Přejít na obsah

Vyhledávání

23/04/2014 09:44:49


Hlavní menu

Zasílání aktualit o EU


Projekty sjednocené Evropy

Plány na sjednocenou kooperující mírovou Evropu nejsou výmyslem 20. století, kdy Evropa došla na samý práh možnosti sebezničení. O podobě Evropy, kde by byl zajištěn trvalý mír, rozvažovali filosofové, teologové, právníci, politici, umělci, vědci už od středověku.

Následující přehled projektů, návrhů, výroků, myšlenek na to, jak zajistit mírovou koexistenci národů starého kontinentu, zdaleka není výčet všech takovýchto pokusů v minulosti a není to ani jeho účelem. Má ukázat, že lidé v různých dobách, zemích a z různého sociálního prostředí stáli často před podobnými výzvami, před kterými stojíme i my, a přemýšleli o Evropě podobně, jak přemýšlíme my. Vědomí této spřízněnosti napříč staletími by nám mělo pomoci hledět na naši současnost, na sebe samé s odstupem, což je podstatné pro správné chápání věcí.

 

800

Korunovací Karla Velikého na císaře římské říše o Vánocích roku 800 bylo dovršeno obnovení správní a politické jednoty centra západní Evropy, která vzala za své pádem západořímské říše. Zároveň byly tímto aktem položeny základy universality evropského středověku, vycházející z dvojí nadnárodní moci: papežství a císařství. Karolinská říše se sama označovala za Evropu. Vyhraňovala se tak nejen k světu islámu, ale i vůči východní křesťanské Byzanci. Zakladatelé evropského společenství po druhé světové válce se vědomě přihlásili k odkazu Karla Velikého.

1306

Francouzský právník a politický reformátor Pierre Dubios, autor řady politických pamfletů za vlády Filipa Sličného, navrhl v l. 1306-8 vytvořit mezinárodní koncil z řad církevní i světské aristokracie, který by svolával papež a který by byl ve spolupráci s panovníky arbitrem mezi znesvářenými stranami a bránil tak vypuknutí válečných konfliktů na kontinentě. Cílem iniciativy bylo obrátit vojenskou sílu spolupracující Evropy proti vnějšímu nepříteli v době sílících arabských nájezdů.

1310

 

Portrét Danteho na fresce Domenica di Michelino na fresce ve florentské katedrále, která představuje básníkovu Božskou komedii: peklo, očistec v podobě hory se sedmi stupni a nebe.

Jeden z nejvýznamnějších italských básníků Dante Alighieri ve svém spise De monarchia představil visi nové římské říše, která by byla jediná schopna tehdejší společnost obrodit. Říše se měla opírat o očištěné papežství a císařství, přičemž císař měl mít svrchovanou moc ve všech světských otázkách.

1464

Ve snaze dostat husitské Čechy z politické izolace navrhl český král Jiří z Poděbrad vytvořit v Evropě unii křesťanských katolických států, která měla bránit vzájemným konfliktům a společně čelit vnějšímu nepříteli - vzmáhajícímu se tureckému nebezpečí. Unie měla mít společný legislativní orgán a smírčí soudní dvůr, který by rozhodoval spory mezi státy. Předsednictvo unie, které by fungovalo na základě rovnosti hlasů jednotlivých panovníků, mělo rozhodovat o vojenských taženích hrazených ze společné pokladny, do které by členské země přispívaly desátkem svých příjmů. Měla se konat pravidelná zasedání velvyslanců členských zemí, přičemž místo zasedání by se střídalo podle jednotlivých zemí.

A proto toužíce po tom, aby takové války, loupeže, zmatky, požáry a vraždy ... přestaly a úplně byly vykořeněny a chvály hodnou jednotou do potřebného stavu vzájemné lásky a vzájemného bratrství byly uvedeny, rozhodli jsme se ... vytvořit takový svaz spojenectví, míru, bratrství a svornosti, jenž by pro úctu k Bohu a pro zachování víry neotřesitelně trval ... ve formě, jak dále následuje...

(Z návrhu Jiřího z Poděbrad na vytvoření mírové unie křesťanských států)

1516

Holandský humanista Erasmus Rotterdamský vydává spis Instituo principis christiani (Výchova křesťanského vládce), který věnoval budoucímu císaři Karlu V. Tento hlasatel humanistického Západu, který ve svém díle spojuje tradici antické a křesťanské vzdělanosti „zdravého lidského rozumu", podtrhuje význam humanistického vzdělání panovníka, prosazování mírnosti a nekonfliktního soužití států prostřednictvím zajištění rovnováhy mezi křesťanskými knížaty. Na prahu náboženských válek Erasmus vyzval k založení mezinárodní rady biskupů, opatů, učenců a státníků, kteří by se starali o udržení míru v Evropě.

