledu na dosavadní universalistický koncept církve. Společnost se individualizovala a atomizovala, uzavírala se do světů, které byly menší, sevřenější a pro větší část lidí srozumitelnější, každopádně méně náročné.

Indoevropané

S vytlačením křesťanství a s ním i celé biblické tradice na „neutrální půdu", tedy z veřejného diskursu do soukromí, se nově otevřel problém identity evropské společnosti. Nastalé vakuum začaly zaplňovat nové, sekulární koncepce, které slibovaly vytrhnout evropskou společnost „ze zajetí mýtů a legend" a postavit ji na „vědecký" základ.  Na přelomu 18. a 19. století přišla jazykověda s teorií o původu Evropanů z Indie. Na základě jazykové komparace za onen vzývaný prajazyk ráje označila sanskrt - prastarý indický jazyk, ve kterém byly sepsány nejstarší hinduistické texty védy.

Nešlo ovšem jen o nějaké nové poznatky, ale původně jazykovědné určení mělo dalekosáhlý dopad na proměnu myšlení a sebenazírání Západu, která by se dala přirovnat k rozbití geocentrického pojetí světa na počátku novověku.

Až do 18. století se Západ v souladu s biblickou tradicí chápal jako výhonek semitské civilizace - i unesená princezna Európa byla semitského původu. Ještě jeden z největších racionalistů 17. století, filosof a matematik Wilhelm Leibniz se domníval, že předkové Řeků, Latinů, Keltů, Germánů a Slovanů žili jako přímí potomci Jefeta, syna Noeho v oblasti rozkládající se u Černého moře. Najednou bylo vše jinak.

Latina, která svědčila o staré Evropě a kterou Leibniz ještě psal, byla definitivně odsunuta do zaprášených kabinetů učenců a ještě hůře dopadla hebrejština - jazykověda ji nejen desakralizovala, zbavila ji onoho „rajského" posvěcení, ale navíc ji i vyloučila z nově ustavené společnosti „Indoevropanů" a zařadila ji mezi orientální semitské jazyky.

Novověká Evropa se sice přihlásila ke svému asijskému původu, ale zároveň se i po vzoru starých Řeků vůči Asii vymezovala - ne už z náboženských pozic, ale na základě proklamované civilizační převahy: v protikladu k Západu byla Asie líčena jako svět despotismu, nesvobody a otroctví. Tato kulturní „namyšlenost" pak také napomáhala vzniku sekulárního vědomí jednotného evropského společenství.

Od jazyka k rase

Moderní vědou zkonstruované indoevropanství mezitím začalo žít vlastním životem. Opustilo svůj původ v lingvistice a nabylo kulturně-antropologický charakter, z kterého pak zdegenerovalo v evropanství určené rasově, v tzv. árijství. Hypotetičtí Indoevropané nahradili v genealogické imaginaci Západu starohebrejské patriarchy.

S indoevropanstvím se začaly spojovat různé spasitelské ideologie, podle kterých měla být z Indie obrozena evropská kultura, jejíž vitalita byla podlomena křesťanstvím, oním „jedem z Judeje", jak to kdysi napsal český národovecký básník a generální inspektor čs. armády Svatopluk Machar, parafrázuje výrok římského císaře o učení Ježíše z Nazaretu, které rozkládá pohanský Řím, což nepochybně rozkládalo.

Skotsko-holandský voják John Gabriel Stedman byl v roce 1774 svědkem brutálního útlaku černochů během akce proti uprchlým otrokům v holandské kolonii Surinamu. Své zážitky popsal v knize Narrative of a Five Years Expedition Against the Revolted Negroes of Surinam, která se stala  argumentem v rukách anglických abolicionistů. Kniha vyšla v roce 1796 s ilustracemi Williama Blakea, který byl rovněž stoupenec zrušení otroctví. Na zde reprodukované Blakeově alegorii je Evropa podpírána Afrikou a Amerikou. Navzdory tomu, že oba „barevné" kontinenty mají na pažích zlaté náramky jako známky otroctví, Blake znázornil kontinenty v rovnoprávném a bratrském postavení.

