Petr Placák, EUROSKOP, 21. května2010
V červnu 1999 se v Boloni sešli ministři školství z 29 evropských zemí, aby podepsali deklaraci o vytvoření Evropského prostoru vysokoškolského vzdělávání do roku 2010, tzv. Boloňskou deklaraci.
Boloňská deklarace zavedla třístupňové vysokoškolské vzdělávání – bakalářské, magisterské a doktorandské, které má být srovnatelné ve všech signatářských zemích. Studium je vázáno systémem kreditů, který má usnadnit mobilitu studentů napříč Evropou.
Profesor Vídeňské university Konrád Paul Liessmann podrobil tento systém vysokoškolského vzdělávání, který vychází z Boloňské deklarace, zdrcující kritice. Ve své knize Theorie der Unbildung. Die Irrtümer der Wissensgesellschaft vydané v roce 2006 ve Vídni (česky vyšla pod názvem Teorie nevzdělanosti. Omyly společnosti vědění loni v nakladatelství Academia) se snaží doložit, že přijetí boloňských kritérií znamená ústup evropského vysokého školství od tradičního universitního vzdělání.
Bakalářské studium
Cílem kritiky Liessmanna je především povinné zavedení tříletého bakalářského studia ve všech vědních oborech. Tím university – v rozporu se svým posláním – dostaly za úkol primárně poskytovat „protovědecké profesní vzdělání. Podle Liessmanna to může mít smysl jen v zemích, které nemají vyvinutý systém odborného školství. Jinde ale takový proces znamená likvidaci smyslu university jako místa vědecké přípravy na povolání, jejímž předpokladem je jednota výzkumu a výuky.
Ideál evropského vzdělávacího procesu: u Bati chodit do školky, u Bati maturovat, u Bati získat za tři roky diplom, u Bati pracovat, u Bati se rekreovat a u Bati nakupovat. Na snímku si šéf Evropské komise José Manuel Barosso třese rukou s Ignácem Hozou, rektorem University Tomáše Bati ve Zlíně. Foto EK
Za celou věcí podle něj stojí politické zadání, které chce vyjít vstříc požadavkům výrobního sektoru na zkrácení doby studia a zvýšení počtu vysokoškoláků orientovaných na hospodářství a praxi. University se tak přizpůsobí systému nižšího školství a postupně se promění ve vysoké odborné školy.
Magisterské studium
Magisterské studium by mělo menšině studentů nabízet onu formu vědecké úrovně, která by měla být universitám vlastní. Problém je ale v tom, že magisterské programy jsou ve vysoké míře předstrukturovány a především v oblasti společenských věd se rovněž řídí soudobými parametry. To podle Liessmanna zásadním způsobem omezí nezávislého bádajícího ducha, který se vymyká představě strukturované a kontrolované vědy – je totiž tím nejdůležitějším, co vysokoškolské vzdělání universitního typu odlišuje od odborných škol.
Koncept, který má své opodstatnění v oblasti aplikovaného přírodovědného a technického výzkumu se podle Liessmanna bez rozmyslu přenáší na vědní obory, jejichž výsledky a ověřovací kompetence jsou ve vysoké míře závislé na práci jednotlivce, který se neřídí normami, danými výhodami, programy a výzkumnými kontexty.
ECTS nebo-li kredity
Liessmann má obzvláště spadeno na systém kreditů (ECTS, European Credit Transfer System), který je součástí boloňského procesu. Měří se jimi pracovní objem, jaký student potřebuje pro dosažení učebního cíle. Kredity se tak udělují za aktivity, které nepředstavují žádný obsahový ekvivalent studia, nýbrž porovnávají jen vynaložený pracovní čas.
Podle Liessmanna tak tato metoda oživila marxistické učení o hodnotě vynaložené práce, která ekonomická věda s pohrdáním odsunula na smetiště dějin: Hodnota studia se měří podle průměrného pracovního času, který na něj byl vynaložen.
A Liessmann ironicky podotýká: Teď už stačí dosáhnout jen toho, aby byly v evropských studijních oborech názvy přednášek, seminářů a modulů všude stejné, doufat v normativní moc a evropské vysoké školství bude sjednocené tak, že všude bude možné studovat to samé – takže pak může každý klidně zůstat doma. Sjednocení, které mělo podpořit mobilitu, ji naopak podváže.
PISA – honba za pořadím
Vzdělávací politika se dnes podle Liessmanna omezuje na sledování pořadí v žebříčcích. Vzdělávací politiku pak lze redukovat na jednu otázku: Na jakém místě jsme? PISA je statistikou OECD a podle něj je prezentována jako mezinárodní pořadí, jaké známe z žebříčku zemí sestaveného podle počtu medailí získaných na olympijských hrách.