Ve stejné době jako Erasmova Výchova vycházejí další dvě díla, která předurčují vývoj evropského politického myšlení. Roku 1513 vydává Florenťan Niccolo Machiavelli svého Vladaře (Il Principe). Na rozdíl od Erasma Machiavelli naopak oddělil politiku od morálky. Vláda by se podle něj neměla opírat o neměnné principy, převzaté z teologie či filosofie, ale měla by vycházet ze zkušenosti, být pragmatická a podřizovat se právě aktuální situaci. Machiavelliho Vladař se stal předobrazem vlády moderní sekularizované Evropy. Osvícený absolutista pruský král Bedřich Veliký vydal roku 1740 spis Anti-Machiavel, kde uvádí: „Předkládám tyto úvahy o Machiavelliho Vladaři, kapitolu  po kapitole, aby protijed byl nalezen ihned po otravě."

A do třetice anglický státník a myslitel Thomas More vydal roku 1516 svou slavnou Utopii, ve které vypráví příběh fiktivního ostrova ctnostných pohanů, kteří žijí v přirozeném stavu řídíce se rozumem. Rozum obyvatele Utopie dovede ke ctnostem, které předčí i křesťanství, kdy je soukromé vlastnictví nahrazeno vlastnictvím společným.

V Erasmu Rotterdamském, Niccolo Machiavellim a Thomasu Moorovi jako by se konstituovaly tři politické proudy moderní Evropy: křesťansko demokratický, národně liberální a socialistický.

1625

Geniální holandský právník, filosof a dramatik Hugo Grotius (naučil se číst již ve dvou letech a v šestnácti se stal doktorem práv), „otec mezinárodního práva", díky kterému se prosadila svoboda námořní plavby („plavba na moři je volná, i když k tomu nepřivolí žádný vládce") a na kterého se odvolává Společnost národů i OSN, ve svém díle De Jure Belli ac Pacis (O právu války a míru) navrhoval nadstátní shromáždění, kde by se rozhodovaly spory mezi jednotlivými panovníky nezainteresovanými členy, kteří by tak mohli stanovit smír za podmínek přijatelných pro obě strany.

1638

 

Rádce francouzského krále Jindřicha IV. vévoda ze Sully, národohospodář, finančník a diplomat, který se účastnil mírových jednání za třicetileté války, navrhl uspořádání evropských států, které obsahovalo už moderní představu evropské unie. Pro udržení míru a bezpečnosti na kontinentě bylo podle něj nutno založit evropskou federaci, v jejímž čele měla stát reprezentativní čtyřicetičlenná rada, která by hrála roli arbitra. Evropské společenství se mělo skládat z dědičných monarchií a republik, jejichž jádrem měla být Francie a Německo, případně Velká Británie. Cílem projektu bylo nastolení mocenské rovnováhy v Evropě ve prospěch Francie a omezení vlivu Španělska a rakouských Habsburků.

1693

Návrhy na sjednocení Evropy nebyly předkládány jen ve snaze odvést pozornost od vlastních problémů, posílit svůj vliv nebo eliminovat vnější ohrožení, ale přicházely i z důvodů ekonomických. Mnoho let vězněný anglický kvaker a později v Novém světě zakladatel státu Pensylvánie William Penn vydal esej o míru v Evropě. Navrhl v něm zřídit společný evropský parlament, ve kterém by počet národních zástupců závisel na lidnatosti a ekonomické síle jednotlivých zemí. Sněm, který by měl k dispozici evropskou armádu pro vynucení svého usnesení, by se usnášel na základě tří čtvrtinové většiny. Navrhovaný systém měl zajistit bezpečnost a mír na kontinentě jako základní předpoklad pro rozvoj svobodného podnikání v Evropě.

