„Schengen v Čechách“ aneb Pozdní konec Železné opony


Adam Drda, psáno pro Euroskop

Na konci roku 2007 zmizely z českých hranic kontroly. Co to znamená pro „běžného Čecha“? Vyjádřeno prakticky nic moc: jedete-li třeba autem do Německa, nemusíte zastavit u typické krabicovité budovy, připomínající benzinovou pumpu, nemusíte hledat papíry a ukazovat je chlapíkovi v uniformě. Už pár let patří Česká republika k Evropské unii a ten chlapík většinou stejně nic nekontroloval. Buď rovnou mávnul, abyste jeli dál – nebo formálně mrknul na doklady, zeptal se „Na dovolenou?“ a mávnul až pak. Tedy: bez kontrol je méně zdržování, větší pohodlí.

Motto: „Hranice niesú korzo, aby sa tu volakdo prechádzal!
Gustáv Husák, generální tajemník KSČ a prezident ČSSR

Jenomže s hranicemi je to složitější – nabubřele řečeno: „duchovnější. Pro člověka, který prožil aspoň kus dospělého (či dospívajícího) života v komunismu nejsou hranice jen prostý předěl mezi státy, vymezení teritoria. Když se řekne „hranice a „pohraničí, zní mi to dodnes dobrodružně, temně a zlověstně. Hranice jsou symbol velkého vězení, v němž jsem vyrůstal, symbol policejního státu a mého strachu. Zeď, za níž je svoboda, za kterou se nesmí – místo, kde byly mrtvé polorozpadlé vesnice, kde se rozkládalo záhadné „pásmo nikoho, kde byly elektřinou nabité dráty, střílelo se a umíralo. Když říkám hranice, myslím vždycky „západní.

Zájem, který lidé o události kolem někdejší „železné opony projevují, ukazuje, že asi nejsem s těmihle pocity sám (Česká televize vysílá speciální publicistický cyklus o hranicích, na internetu jsou specializované stránky – http://www.zeleznaopona.cz/, http://www.lahvista.cz/). Je ale otázka, jestli těmto východním pocitům rozumějí obyvatelé někdejší politické západní Evropy. Jestli mohou pochopit, že „Schengen není jen technicky obtížná a ekonomicky náročná konstrukce, zjednodušující život a přinášející jistá rizika (jak známo, někteří Češi kradou, m.j. traktory), nýbrž tečka za dosti děsivou historickou etapou a v některých případech dokonce léčba „individuálních psychických potíží (což vysvětlím na konci tohoto textu).

Ráj udavačů a střelba prap. Kalivody

Mám před sebou policejní hlášení z roku 1949. Hlídka SNB útvaru Mokřiny byla upozorněna občanem z obce Nebesa, že se tam „před malou chvílí dotazoval jeden neznámý mladý muž na směr a vzdálenost státních hranic. Hlídka muže dostihla a praporčík Kalivoda po něm začal střílet. Muž utíkal a Kalivoda střílel znovu, načež „našel tohoto ležeti na zemi na zádech, ruce měl přitištěny na břiše, z čehož (praporčík) usuzoval, že jest raněn… a viděl, že má rozepnuty kalhoty a vyhřezlé střevo. Postřelený byl ošetřen a převezen do nemocnice, z dokladů policisté zjistili, že jde o Josefa Polka, který „přes okamžitou lékařskou pomoc… zemřel v nemocnici asi za 10 minut po provedeném operativním zákroku….

O Josefu Polkovi se toho nedá moc zjistit, ale soudím, že byl jednou z typických pohraničních obětí. Představuju si, že v rudém Československu nechtěl žít, třeba měl venku rodinu, přátele, třeba mu hrozilo zatčení kvůli rodinnému původu nebo kvůli angažmá v odboji. Povolení k výjezdu by nikdy nedostal, tak to zkusil na vlastní pěst přes karlovarsko. A protože hranice byly rájem udavačů, stačilo, aby „spořádaný občan zvedl telefon a přičinil se – a Josef Polek byl odstřelen jako škodná. Kolik lidí dopadlo podobně?

Statistika Úřadu pro vyšetřování zločinů komunismu konstatuje: v letech 1948-1989 při pokusu o útěk do Rakouska či Německa bylo 145 osob zastřeleno, 96 usmrceno elektřinou, 11 lidí prokazatelně utonulo při útěku, dalších cca 50 utopených našla policie v pohraničních řekách. 16 osob spáchalo sebevraždu.

Zatčených nešťastníků bylo v letech 1948-1989 pochopitelně mnohem víc než mrtvých. Zřejmě navždycky si budu pamatovat třeba příběh Otto Neumana, pocházejícího z česko-německé rodiny. Dopadli ho 30. října 1949, když se snažil dostat za svou láskou, Němkou, která se vystěhovala z Československa. Šel stejnou cestou jako zmíněný Josef Polek – přes ašský výběžek. Nebyl nijak zvlášť připravený, měl jen mapu a pistoli, kterou našel po válce v lese. V Chebu se naivně svěřil taxikáři, že chce „za kopečky. Taxikář mu navrhl, že ho odveze za kamarádem převaděčem – a dovezl ho rovnou policejní hlídce.