Zatímco v klasickém vzdělání šlo o konkurenci různých světonázorových proudů, metod a modelů a také různých forem akademické kultury, myšlenka ohodnocení a seřazení do žebříčku byla od počátku spojená s paradigmatem myšlení podnikové ekonomiky, která školy a university mění v podniky, jež lze poměřovat podle makroekonomických výsledků.
V tomto posunu se podle Liessmanna projevuje základní charakteristika veškeré nevzdělanosti – fetišisace náhodného. To, co může být za určitých okolností velmi smysluplné, se absolutizuje a povyšuje na jediné kritérium.
Universita – školení jak změřit, popsat, zařadit, kvantifikovat, sestavit do žebříčku…
Ratingové agentury
Fetišisace žebříčků je výrazem a symptomem specifické formy nevzdělanosti – chybějícího úsudku. Místo něj nastupují profesionálové, kteří se živí prosazováním principu, že posuzovat znamená kvalifikovat. Ratingové agentury tak zažívají obrovský boom. „Odborníci z těchto agentur sestavují pořadí na základě více či méně transparentních kritérií pomocí testů a evaluací, někdy spíše podle citu a vkusu hodnotitelů, vždy ale za velké peníze.
Co znamená kvalita výuky? Testy a pořadí! Co je dobrá universita? Evaluovat a stanovit pořadí. Jak se projevuje vědecká kvalita? Sestavením žebříčku periodik. Jakým výzkumným projektům dát zelenou? Nechat projekty posoudit a stanovit pořadí!
Ratingové agentury a agentury pro zjišťování kvality se odmítají byť jen náznakem věnovat analýze obsahu, čímž prozrazují, co se v současnosti chápe jako kvalita – je to čirá, nezastíraná a prostá kvantifikace. Tím se opět dostáváme k marxismu.
A akademici se tomuto trendu dobrovolně podvolují. Nikomu se už nezdá zvláštní, že vysokoškolští učitelé jsou kvůli vylepšení vysokoškolsko-didaktických schopností posíláni do poradny pro podnikatele, kde je školí poradkyně s nedokončeným studiem psychologie, nikdo neprotestuje, když se poslední šunt podnikatelské ideologie prodává universitám jako nejnovější výkřik – od blended learning, diversity management až po „bilance vědění.
Žebříčky jako normativní síla
Z autority žebříčků vyplývá zadání, podle něhož se modifikují kultury vědění a reformují systémy vzdělání, aniž by takové zadání bylo explicitně stanoveno. Žebříčky pořadí fungují jako nanejvýš účinná opatření řízení a kontroly, které určují nejen diskuse o hodnotě a kvalitě vzdělávacích zařízení, ale také spouštějí politická, organizační a finanční opatření v oblasti vzdělání. Evaluace a rankingy slouží k odůvodnění krácení rozpočtů, rušení institutů, studijních oborů, dalšího vzdělávání a vědeckých pracovišť, nebo k přesunu finančních prostředků tam, kde se v budoucnu čeká lepší umístění na žebřících.
Při vyhlašování zásadních úkolů evropských universit se dnes podle Liessmanna mluví téměř jen o pořadí na žebříčcích, objemu investic, ukazatelích, počtu absolventů a procentu těch, kteří studium nedokončili. Podstata, o niž jde, otázku po smyslu, funkci a statusu různých vědeckých oborů, otázka poznání a náročnosti vzdělání přitom nehraje žádnou roli. V dýmu kadidla vyhodnocovacích rituálů a kontroly kvality dochází pozvolna k restrukturalisaci celého vzdělávacího systému, kde už nejde o poznání, vědeckou zvídavost a akademické svobody, ale o fantasmata eficience, aplikace, kontroly špičkových výkonů a přizpůsobení, tedy o veškeré podoby nevzdělanosti, tvrdí Liessmann a dovolává se autority Humboldta: „Jakmile se přestane dělat věda, nebo si budeme namlouvat, že ji není třeba vytvářet z hloubi ducha, nýbrž vědecké poznatky lze sbíráním jen extensivně seřazovat, je vše nenávratně a na věky ztraceno.
Podle Liessmanna tragédie, k níž došlo pod tlakem ideologizace a politizace universit v minulém století, se v současnosti opakuje pod taktovkou ekonomisace, avšak jako fraška. Může se stát, že po dokončení boloňského procesu se fraška opět změní v tragédii, a to jak z hlediska společenskopolitického, tak z hlediska vzdělání.
Ačkoli Liessmannova analýza současných trendů v evropském vzdělávacím procesu vyznívá skoro tragicky, člověk přesto po přečtení jeho práce s úlevou vydechne, že to konečně někdo pojmenoval.
Autor: Petr Placák, Euroskop