1713

Spisovatel a rozkolnický francouzský abbé de Saint-Pierre uveřejnil návrh, ve kterém plédoval po vytvoření konfederace evropských mocností, která by byla záruku trvalého míru. Panovníci měli mezi sebou uzavřít stálou alianci, nadstátní Svaz národů, který měl být arbitrem na mezinárodním poli. Exekutivním orgánem by byla svazová rada. Tato evropská vláda by se zodpovídala evropskému senátu, ve kterém by se rozhodovalo dvoutřetinovou většinou. Evropská vláda by měla k disposici společnou armádu, která by byla hrazena z pokladny, do které by přispívaly jednotlivé členské státy. Evropská vláda by se nesměla vměšovat do vlád jednotlivých národů, naproti tomu jednotliví panovníci by nesměli bez souhlasu tříčtvrtinové většiny Svazu uzavírat mezi sebou bilaterální smlouvy a vést jednání o výměně území. Obchodní zákony by byla pro všechny národy stejné. Válku by nebylo možné vést proti nikomu, kdo by nebyl společným usnesením svazové rady označen za nepřítele. Cílem návrhu byla bezpečná, mírová Evropa, ve které by se dařilo mezinárodnímu obchodu.

1751

 

První filosof osvícenství Voltaire v historickém díle Století Ludvíka XIV. popsal Evropu jako „jakousi velkou republiku rozdělenou na několik států", které mají stejný náboženský základ a uznávají stejný princip veřejného práva a politiky, mimo Evropu neznámý. Voltaire považoval sjednocení Evropy zdola za utopii - evropští suveréni podle něj nikdy dobrovolně neomezí svou moc ve prospěch jedné ústřední vlády. Podobně jako kdysi Dante snil Voltaire o osvíceném imperátorovi, který by dokázal Evropu sjednotit shora. Ohlížel se po pruském králi Bedřichovi Velikém, na jehož dvoře v Postupimi našel dočasné útočiště. Tato vize ovšem vzala za své poté, co si filosof tropil žerty z králových francouzských veršů a Voltaire nakonec prchl z Pruska do Ženevy.

1758

Jeden ze zakladatelů moderního mezinárodního práva a politické filosofie švýcarský filosof a diplomat Emerich de Vattel napsal ve svém stěžejním díle o právu národů: „Evropa tvoří politický systém, těleso nebo celek, sdružovaný vztahy a různými zájmy národů, jež obývají tuto část světa... Neustálá pozornost, kterou panovníci věnují aktuálním problémům, fakt, že ministři mají svá stálá sídla, a ustavičně vedená jednání vytvářejí z Evropy jakýsi druh republiky, jejíž členové, ať už jsou jakkoli nezávislí, jsou přece jen spojeni pouty společných zájmů a snahou o zachování řádu a svobody."

1770

Francouzský filosof Jean Jacques Rousseau, který byl přesvědčen o tom, že všichni lidé se narodili svobodní a rovní a společnost je tudíž třeba uspořádat tak, aby v ní svoboda a rovnost byly zaručeny právně, jako by šlo o smlouvu uzavřenou mezi jednotlivcem a společností zavazující obě strany, prohlásil: „Nejsou už žádní Francouzi, Němci a Španělé, dokonce ani Angličané, nýbrž pouze Evropané."

1789

26. srpna toho roku přijalo francouzské Národní a ústavodárné shromáždění Deklaraci práv člověka (Déclaration des droits de l´Homme et du Citizen), která proklamovala rovnost občanů před zákonem, svobodu slova, shromažďování, tisku a vyznání a stanovila zásadu, že lidská práva jsou, stejně jako soukromé vlastnictví, přirozená a nemohou být žádnou mocí, suverénem ani státem omezena.

1794

 

Anglický básník William Blake vydal jednu ze svých „nejméně srozumitelných" básní-proroctví nazvanou Evropa, kterou doprovodil obrázkem Stvořitele vyklánějícího se z nebes a vyměřujícího zemi.

1795

Rovněž jeden z největších myslitelů novověku Immanuel Kant se snažil navrhnout projekt soužití evropských národů, který by do budoucna zamezil válkám. V roce 1795 vydal traktát O věčném míru, ve kterém formou psané ústavy navrhoval po vzoru Spojených států amerických systémem federativního uspořádání svobodných států. Zdůraznil přitom, že stát není objekt, kterým se dá disponovat, zdědit jej či koupit, ale je to společenství lidí, které jediné o sobě může rozhodovat.

1796

Konservativní anglický politický myslitel Edmund Burke, který mj. ve svých spisech francouzskou revoluci deklasoval na spiknutí zločinců, vrahů a podvodníků, napsal: „Žádný Evropan se nemůže cítit v žádné části Evropy vyhnancem."