 

Lidská práva aneb Pokus o sekulární universalismus

Vedle romanticko-elitářských visí, které pro svou existenci potřebují uzavřené světy, se ustavil koncept lidských práv, která jsou etnicky, nábožensky či sociálně neutrální. Jejich přijetí podnítila americká a především francouzská revoluce. 26. srpna 1789 přijalo francouzské Národní a ústavodárné shromáždění Deklaraci práv člověka, která vyhlásila rovnost občanů před zákonem a svobodu slova, shromažďování, tisku a vyznání vyhlásila za přirozená lidská práva, která stejně jako je soukromé vlastnictví nemohou být omezena žádným suverénem. Koncept lidských práv se stal základním hodnotovým měřítkem občanské a sekulární představy Evropy, jak ji známe dnes.

Monarchové a národy

Jak se Evropa postupně sekularizovala, stávala se otázka ideové jednoty Evropy podružnou a do popředí vystupovaly čistě partikulární mocenské zájmy. Z ideových koncepcí, které se tlačily na místo křesťanství, se jako nejvitálnější a nejúpornější ukázal nacionalismus.

Ze dne na den sílící národní hnutí vyvolala k životu reakce na francouzskou revoluci a postup revolučních armád napříč kontinentem. Ve snaze zastavit expansi Francouzů byly vlastenecké projevy zprvu podporovány či přímo vyvolávány samotnými starými režimy, než se ukázalo, že národní hnutí pro ně znamenají stejné nebezpečí jako revoluce.

Na Vídeňském kongresu roku 1815, kterým byly ukončeny napoleonské války, se ustavila mocenská aliance Rakouska, Ruska a Pruska. Svatá aliance, jak byla dohoda nazývána, nebo také „evropský koncert", měla představovat myšlenku „křesťanského národa", který stojí nad jednotlivými zeměmi. Aliance, ke které přistoupila i Anglie a pak i Francie, měla být založena na solidaritě mezi panovníky, kteří si měli v případě nouze přijít na pomoc. Systém, který měl zajišťovat mír v Evropě, fungoval pomocí „kongresů", schůzek monarchů a jejich ministrů.

V roce 1830 namaloval Eugéne Delacroix svůj slavný obraz pojmenovaný Svoboda vede lid na barikády, který se stal celoevropským symbolem boje proti útlaku. Výjev to je pěkný, skutečnost bývá ovšem "složitější".

 

Naproti tomu vůdcové národních hnutí věřili, že mír v Evropě, a tedy i zajištění svobodného obchodu a tedy i prosperity, nezajistí Svatá aliance monarchů, kteří spolu odjakživa válčili, ale Svatá aliance národů - společenství svobodných národů, které jsou už ze své přirozenosti mírumilovné.

To byl ovšem idealismus hojně živený voluntarismem nových měšťanských vrstev, které se snažily pomocí hájení „národních zájmů" vytlačit z rozhodujících pozic tradiční elity - šlechtu i církevní aristokracii, které byly vesměs nadnárodní.

Skeptické hlasy, varující před romantismem národoveckých visí, se neozývaly jen z tábora aristokracie. Francouzský typograf a politický myslitel Pierre-Joseph Proudhon ve svém díle Federativní princip označil národní princip za krok zpět a prorokoval, že moc nacionalismu může naopak tyranii států zvýšit a stvořit i nový druh imperialismu. Bezpochyby.

Dvě Evropy

Před rokem 1914 existoval do značné míry jednotný hospodářský prostor s volně směnitelnými měnami, s volným oběhem kapitálu, pracovní síly i zboží, který byl omezen jen nízkými cly. Lidé mohli volně cestovat ze země do země a mezi politickými, hospodářskými nebo kulturními elitami panovaly čilé styky. V Evropě vládla určitá kulturní, politická a sociální homogenita, která vytvářela společného „evropského ducha". Pocit vzájemnosti podporovaly i stejné či obdobné instituce, soudnictví, daňový systém, sociální politika, stejně jako v době před první světovou válkou již obecně přijímaný  parlamentarismus.

