Petr Placák, EUROSKOP, 28. června 2010
Německý Ústavní soud minulý pátek rozhodl ve prospěch dcery, která se řídila přáním své matky a odpojila ji od umělé výživy. Přání pacienta je podle soudu na prvním místě. Ač to nemusí být na první pohled zřejmé, s euthanasií je spojena celá řada problémů a otázek, který se dotýkají samé podstaty evropské civilisace.
V inkriminované soudní při šlo o to, zda lze odpojení od výživy považovat za eutanazii pasivní nebo aktivní, která je v Německu nezákonná.
Německý soud posílil právo na eutanazii za určitých podmínek
Celá problematika euthanasie a diskuse kolem ní je ideální laboratoř pro zkoumání hodnotového či myšlenkového zázemí současné evropské společnosti. Každý má právo na smrt, hlásal titulek článku zabývající se výše uvedeným případem v sobotním vydání MfDnes a pěkně tak demonstroval, jak je celá věc problematická – „právo na smrt jistě každý má, podstatný rozdíl je ovšem v tom, kdo toto právo nárokuje: je to „právo soukromé nebo veřejné? Všechny totalitární režimy, které opanovaly veřejný prostor, v tom měly jasno.
Historie
Jsou to především evropské dějiny minulého století, které nás nabádají, abychom k celé věci přistupovali s nejvyšší obezřetností. Když v roce 2002 holandský (a po něm i belgický) parlament uzákonil euthanasii, média o tom informovala, že Holandsko tak učinilo jako první stát na světě, přičemž to bylo zpravidla podáváno tak, že to je něco, co opět o kousek rozšiřuje naše svobody a obohacuje evropské pojetí lidských práv. Je tomu skutečně tak?
Ty nebo já? se jmenuje obraz na plakátu rakouské malířky Marie Lassnig, která si ve svých 90 (!) letech dělá legraci z euthansie – tedy ze smrti, ze stáří, z mládí, ze společnosti, ze sebe… Foto Euroskop
Nacisté
První stát, který zavedl euthanasii do praxe nebylo Nizozemí, ale nacistické Německo. Stalo se tak na základě vůdcova výnosu z října 1939 antedatovaného k 1. září 1939 – počátku druhé světové války, která měla podle představ nacistů zásadním způsobem urychlit přeměnu světa v nový světový řád. Program euthanasie přitom hrál v nacistické visi nového světa nemalou roli a už jen samotný tento fakt by nás měl v diskusi o euthanasii znepokojit. Koneckonců, text Hitlerova výnosu, kterým byl program euthanasie ve třetí říši zahájen, by mohl být bezevšeho použit i dnes: „Říšský správce Bouhler a MUDr. Brandt jsou pověřeni rozšířit pravomoci zvláště určených lékařů tak, aby po lidském posouzení nevyléčitelně nemocných a po kritickém zhodnocení jejich zdravotního stavu mohla být dotyčným poskytnuta smrt z milosti. „Výsadu smrti z milosti nacističtí lidumilové připravovali pro lidi postižené schizofrenií, senilitou, nevyléčitelnou paralýzou nebo pro slabomyslné a ty, kteří v psychiatrických ústavech trvale pobývají déle než 5 let
Holocaust
V projektu euthanasie si nacisté vyzkoušeli, jak lze likvidovat určité předem ohraničené skupiny lidí pomocí kombinace „lékařských, úředních, policejních a dalších opatření. Dobrodiní „humánní smrti mělo být původně vyhrazeno jen pro postižené Germány. Dynamičnost a celková radikalisace nacistického projektu lepší společnosti, které akcelerovaly s vypuknutím druhé světové války, toto privilegium rozšířily i na „neárijce – především obyvatele židovského původu, a to bez ohledu na jejich duševní zdraví. Jen tak na vysvětlenou: příkladný, osobně slušný úředník Adolf Eichmann proti Židům osobně nic neměl – v rámci rasové hygieny pouze nacisté poskytovali „méněcenným lidským jedincům smrt z milosti, a to „humánní metodou.
Liberální společnost
Jistě, to byl zločinný nacistický režim – co s tím ale máme společného my, dnes? Současná liberální společnost euthanasii legitimisuje údajným soucítěním s trpícím a kvalifikovaným souhlasem toho, jenž má být s požehnáním státu sprovozen ze světa. Sebevíce proklamovaný altruismus však nemůže zastřít skutečnost, že v případě usmrcení trpícího pacienta se rovněž jedná o ukončení života člověka, který není společnosti již nijak k užitku – naopak, stojí ji nemalé finanční prostředky, příbuzným pak zbytečně ztrpčuje život. Vlastně se dá říct, že se trápí všichni: pacient, společnost i příbuzní, a náš na první pohled příkladný altruismus hned nabírá poněkud jiné zabarvení.