1797

Francois René de Chateaubrind, francouzský diplomat a spisovatel, romantik a roajalista, znechucený francouzskou revolucí a škodami, které napáchala, navrhoval vytvořit celoevropský tribunál, jenž by ve jménu Boha, tedy universálního nadstátního principu, soudil národy i panovníky. V tom viděl jedinou možnost pro obnovení mocenské rovnováhy v Evropě, rozvrácené Napoleonovými revolučními armádami.

1814

V době, kdy Paříž obsadily spojenecké armády Pruska a Ruska, které Pařížané vítali jako osvoboditele, vydal hrabě Saint-Simon, utopický socialista, který se z odporu ke kapitalismu zřekl majetku, společně s historikem Augustinem Thierrym pamflet s „barokním" názvem: O reorganisaci evropské společnosti neboli o nezbytnosti a prostředcích, jak sdružit národy Evropy do jediného politického útvaru a zachovat přitom každému z nich národní nezávislost. Navrhli v něm vytvořit evropský parlament, který by hájil „společné zájmy evropské společnosti". Tzv. Velký parlament, který by stál nad národními parlamenty a byla by mu odpovědná evropská vláda, měl rozhodovat mezivládní spory a přijímat celoevropská pravidla pro podnikání nebo vzdělávání. V parlamentu, ve kterém by byly podle určitého klíče zastoupeny všechny evropské národy, měly zasedat mezinárodně uznávané osobnosti, představitelé vládních úřadů, vědy a ekonomie, které by nehájily pouze partikulární národní zájmy, ale snažily by se prosadit i principy prospěšné celému evropskému společenství.

Saint-Simon měl k výše uvedenému návrhu pádný důvod: Obával se, že dominantní postavení na kontinentu získá Německo a že po francouzské revoluci přijde revoluce německá, která bude ještě daleko ničivější. Tomuto vývoji je možno zabránit pouze spoutáním Německa v rámci evropského společenství, jehož základem a příkladem spolupráce k následování se měl stát britsko-francouzský parlament.

Aby se prorocké vize Saint-Simona uskutečnily, muselo v evropských řekách uplynout ještě moře vody. Evropu zpustošily dvě apokalyptické války a po německé revoluci, o jejíž síle a schopnosti destrukce si do té doby nemohl nikdo udělat představu, se evropské společenství začalo vytvářet kolem francouzsko-německého jádra. To bylo umožněno totální porážkou nacistického Německa.

1815

 

Úspěchy Napoleonových revolučních armád, po dvacet let křižujících starý kontinent, podnítily myšlenku na vznik evropské kolektivní bezpečnosti. Jacques-Louis David na svém světoznámém obraze zachytil velkého francouzského vojevůdce jako dobyvatele, který na svém koni Marengovi překračuje alpský průsmyk Sv. Bernarda.

Po porážce Napoleona vítězné mocnosti Rakousko, Prusko a Rusko uzavřely mezi sebou 26. září 1815 mocenský spolek, tzv. Svatou alianci. Na kontinentě vznikl systém, který je označován jako evropský koncert nebo také evropská harmonie. Mocenská aliance měla představovat myšlenku „křesťanského národa" nadřazeného nad evropskými zeměmi. Aliance, ke které přistoupila Anglie a pak i Francie, proti které byla aliance původně namířena, měla být založena na „solidaritě" panovníků a měla fungovat pomocí „kongresů", schůzek monarchů a jejich ministrů. Systém kolektivní bezpečnosti a spolupráce v Evropě, dohodnutý mocnostmi na Vídeňském kongresu, označují někteří historici za předchůdce moderního projektu kolektivní bezpečnosti, Společnosti národů, Evropské unie a Severoatlantické aliance.

Rozjitřené ovzduší politických jednání po konci napoleonských válek, které přepsaly stávající dějiny Evropy, oživilo myšlenku evropské jednoty. Britský ministerský předseda lord Castlereagh označil ponapoleonskou alianci mocností za „evropské společenství" (the European Commonwealth) a o „společné evropské věci" psal v této souvislosti i slavný skotský spisovatel Walter Scott.