Navzdory této zdánlivé kompaktnosti ovšem došlo k rozdělení Evropy do dvou mocensky a ekonomicky soupeřících bloků. Roku 1882 vznikl Trojspolek Německa, Rakouska-Uherska a Itálie, proti kterému se roku 1892 ustavila francouzsko-ruská aliance doplněná roku 1904 tzv. Srdečnou dohodou - smlouvou Francie s Anglií. Přes svou zdánlivou jednotu se Evropa vydala na cestu k děsivé evropské „občanské válce" let 1914 až 1918, která byla jen předehrou ke katastrofě ještě větší, brutálnější a nelidštější - ke druhé světové válce.

Německý malíř Otto Dix prožil první světovou válku na frontě a hluboce ho poznamenala. Válka přinesla hluboký sociální a kulturní rozvrat, z kterého těžil politický extremismus umocněný hyperinflací a následně velkou hospodářskou krizí. V roce 1920 Dix namaloval obraz Váleční mrzáci hrají karty.

 

Vizionáři mezi dvěmi válkami

V protikladu k Vídeňskému kongresu, který evropské monarchie spojoval na základě stejných principů legitimity a rovnováhy, Versailleská mírová smlouva zachovala Evropu rozdělenou, na vítěze a poražené. Poražení byli ovšem všichni. Jednotlivé státy zaváděly národní hospodářské politiky, které rozšiřovaly i ekonomickou roztříštěnost kontinentu. Hospodářská krize pak už beztak silný protekcionismus kanonizovala. Evropa začala ztrácet své výjimečné ekonomické i mocenské postavení ve světě.

Tento vývoj mnohé myslitele vedl k novému promyšlení možností evropského sjednocení. V době mezi dvěma světovými válkami snahy po organisaci Evropy zosobňují především dvě jména. V roce 1923 založil hrabě Coudenhove-Kalergi, který vyrůstal v jihočeských Poběžovicích, ve Vídni Panevropskou unii, jejíž cíle vyložil ve stejnojmenné knize, která vyšla téhož roku.

Podle  Coudenhove-Kalergiho byla otázka sjednocení Evropy conditio sine qua non pro zachování míru na kontinentě a z toho plynoucího udržení postavení Evropy na špičce světového vývoje - v konkurenci s Amerikou a při ohrožení ruským bolševismem. Těmto výzvám mělo čelit vytvoření Spojených států evropských s Angliíí a bez Ruska, které z Evropy vyřadila bolševická revoluce.

Spojené státy evropské měly podle Coudenhove-Kalergiho zachovat svébytnost národních států, neměly být federací. Pan-Evropa měla být řízena radou složenou ze zástupců jednotlivých států, měla mít vlastní shromáždění, jehož členy by delegovaly národní parlamenty a vlastní soudní dvůr.

Aby se objevila na politické mapě, musí Pan-Evropa nejdříve zapustit kořeny v srdcích a hlavách Evropanů. Je třeba vystavět mosty dorozumění, od odborů k odborům, od literatury k literatuře. Pocit panevropské pospolitosti, evropský patriotismus, musí korunovat a doplňovat cit národní. (Coudenhove-Kalergi, Pan-Evropa, 1923)

Coudenhove-Kalergimu se podařilo oslovit řadu vlivných lidí - od politiků po umělce. K myšlence Panevropy se přihlásili francouzští státníci Aristide Briand, Eduard Herriot, Léon Blume, československý prezident a ministr zahraničí T. G. Masaryk a Edvard Beneš, předseda německého Reichstagu Konrád Adenauer, rakouský kancléř Seipel, spisovatelé Paul Valéry, Paul Claudel, Rainer Maria Rilke, Miguel de Unamuno.

