Petr Placák, EUROSKOP, 25. srpna 2010
Australské parlamentní volby, ve kterých proti sobě stáli opoziční konservativci Tonyho Abbotta a labouristé premiérky Julie Gillardové, podle všeho skončily nerozhodně – o podobě budoucího vládního kabinetu tak rozhodnou nezávislí kandidáti.
Julie Gillardová by nebyla hlavou labouristické strany, aby v předvolební kampani nezvedla otázku takové podle mnohých přežité a archaické instituce jako je monarchie – Austrálie, jejíž formální hlavou je dosud britský panovník, by podle ní měla v budoucnu vystoupit z britského Společenství a stát se republikou.
Gillardová chce, aby se z Austrálie v budoucnu stala republika
Australské parlamentní volby skončily patem
Potvrdí australské volby ženský triumvirát v čele země?
To je samo o sobě poněkud zpozdilé. Aktuální tyto otázky byly před plus minus dvěma sty lety, nebo po první a po druhé světové válce a přitom předem neplatila rovnice: nezávislost = svoboda, právo a spravedlnost. Na nezávislosti příliš často vydělaly místní elity, které centrální vláda omezovala v jejich rozletu za mocí a bohatstvím, zatímco pro společnost jako celek to byl spíš krok zpět.
Přeji královně, aby žila ještě dlouho a spokojeně. Australská premiérka Julia Gillardová na tiskové konferenci v australské Canbeře 15. července 2010. Foto AP
Dobře je to vidět například na přístupu kolonistů k domorodcům. Kdyby se Austrálie stala v 19. století nezávislou republikou podobně jako Spojené státy, je více než pravděpodobné, že by byl osud australských domorodců zpečetěn. I když jejich situace byla i tak katastrofální, britská vláda se aspoň snažila z dálky 12 000 mil brzdit bezohlednost kolonistů a britský parlament jmenoval v letech 1838-39 ombudsmany pro věci aboriginů v Novém Jižním Walesu a v Západní Austrálii. Takové zábrany v době, kdy Spojené státy vedly válku proti indiánům, neexistovaly.
Každopádně vyhlášení nezávislosti amerických kolonií bylo pro Austrálii osudové. Trestanci, kteří se dosud vyváželi do Ameriky, se začali hromadit v anglických věznicích, které byly přeplněny, a provizorní věznice se
zřizovaly v přístavech na vysloužilých lodích. Zbývala už jen otázka, kam ty lodě s jejich nežádoucím nákladem poslat.
I přes svou vzdálenost byla nakonec zvolena Austrálie. V Evropanech 18. století vzbuzoval nově objevený australský kontinent kvůli své červeně zbarvené půdě představu rudé planety Marsu, která sice nepůjde osídlit, ale země by se mohla využít jako ideální trestanecká kolonie. Vedle snahy zbavit se trestanců hrály ovšem roli i úvahy geopolitické, a sice otázka pojištění nadvlády Británie v Jižním Pacifiku.
A tak v roce 1787 ve známém příběhu vyplula z britského Portsmouthu skupina jedenácti lodí s prvními trestanci, aby po osmi měsících lodě dorazily do Botany Bay, kde je dnešní Sydney.
Není ovšem pravda, že mezi deportovanými byli jen zločinci – do Austrálie byli posíláni lidé i za politické delikty, zatímco ti kriminální byli ponejvíce drobní zlodějíčci: za sebemenší majetkové delikty byly ovšem tehdy tvrdé tresty.
Po odpykání trestu byla odsouzeným dána možnost založit si vlastní živnost a tak se jen málokterý z nich rozhodl vrátit zpět do Anglie. Svobodných osadníků tak v Austrálii přibývalo, Nový Jižní Wales se změnil v prosperující kolonii a během několika desítek let se z trestanecké kolonie stal cíl pro emigraci.
Pod osvíceným despotismem, na základě přísného vězeňského řádu došla Austrálie ke stejnému cíli jako Spojené státy, které byly založeny puritány na náboženské a ekonomické svobodě. A Evropa? Ta se potácí přesně uprostřed mezi Amerikou a Austrálií.
Takže hezký zbytek dovolené.
Autor: Petr Placák