Ministr Ludvíka XVIII., vévoda Talleyrand, který zastupoval Francii na Vídeňském kongresu, vyzval knížete Metternicha, aby jednali jako upřímní Evropané, a nikoliv jako zástupci dvou různých mocností. Měl k tomu i intimní důvody. Oba kavalíry totiž spojovaly milenky-sestry: Kateřina Vilemína kněžna Zaháňská, známa hrdinka z románu Božena Němcové Babička (v Česku se vždy spekulovalo o tom, že Němcová je nemanželské dítě Kateřiny a Metternicha), a Dorota, mladší sestra kněžny, která na Vídeňském kongresu doprovázela Metternichova francouzského kolegu (existují rovněž dohady, že Němcová je spíše dítětem Doroty a jejího dalšího kavalíra, hraběte Clam-Martinice). Jistě i díky tomu mohl - podobně jako Talleyrand - i kníže Metternich prohlásit: „Pro mě Evropa dlouho představuje podstatu vlasti." Tento konzervativní státník, kterého národní dějepisectví vždy představovalo jako ztělesnění zpátečnictví, viděl v nacionalisaci Evropy hrozbu pro vyšší evropskou kulturu, které je ze své podstaty nadnárodní.

 

Je největší česká spisovatelka Božena Němcová dcerou "milostné" diplomacie staré Evropy?

K sjednocené Evropě se hlásil jak Napoleon, který v roce 1821 v jednom ze svých posledních dopisů ze svého vyhnanství na ostrově sv. Heleny navrhoval spojit Evropu nerozlučitelnými federativními pouty, tak i jiný Korsičan, Bonapartův zapřísáhlý odpůrce hrabě Pozzo di Borgo, kosmopolitní roajalista, který hovořil o „evropském společenství" jako o „alianci pro dosažení všeobecného štěstí". Hrabě, který působil jako ruský velvyslanec v Paříži, navrhl s carovou podporou evropské společenství institucionalizovat.

1828-30

Orientalista a historik Francois Guizot vydal Historie de la civilisation en Europe, první moderní syntézu evropských dějin. Guizot ve své práci Evropu představil jako spojení klasického a barbarského světa, které se pak ustavilo jako křesťanského společenství. Charakteristickým rysem Evropy je její vnitřní různorodost.

1830

Italský revolucionář Giuseppe Mazzini, představitel italského národního obrození risorgimenta, hlásal, že osvobozené evropské národy spolu vytvoří federaci svobodných republik.

1836

Mazziniho souputník, největší básník polského romantismu Juliusz Slowacki, na cestě po Itálii napsal verše:

Jestliže Evropa je Nymfa,

pak Neapol je světle modrým okem

a Varšava je srdcem.

Sevastopol a Azov,

Petrohrad, Mitava, Oděsa:

toť trny v jejím chodidle.

Paříž je hlavou,

Londýn límcem škrobeným

a Řím je škapulíř.

1849

Na kongresu míru pronesl slavný romanopisec Victor Hugo výzvu „Spojeným státům Evropy", které si bratrsky podávají ruku přes Atlantik se Spojenými státy americkými.

1863

Otec moderního anarchismu Pierre-Joseph Proudhon ve svém díle Principe fédératif (Federativní princip) vyjádřil přesvědčení, že k tomu, aby mohla federace evropských národů skutečně fungovat, musí se nejdřív posílením samosprávy na všech úrovních decentralizovat velké evropské státy. Jedině tak je pak možno decentralizované mocnosti možno zapojit do procesu evropské integrace. Proudhon mj. považoval národní princip za krok zpět, a na rozdíl od Mazziniho prorokoval, že nacionalismus může naopak tyranii států zvýšit a posloužit jako vhodný ideologický náboj pro nový imperialismus. 

1870

Napjaté vztahy mezi Francií a Pruskem vyvrcholily válkou, ve které Paříž utrpěla drtivou porážku. V konfliktu proti sobě stáli francouzský císař Napoleon III. a německý kancléř Otto von Bismarck, kteří měli dosti odlišné pohledy na podobu budoucí Evropy. Podle Napoleona III. měly evropské národy dospět v „evropskou asociaci", která by se nakonec přetvořila v jakési Spojené státy evropské. I když v tomto směru Napoleon III. mnoho neučinil, přispěl k uzavření smlouvy s Anglií o volném obchodu, která pak byla rozšířena i na další evropské země.

Bismarck naproti tomu v nějaké vyšší evropské společenství nevěřil. „Evropa je jen slovo používané mocnostmi, jež od ostatních požadují, aby se neopovažovaly něčeho se domáhat pod svým vlastním jménem," tvrdil německý kancléř a mohl by si tak podat ruku s dnešními euroskeptiky. Bismarck si ovšem lhal do vlastní kapsy. Nepovažoval Německo za národní stát, který je omezený svými hranicemi, jeden ze států mezi ostatními státy Evropy, ale viděl v něm vůdce Evropy. Ve snaze izolovat Francii rozbil projekt „evropského koncertu", rovnováhy mocností, a v hospodářské otázce Německo vrátil v roce 1879 zpět k protekcionismu.