 

Spojené státy evropské

Až dosud byly vise o sjednocené Evropě dílem především soukromníků. První politik evropského významu, který se této myšlenky vážně ujal a snažil se ji přivést v život, byl francouzský státník Aristide Briand.

Na rozdíl od tvůrců Versailles si byl Briand vědom, že pro mír a spolupráci v Evropě je rozhodující německo-francouzské sblížení. Na německé straně měl ochotného a vstřícného partnera, ministra zahraničí a premiéra Výmarské republiky Gustava Stresemanna. Oba státníci v roce 1926 dostali za snahy o usmíření obou zemí Nobelovu cenu míru. Ovšem myšlenka na povýšené a institucionalisované francouzsko-německé vztahy byla v atmosféře po první světové válce iluzí. Briandovi bylo jasné, že výše uvedené lze dosáhnout jen v rámci organizačního uspořádání celé Evropy. Na zasedání Společnosti národů v Ženevě navrhl vytvořit spolek evropských států.

 „Myslím, že mezi národy, které jsou geograficky uspořádány tak, jako je tomu v Evropě, musí existovat cosi jako federativní pouto. Takové národy musí mít možnost se kdykoli zkontaktovat, prodiskutovat své zájmy, přijímat společná rozhodnutí, vytvořit si mezi sebou jakési pouto solidarity, které jim - budou-li chtít - pomůže čelit vážným okolnostem, jestliže nastanou. A právě takové pouto se snažím ustanovit. Je zřejmé, že asociace bude působit především v hospodářské oblasti, která představuje nejnaléhavější problém, ale jsem si jist, že i z politického hlediska a z hlediska sociálního může být takovéto federativní pouto užitečné a přitom nenaruší společnou suverenitu národů, jež budou členy dané asociace."  (z projevu Aristide Brianda 5. září 1929 na zasedání Společnosti národů v Ženevě)

V memorandu, které měl vypracovat z pověření delegátů 26 zemí zastoupených ve Společnosti národů, kladl Briand s ohledem na rozbíhající se hospodářskou krizi důraz na politickou integraci, která byla podle něj v dané situaci  schůdnější. Spojené Evropě měla předsedat  konference složená ze zástupců všech evropských vlád a jejím výkonným orgánem měl být užší politický výbor.

Přes vstřícnost německé strany návrh rozhodně odmítla Anglie, která se považovala být, se svým impériem v zádech, za vodou, a to ne jen za kanálem La Manche, který se z druhé strany nazývá Anglickým kanálem. Ostatní státy pak Briandův návrh zdvořile odmítly. Pod tlakem hospodářské krize se jednotlivé státy uzavíraly do sebe, hospodářské bariéry se zvětšovaly a Evropa se znovu rozdělila v nepřátelské bloky.

Po volebním úspěchu nacistů v roce 1930 a zvláště pak po jejich převzetí moci v roce 1933, bylo na jakékoli úvahy o sjednocené Evropě pozdě. Starý kontinent byl nucen zažít novou apokalypsu, větší a hlubší, která strhla všechny dosud myslitelné hranice lidskosti, aby se návrhy státníků a myslitelů, kteří dohlédli dál, než na konec svého volební období, začali politici vážně zabývat.

Evropa po 2. sv. válce

Při konstituci Evropy po apokalypse 2. světové války se státníci chtěli vyvarovat především chyb z vývoje po roce 1918. Evropa, která se postupně vytvářela po druhé světové válce, se symbolicky přihlásila k projektu Evropy z doby Karla Velikého, jehož centrem byly tehdy jako i teď oblasti Německa a Francie. Podobně jako v době Karla Velikého, k jehož odkazu se zakladatelé poválečné Evropy přihlásili, státníky k tomuto kroku nepohnuly ani tak síla a přesvědčivost argumentů těch, kteří viděli nutnost spolupráce evropských národů, ale bezprostřední ohrožení evropské civilisace.