Můžeme se ptát, proč má ony společenské a příbuzenské trable na sebe vzít zrovna ten nejslabší, když je navíc v posledním tažení? Protože si to vybral sám! zní odpověď, která jakoby chtěla zakrýt pochybnosti: A nechceme to také – či dokonce především – my, společnost a láskyplní příbuzní, které to celé tak stresuje? Nepomohli jsme náhodou nemocnému k jeho „svobodnému rozhodnutí také my, zdraví, kteří to od něj očekávají? Neznáme snad sebevýčitky starých lidí, že jsou mladým jen na obtíž? Uzákonění a praxe euthanasie bezpochyby svobodné rozhodnutí stařím či nemocí oslabených lidí jen dále zdeformuje.
Převozníci do říše mrtvých
Praxe euthanasie ovšem zdeformuje i lékařskou profesi. Jak se asi bude vyvíjet postavení lékařů, kteří budou rozhodovat o tom, zda-li je stav pacienta beznadějný a doporučovat ho k euthanasii? Vytvoří se snad jakási kasta profesionálních převozníků do říše mrtvých?
Je omyl si myslet, že euthanasie je soukromá záležitost, osobní věc každého umírajícího pacienta. Euthanasie se stejnou měrou týká jak pacienta tak i lékaře. Z toho prvního dělá šrot, který už nemá cenu, aby mu byla věnována další péče, z lékaře zase úředníka, soudce a vykonavatele rozsudku v jedné osobě. Euthanasie poznamená celou společnost.
Smrťák jako státní úředník? Foto Euroskop
Stát a smrt
Jakmile stát tak nekompromisním způsobem, jako je přijetí zákona, vstoupí do de facto nejintimnější ze všech pozemských věcí, jako je umírání, začíná totalitní nárok státu i na ty nejzažší zákoutí lidského života. Kde tento nárok skončí? Bolest, kterou trpí konkrétní lidská bytost, je instrumentalizována a stává se nástrojem státní politiky. Místo přirozené pomoci individuálního charakteru, soucítění příbuzných, přátel, lékařů nastupuje zákon. Ať vyrazíme s euthanasií jakýmkoli směrem, stále nás to vrací ke dveřím do předpeklí.
Šíření humanity
Stejně jako se v nacistickém Německu neustále rozšiřovaly kategorie osob, na které se Gnadetod vztahovala, můžeme počítat i dnes s postupnou emancipací euthanasie: její praxe se zbyrokratisuje a začne se řídit svou vnitřní zákonitostí – bude mít tendenci růst, nabývat a vyhlédat stále více potravy pro to, aby se uživila a zdůvodnila svou existenci – zvláště, vstoupí-li do celé věci ekonomická racionalisace, která je liberální společnosti vlastní. Proč se např. starat o duševně těžce postižené lidi, kteří si spotřební svět kolem sebe sotva uvědomují, když by ušetřené prostředky šly použít třeba na vzdělání zdravých afrických dětí?
Ministryně zdravotnictví Els Borstová za nizozemské levicové liberály kdysi navrhla, aby každý starý člověk – nikoli jen ten, který je nevyléčitelně nemocný a trpí – měl právo požádat o smrtící pilulku a ukončit tak svůj život. Po uzákonění takovéhoto nápadu by se ze starých lidí vlastně stali společenští bezdomovci: jejich jediným vykoupením by byla smrt, tedy milosrdná smrt.
Válka generací
Můžeme si dobře představit, jak tlak na rozvolnění pravidel pro možnost euthanasie bude narůstat ve společnosti, kde se život lidí neustále prodlužuje, zatímco se rodí stále méně dětí, populace nezadržitelně stárne a kde bude 40 ročníků lidí v produktivním věku pracovat na 30 ročníků důchodců? Při této představě naskakuje husí kůže na těle.
Co je legitimní
Otázek spojených s problémem euthanasie je hora a všechny se nějakým způsobem dotýkají základů naší civilisace. Je ale důležité si uvědomit rozdíl mezi euthanasií, tedy tzv. asistovanou sebevraždou s pomocí jedu, smrtící injekce etc. s diskusí, jak dlouho uměle udržovat při životě umírajícího člověka napojeného na přístroje, což je otázka naprosto legitimní. To byl i případ, o kterém rozhodoval minulý pátek německý Ústavní soud.
Společenská tabu existují ne z tohoto důvodu, aby omezovala lidskou svobodu, ale naopak, aby ji pomohla uchovat. Základní tabu židovsko-křesťanské kultury, na které je postavena celá evropská společnost, je nedotknutelnost osobní integrity každého lidského individua od kolébky po hrob bez ohledu na to, jde-li o dítě či dospělého, bílého nebo černého, zdravého či nemocného, plného života nebo umírajícího. Jestliže začneme dělit lidi na ty nemocné, které lze usmrtit – byť třeba i na jejich přání – a na ty zdravé ostatní, pootevíráme tím dveře k degradaci člověka jako takového. I když Hrušínský v Herzově Spalovači mrtvol je jistě dokonalý.
Autor: Petr Placák, Euroskop