1876

V Londýně byl postaven pomník krále Alberta, kterého ve skupině symbolizující Evropu podpírají čtyři postavy představující Británii, Německo, Francii a Itálii. Zanedlouho se měla tato Evropa roztrhnout ve dví. 

1877-78

Skot James Lorimer, profesor veřejného práva v Edinburgu, jeden z otců moderního mezinárodního práva, navrhl uspořádání Evropy na federálním základě s evropským parlamentem, vládou, soudním dvorem a stálou armádou, která by byla silnější než národní armády. Lorimerovu návrhu oponoval švýcarský právník J. C. Blüntschli. Sám navrhoval konfederaci velmocí, která by zajišťovala potřebnou arbitráž.

1882

Francouzský filosof a historik Ernest Rennan vyvolal rozruch svou přednáškou nazvanou Co je národ?, ve které napadl představu národa jako něčeho věčného, co je určeno etnicky či biologicky. V narážce na plebiscit v Alsasku.-Lotrinsku pronesl výrok, že „národ je cosi jako každodenní plebiscit". Rennan se vyslovil pro vytvoření „ústřední autority" v Evropě, něčeho ve smyslu kongresu Spojených národů evropských, který by svou rozhodčí roli korigoval národní princip. Národní státy nejsou nic věčného, zrodily se a zaniknou, tvrdil Rennan, stejně jako evropské národy jednou nahradí jeden evropský národ.

Vznik Trojspolku Německa, Rakousko-Uherska a Itálie.

1896

 

Od svého znovoobnovení byly Olympijské hry mnohokrát politicky zneužity. Na snímku berlínský olympijský stadion, který byl postaven pro letní OH v roce 1936, na kterých se chtělo nacistické Německo předvést před světem.  

Po více jak 1500 letech byly v Athénách obnoveny olympijské hry, které se poprvé konaly v roce 776 ante a staly se počátkem řeckého datování.

1900

Před projekty evropské federace byly vlivem sílícího nacionalismu stále více upřednostňovány návrhy na konfederační uspořádání zachovávající autonomii národních států. Kongres asociace absolventů Soukromých škol politických věd v Paříži odmítl myšlenku na „Spojené státy evropské" a vyslovil se pro ligu států, která by zachovávala národní zvláštnosti. Evropská integrace měla být založena na celní unii, která by šla podle účastníků kongresu snadněji prosadit, než politická konfederace. Plán zaujal velkou část francouzských elit, včetně politických, ale ve veřejnosti, zjitřelé nacionalismem a socialistickým internacionalismem, neměl větší ohlas.  

1904

Přes všechny federační a konfederační projekty v Evropě vítězila reálpolitika, která ve snaze zachovat rovnováhu mezi soupeřícími bloky rozbíjela Evropu politicky a oslabovala pocity nějaké vyšší sounáležitosti. Uzavřením spojenecké smlouvy mezi Francií a Anglií, tzv. Srdečnou dohodu, se Evropa definitivně rozdělila na dva rivalizující tábory: Trojdohodu (Francie, Anglie, Rusko) a Trojspolek (Německo, Rakousko-Uhersko, Itálie).

1907

Filosof a teoretik revolučního syndikalismu George Sorel viděl situaci v Evropě - i s jistým zadostiučiněním - jasně: „V Americe byli do federace začleněni lidé, kteří se jeden druhému podobali a žili v podobných státech. Jak chcete udělat federaci ze Slovanů, ať již věřících nebo revolucionářských mystiků; ze zmoudřelých Skandinávců; z ambiciózních Němců, z Angličanů, žárlících na autority; z lakomých Francouzů; z Italů trpících vývojovou krizí; z pytlačících Balkánů či z válečnických Maďarů? Jak uklidníte to klubko štírů, kteří se od božího rána až do noci neustále navzájem štípou? Ubohá Evropa! Proč jí skrývat, co ji v budoucnu čeká? Během necelých deseti let potemní válkou a anarchií, tak jako v minulosti pokaždé dva až třikrát za století."