Na rozdíl od doby před 1200 lety, kdy byl kontinent ohrožen zvenčí arabskou expansí, tentokrát byla evropská civilisace napadena zevnitř. Bylo to smrtelné ohrožení nacismem a po jeho porážce hned na to hrozba stalinismu, které pohnuly evropské státníky k tomu, aby zahájili proces sjednocování kontinentu.

Vedle tohoto politického úsilí si otřesená evropská společnost po druhé světové válce nemohla neklást otázku, jaké je vlastně Evropa, když dala vzniknout tak bestiálnímu chování, masovému a organizovanému? Někteří autoři předem na hledání nějakých společných hodnot resignovali a Evropu vymezují pouze negativně. Podle francouzského filosofa André Glucksmanna stojí poválečná demokratická Evropa na třech sloupech: na antihitlerismu, antikomunismu a antikolonialismu (viz rozhovor Glucksmanna pro Euroskop). Glucksmannem vyjmenované „antihodnoty" jistě málokdo zpochybní, i když v různých koutech Evropy budou vnímány s odlišným důrazem (antikomunismus v západních zemích, které nezažily komunistické panství, a podobně antikolonialismus ve východní části kontinentu).

Jiní byli ovšem toho názoru, že po bezpříkladných zvěrstvech nacismu (a stejně tak stalinismu) je nutno se vrátit k evropským kořenům, k evropské humanistické tradici, kterou se snažila obě totalitní hnutí vyvrátit i s kořeny a spálit jako obzvláště protivnou jejich představě světa jedné třídy, jednoho národa, jedné rasy mladých, zdravých a šťastných lidí, zbavených jak dědičného hříchu, tak dědičných nemocí.

Ve slavném rozhlasovém vysílání po konci války pro poražené Německo roku 1945 slavný americký básník žijící v Anglii Thomas Stearns Eliot odsoudil dominaci národních států a národních společností, které - místo, aby se vzájemně obohacovaly - uzavírají se do svých mentálních hranic a omezují společné evropské duchovní jednoty. Proti tomu Eliot vyzdvihl význam křesťanské tradice, která v sobě zahrnuje dědictví Řecka, Říma a Izraele.

„Dominantním rysem při vytváření společné kultury mezi národy, z nichž každý má vlastní jedinečnou kulturu, je náboženství... Hovořím o společné tradici křesťanství, která učinila Evropu tím, čím je, a o společných kulturních elementech, které s sebou toto sdílené křesťanství přineslo. Právě v křesťanství se rozvíjelo naše umění, v křesťanství až do nedávné doby tkvěly kořeny našich zákonů. Jen na pozadí křesťanství dostávají všechny naše myšlenky smysl. Jednotlivý Evropan může nevěřit v pravdivost křesťanské víry - a přece vše to, co říká, koná, činí, bude záviset ve svém významu na (křesťanském dědictví)."  (Thomas Stearns Eliot, 1945)

Podle Rio Preisnera, původem českého germanisty na Pennsylvania State University, ovšem křesťanská civilizace, trvající od pádu Říše západořímské, skončila v sedmnáctém století. To, co na ni navázalo, je civilizace okcidentální, která je zbavená křesťanského charakteru.

Charakteru zřejmě ano (je ovšem otázka, jestli křesťanský charakter evropská společnost kdy měla; spíše se zdá, že lidstvo - od kromaňonců po současné firemní managery - má charakter stále tentýž, výrazně lidský, který je ovšem s křesťanstvím dosti často v rozporu). Jinak ale je třeba dát za pravdu T. S. Eliotovi: jádro naší civilisace, ať chceme nebo ne, je křesťanské.

Závěr i začátek

Lidská práva, jako nábožensky, etnicky, politicky či sociálně neutrální princip se považují za největší výdobytek současné sekulární postkřesťanské Evropy. Ve skutečnosti se idea lidských práv zrodila hluboko v „temném" středověku z křesťanského učení kladoucího důraz na každého jednotlivého člověka, jehož lidskou důstojnost nelze z vnějšku omezit.