Otto Neumann později vzpomínal: „Řekli mi, ať si vystoupím. Stál tam voják se samopalem, zavedl mě dovnitř a přikázal mi, abych otevřel chlebník. V něm jsem měl mapy. Prohlížel si to a najednou řekl ,ruce vzhůru!‘. Věděl jsem, že je zle. Vlevo stál další voják se samopalem a naproti mě policajt. Nic jiného mi nezbylo. Začal jsem zvedat ruce, ale teď jsem si říkal buď, anebo. Sáhl jsem do kapsy pro pistoli. Pistole se mi zadrhla v kapse za mušku. Policajt ke mě přiskočil a srazil mě k zemi. Neumanna ztloukli a dostal pak 19 let za velezradu a pokus o vraždu. Skončil v uranových dolech a svou milou už nikdy neviděl.

Kameny – divadelní hra v režii StB

O událostech na hranicích, zvláště o těch, které se staly v 50. letech, se dá vyprávět jedna historka za druhou (zpravidla jsou ověřitelné vzpomínkami i archivními dokumenty). Existovaly třeba stovky tzv. agentů-chodců, mužů, nezřídka válečných veteránů, kteří uprchli před komunismem a začali pak spolupracovat se západními rozvědkami. Končili dřív nebo později v rukách Státní bezpečnosti a v pracovních táborech, jako například spisovatel Ota Rambousek nebo veterán z východní fronty Jaroslav Grossmann, oba oběti udavačů.

StB využívala uzavřené hranice k rozsáhlým provokacím, jako byla akce Kameny, při níž policie sehrála cynické divadlo pro chudáky, kteří se toužili dostat pryč z rudého ráje. Převaděči byli agenti tajné policie a zavedli uprchlíky k „německé hlídce, kterou opět hráli převlečení agenti. Uprchlíci pak vypovídali před „americkým důstojníkem (zase agent) o svých antikomunisticky smýšlejících přátelích, aby je nakonec další agenti StB „unesli zpátky do vlasti, kde byli postaveni před soud a jejich přátelé pozatýkáni. Představení se pochopitelně nekonalo „na čáře, ale v bezpečné vzdálenosti.

Od roku 1953 byl na hranicích dvou a půlmetrový plot, nabitý vysokým napětím, tzv. stěna smrti. K plotu se váže jméno Ludvíka Hlavačky – důstojníka StB, postavy jako z hororu. Měl pověst konfidenta Gestapa, v 50. letech působil na vyšetřovně StB v Uherském Hradišti, kde zkonstruoval elektrický mučicí přístroj. Po studiích v SSSR se stal velitelem Pohraniční stráže a nakonec náměstkem ministra vnitra. Přestože měl podle historiků Hlavačka zásadní odpovědnost za smrtící zařízení na hranicích, dožil se v poklidu a bez potrestání vysokého věku, zemřel nedávno, stár devadesát čtyři let. Střílející a nahánějící pohraničníky, kterým Hlavačka velel, představovala komunistická propaganda jako národní hrdiny, tvrdé muže, bdící nad naším „lidově-demokratickým bezpečím. Když mi bylo tak šest, sedm let, ukazovali se nám na pionýrském táboře, předváděli výcvik „samostatně útočícího psa, který dovedl strhnout „narušitele k zemi. Jedno takové zvíře vystavovali vycpané v muzeu SNB.

Lidé překonávali hranice nejrůznějšími způsoby a po celou dobu trvání komunismu – shrnout jejich osudy v jednom článku je nemožné, dokumentaristům z ČT na to zatím nestačil ani ten dlouhodobý seriál Příběhy Železné opony. Ale aspoň pro ilustraci: V roce 1951 unesl strojvůdce do Německa vlak s více než stovkou lidí, třicet čtyři jich na Západě zůstalo. Roku 1961 prorazila poblíž Českých Velenic hraniční zátaras podomácku upravená tatrovka se sedmi lidmi na korbě. V roce 1966 přecválali dva muži kolem policejní hlídky na koních. Za normalizace v 70. a 80. letech se lidé snažili uprchnout, schovaní v kufrech aut západních turistů, unikali v malém tanku, vyrobeném ve stodole. Jedna moje známá z Francie převezla vlakem na Západ pronásledovaného českého hudebníka – podobal se jejímu francouzskému kamarádovi, vyvezla ho tedy odvážně na francouzský pas…

Ale aby se článek uzavřel a naplnil, nutno připojit závěr v poněkud osobním duchu. Někdy v roce 1988 jsme s kamarádem Svatoplukem vymysleli, že se taky dostaneme „na Západ. Bylo mi šestnáct a byla to dost šílena pubertální myšlenka: Sváťa měl bratrance Rakušana, který pravidelně jezdil do Prahy, vymyslel tedy (archivy ukazují, že nebyl sám), že se schováme do jeho AUDI, do kufru nebo za zadní sedačky. Tvrdil, že bratrance nikdo nikdy nekontroluje, že je to „sichr. Naštěstí byl Rakušan rozumný člověk a poslal Sváťu do háje (pokud se ho můj kamarád vůbec kdy na něco ptal). Ten plán ve mně ale zůstal jako silná vzpomínka – a nepochybně přispěl k tomu, že kdykoli jsem po roce 1989 přejížděl hranice, cítil jsem lehké mrazení a úlevný, svatý pocit, dosáhl-li jsem druhé strany. Příjemný policista je pořád policista, formální kontrola je pořád ještě kontrola. Teď je to pryč a zdá se mi, že jsem o něco normálnější než dřív.

Autor: Adam Drda

Sdílet tento příspěvek