1919

Narozdíl od Vídeňského kongresu, který evropské monarchie po napoleonských válkách integroval na základě stejných principů legitimity a rovnováhy, Versailleská mírová smlouva rozdělení Evropy dále prohloubila. I když ustanovila vznik Společnosti národů jako garanta mezinárodního práva se smírčím soudem, společnost díky mocenské a politické dezintegraci nenabyla nikdy potřebný vliv a postupně tratila jakýkoli faktický význam. Po první světové válce státy zaváděly národní hospodářské politiky a hospodářskou roztříštěnost kontinentu podtrhla ekonomická krize, která zesílila už beztak silný protekcionismus.

1922

První světová válka, kterou někteří autoři interpretují jako evropskou občanskou válku, odsunula Evropu z dosavadního prvního místa ve světě na druhé. To vedlo mnohé myslitele k tomu, aby znovu promýšleli možnosti evropského sjednocení. Hrabě Coudenhove-Kalergi, po otci Rakušan, po matce Japonec, který vyrůstal v Poběžovicích v jižních Čechách, založil ve Vídni Panevropskou unii. Ve stejnojmenné knize, která vyšla o rok později, se Coudenhove-Kalergi snažil politiky i veřejnost přesvědčit, že sjednocení Evropy je conditio sine qua non pro to, aby se Evropa udržela na špičce světového vývoje - v konkurenci s Amerikou a při ohrožení ruským bolševismem. Postupné degradaci Evropy mělo podle něj čelit vytvoření Spojených států evropských, které ale měly zachovat svébytnost národních států - neměly být federací. Pan-Evropa měla mít radu složenou ze zástupců jednotlivých států, shromáždění delegátů z národních parlamentů a vlastní soudní dvůr. Pan-Evropa by se stala regionální organisací Společnosti národů.

T. G. Masaryk byl jedním ze stoupenců Panevropy. 

Coudenhove-Kalergimu se podařilo získat pro věc řadu vlivných lidí - francouzské státníky Aristideho Brianda, Eduarda Herriota, Léona Blumeho, Čechoslováky T. G. Masaryka a Edvarda Beneše, předsedu německého Reichstagu Konráda Adenauera, rakouského kancléře Ignaze Seipela, a také řadu světoznámých literátů - Paula Valéryho, Paula Claudela, Rainera Mariu Rilkeho, či Španěla Miguela de Unamuno.

1926

Lucemburský průmyslník Emil Mayrisch, stoupenec sjednocené Evropy a německo-francouzského sblížení, založil ocelářský kartel sdružující vlastníky hutí z Francie, Německa, Belgie, Lucemburska a Sárska, který měl předcházet mezinárodním konfliktům.

1928

Spisovatel, politický aktivista a přesvědčený Evropan Gastón Riou vydal knihu Europe, ma patrie (Evropa, má vlast). Evropu představil jako federativní spolek, který je jediný schopen zabránit tomu, aby se Evropa stala vazalem ruské, americké či britské dominace.

1929

Italský diplomat hrabě Carlo Sforza, který v odporu k Mussoliniho politice rezignoval na post velvyslance a odešel do exilu, vydal knihu Spojené státy evropské.

1930

Francouzský státník Eduard Herriot ve své knize Europe navrhoval v rámci Společnosti národů vytvořit evropskou unii, která by zahrnovala i Anglii, s níž si stoupenci evropského sjednocení často nevěděli rady - kvůli britskému impériu, které bylo roztaženo přes celou zeměkouli.

1929

Nejvážnější pokus vytvořit rámec pro evropskou spolupráci byl učiněn o rok předtím. Projekty sjednocené Evropy byly dosud návrhy více méně soukromníků. První evropský státník, který v období mezi dvěma světovými válkami oficiálně navrhl vytvořit společenství evropských států, byl francouzský premiér Aristide Briand. Stejně jako tvůrci Evropy po druhé světové válce si byl Briand vědom, že základem míru a spolupráce v Evropě je německo-francouzské sblížení. Na německé straně měl k tomu ochotného a vstřícného Gustava Stresemanna (oba státníci obdrželi za rok 1926 Nobelovu cenu míru). Ovšem bilaterální francouzsko-německé vztahy byly v nacionálně rozjitřeném období po první světové válce ožehavá věc. Briand chtěl proto francouzsko-německého vyrovnání dosáhnout v rámci organizačního uspořádání celé Evropy.