Církevní učenci, kteří ve 12. století pracovali na komentářích ke Graciánově kompendiu kanonického práva, dospěli na základě univerzálně platných a obecně přijímaných mravních zákonů k přesvědčení, že pojem přirozené spravedlnosti musí nutně v sobě zahrnovat pojem individuálních práv: Všichni lidé bez rozdílu jsou obdařeni jistými právy z jednoho prostého důvodu, že to jsou lidé. Práva lidí tak nemůže omezit žádná vnější moc, aniž by zničila jejich lidskou podstatu. Církevní právníci tak definovali vlastnická práva, právo na sebeobranu či na soudní proces jako cosi, co je zakotveno v přirozeném ne v positivním zákoně.

Podobně se to má i s mezinárodním právem. Zprávy o zločinech Španělů proti Indiánům v Novém světě pohnuli španělské teology k postulování obrany indiánských práv. Podle dominikánských teologů měli Indiáni vlastnit půdu a jiný majetek na základě stejného přirozeného práva jako Španělé a jestliže se domorodý král nedopustil nějakého kriminálního zločinu, nemůže být sesazen prostě jen kvůli tomu, že je pohan - dnes nejspíš, že je autokrat.

Na základě obhajoby indiánských práv pak dominikánští právníci stanovili zásadu, že všechny státy - bez ohledu na svou velikost, formu vlády, panující náboženství, kulturní či civilizační vyspělost - jsou si rovny. Tato zásada je základem mezinárodního práva.

 

Pro tehdejší společnost bylo ovšem postavení domorodců na roveň Evropanům stěží pochopitelné, zvlášť když byli „divoši nepodobní lidem" přivezeni do Evropy „na ukázku". Se značně omezeným antropologickým pohledem se ovšem evropská společnost potýká dodnes. Například když sparťanští fanoušci pokřikují na hráče tmavé pleti, aby šli trhat banány. Z veřejného života jsou naštěstí podobné projevy vykázány.

***

Zdá se, že je Evropu nejen třeba znovu promýšlet, ale také znovu ji objevovat. Žijeme sice ve věku vědy a racionality, kde věda zaujala postavení, které kdysi zaujímaly náboženské systémy, respektive teologie, ale společnost jako taková je přesto přeplněna nejrůznějšími předsudky a iracionálními pocity, které se neustále prohlubují úměrně s tím, jak se rozevírají nůžky mezi vědeckými a technologickými poznatky a naší neschopností tyto poznatky reflektovat.

Věda, respektive interpretace a aplikace jejích objevů, prostá jakékoli snahy po kulturním a filosofickém ukotvení a zdůvodnění, podemílá staré, staletími prověřené pravdy a místo nich vytváří báje a modly, které jsou postaveny na písku.

Můžeme to vidět i na příbězích o původu Evropy. Starý řecký mýtus nám v příběhu o únosu dcery fénického krále vypraví o „únosu" dědictví Orientu na Západ, zatímco indoevropanství, které povstalo z moderní jazykovědy, našlo kolébku Západu v Indii. Z kulturně-historického hlediska, o které tady jde, skutečnosti odpovídá řecký mýtus, zatímco indoevropanství je umělý konstrukt, stvořený na základě zobecnění dílčích poznatků, který nemají mimo úzký obor jazykovědy sebemenší opodstatnění (jazyková příbuznost nerovná se kulturní příbuznost nebo dokonce „biologická" příbuznost).

Archaický mýtus o Evropě, o kterém se školní děti učí jako o báji, tedy jako o něčem „vybájeném", ve skutečnosti představuje historický a kulturní vývoj Evropy, který je pravdivější než objektivní věda. Stejně tak je kulturně-historicky platná i biblická tradice, která navíc mluví o jednotném původu lidstva z praotce Adama a pramáti Evy a stanoví universální všelidské principy, jak jsou zachyceny v Desateru, což věda také neumí.

Na tom by ovšem nemělo být nic divného - Evropané jsme svou kulturou, svým přičiněním a ze svého svobodného rozhodnutí - jistě ne svým biologickým určením, nebo sociálně-ekonomickými podmínkami, které nás snad determinují. Radikální politické utopie, zprava i zleva, se ovšem vždy snaží dokázat opak.  

Evropané jsme svou kulturou. Na reprodukci Únos Evropy z roku 1910 v představě slavného ruského portrétisty Valentina Serova.  

 

***

V souvislosti s odstartováním procesu evropské integrace po roce 1945 se objevila řada projektů, které měly za cíl vymýtit z evropské historie nacionální či náboženské stereotypy a klišé jako předpoklad pro vnímání evropských dějin bez předsudků a v jejich celistvosti.

To je jistě bohulibá snaha a také předpoklad pro růst vědomí společné kulturní identity a její kontinuity. Základem úspěšného mocenského vzestupu totalitních evropských hnutí byla historická dezinterpretace a důsledné rozbití kulturní orientace společnosti.

Není to ovšem stav, v kterém se nacházíme i dnes? Neděje se tak ne kvůli nárokům totalitní ideologie, ale díky všeprostupující materiální spotřebě, které v růstu nesmí stát žádná kulturní či jiná omezení? Všepožírající materialismus, o kterém ideologové marxismu jenom snili, a systém, který vše přepočítává na peníze, je ovšem pro život společnosti, stejně jako jedince, smrtící. Je to bezpochyby Achillova pata současného Západu, což se jeví čím dál zřetelněji například v porovnání se sociální vitalitou islámské společnosti. Civilisace bez vnitřního etického obsahu degeneruje a umírá a sebedokonalejší technologie ji nezachrání.

Po dvou apokalyptických občanských válkách, z kterých se staly války světové, se Evropa bojí sama sebe, podobně jako se Němci po své nacistické anabázi dodnes bojí německé kultury, ačkoli obě totalitní hnutí byly dvě modernistické vzpoury právě proti Evropě - její kultuře, historii a tradicím od Řecka přes Řím a středověk po humanismus a osvícenství, stejně jako nacismus byl vzpourou proti německé kultuře, která byla organickou součástí Evropy. Posmrtné vítězství těchto totalitních hnutí spočívá i v tom, že se dnešní Evropa bojí ke svým křesťanským kořenům byť jen hlásit.

Glucksmannův (reflektovaný) antihitlerismus, antikomunismus a antikolonialismus je jistě potřebný kámen do základů evropského domu, stejně  jako je hospodářská spolupráce, volný pohyb osob, zboží, služeb a kapitálu. V zájmu naší budoucnosti bychom ovšem taky měli vědět, kdo jsme, odkud jdeme a tedy kam směřujeme, což je důležité nejen pro nás, ale stejně tak i pro okolní svět. Jedině ten, kdo si je vědom sám sebe, není pro své okolí nebezpečný a je schopen vést smysluplný dialog s druhými.

V anketě jednoho historického časopisu, který požádal různé autory o „definici evropských dějin", odpověděl jeden z nejvýznamnějších britských historiků specializující se na dějiny Evropy A. J. P. Tailor: „Evropské dějiny jsou čímkoli, čím je chce historik mít. Je to shrnutí událostí a idejí, poltických, náboženských, vojenských, mírových, seriozních, romantických, blízkých, vzdálených, tragických, komických, významných, nesmyslných, cokoli dalšího, co chcete. Je tu jen jeden omezující faktor. Musí se odehrávat na území, které nazýváme Evropa, nebo z něj vycházet. Jelikož si ovšem nejsem zcela jist, co má tato oblast být, mám velmi málo jasno i o všem ostatním."

To je velmi dobrý základ, abychom o dějinách přemýšleli svobodně a otevřeně. Protože jedině takové dějiny jsou životodárné, mají smysl. Protože to je nejvlastnější smysl přemítání o dějinách, o našemu vztahu k nim a postavení v nich.

Autor: Mgr. Petr Placák, Euroskop