Při zasedání Společnosti národů v Ženevě 5. září 1929 přednesl Briand projev, ve kterém mimo jiné řekl:

„Myslím, že mezi národy, které jsou geograficky uspořádány tak, jako je tomu v Evropě, musí existovat cosi jako federativní pouto. Takové národy musí mít možnost se kdykoli zkontaktovat, prodiskutovat své zájmy, přijímat společná rozhodnutí, vytvořit si mezi sebou jakési pouto solidarity, které jim - budou-li chtít - pomůže čelit vážným okolnostem, jestliže nastanou. A právě takové pouto se snažím ustanovit. Je zřejmé, že asociace bude působit především v hospodářské oblasti, která představuje nejnaléhavější problém, ale jsem si jist, že i z politického hlediska a z hlediska sociálního může být takovéto federativní pouto užitečné a přitom nenaruší společnou suverenitu národů, jež budou členy dané asociace."

Delegáti 26 zemí, zastoupených ve Společnosti národů, pověřili Brianda úkolem vypracovat k jeho návrhu memorandum. Přes vstřícnost německé strany byl ovšem návrh, který rozhodně odmítla Anglie, zdvořile odložen. Hospodářská krize, která naplno propukla ve Spojených státech, způsobila vzrůst pravého i levého radikalismu, který liberálním visím sjednocené Evropy rozhodně nepřál. Po volebním úspěchu nacistů v roce 1930, a zvláště pak po jejich převzetí moci o tři roky později, už bylo na jakékoli úvahy o sjednocené Evropě pozdě. Starý kontinent musel projít ještě jednou zkouškou ohněm, než se začaly návrhy státníků a myslitelů, kteří viděli dál než k plotu své zahrádky, po druhé světové válce naplňovat.

Autor: Petr Placák, Euroskop

POUŽITÁ, DOSTUPNÁ A DOPORUČENÁ LITERATURA

Norman Davies, Evropa Dějiny jednoho kontinentu. Prostor, Praha 2005, str. 1365

Čtivá příručka evropských dějin od starého Řecka po sjednocení Evropy po pádu komunismu v roce 1989 z pera anglického historika se sympatickým zájmem o dějiny střední Evropy, na prvním místě Polska. „Velké" dějiny autor osvěžujícím způsobem doprovází mnoha zajímavými odbočkami a vsuvkami kulturního, ekonomického, sportovního či třeba kulinářského rázu.

Friedrich Heer, Evropské duchovní dějiny. Vyšehrad, Praha 2000, 768 str.

Přední rakouský kulturní historik ve své příručce, prost ideologických stereotypů, nastiňuje myšlenkové bohatství Evropy od doby po zániku antického světa až do konce 2. světové války. Jedna z nejlepších a nejfundovanějších prací věnovaných košatému vývoji evropského myšlení.

Velké postavy západního myšlení, Slovník myslitelů. Uspořádal Ian P. McGreal. Prostor, 1999, str. 707

Chronologicky založený „kánon" osobností, které podstatným způsobem přispěly k evropskému myšlenkovému bohatství, od Parmenidése až po Alberta Camuse, ve formě přehledné slovníkové příručky.

Ivo Budil, Za obzor Západu, Proměny antropologického myšlení od Isidora ze Sevilly po Franze Boase. Triton, Praha 2001, str. 793 

Rozsáhlý výtah ze základních prací o proměnách evropského myšlenkového diskursu a vlivech, které na tyto proměny působily. Kniha vhodná pro základní orientaci v rozsáhlé literatuře k danému tématu.

Christopher Dawson, Zrození Evropy, Úvod do dějin evropské jednoty. Vyšehrad 1994, str. 246

Rychlý a čtivý vhled do problematiky zdrojů a identity evropské civilizace z pera anglického historika a kulturního filosofa

Pierre Gerbet, Budování Evropy. Karolinum, Praha 2004, str. 450.

Základní příručka francouzského politologa k dějinám evropské integrace po druhé světové válce, s důrazem na francouzské aktivity, doplněná o historický úvod. Užitečný přehled základní literatury k tématu.

Ferdinand Seibt, Zrození Evropy, Průběžná zpráva o posledních tisíci letech. Vitalit, 2004, str. 392

Pohled na utváření charakteru Evropy od doby vrcholného středověku z česko-německého úhlu.

Daniel J. Boorstin, Člověk tvůrce, Historie lidské imaginace. Prostor, Praha 1996, str. 954

Přiručka známého amerického historika zasazuje kulturní imaginaci Západu do světového rámce a souvtzažnosti k jiným civilizacím a kulturám.