Petr Placák, EUROSKOP, 30.srpna 2010
Média uplynulý týden informovala o 30. výročí založení polských nezávislých odborů, které znamenaly zlom v dějinách sovětského impéria – od založení Solidarity vedla přímá cesta ke zhroucení celého komunistického systému. Včera bylo jiné datum, také důležité pro cestu našich národů ke svobodě, ale připomněl si jej málokdo – ČTK k tomu nevydala jedinou zprávu.
Před 66 lety 29. srpna 1944 vypuklo na Slovensku delší dobu připravované povstání. Tato navýsost ocenitelná událost nebyla ovšem přijata jednoznačně a určitá rozpačitost nad SNP trvá bohužel dodnes. Může za to fakt, že si povstání na jedné straně přivlastnili komunisté a na druhé straně jej zuřivě odmítali slovenští pohrobci luďáckého režimu.
Češi a Židi
„Česi a Židia, ktorí sa mali počas piatich rokov existencie Slovenskej republiky dobre, koncom augusta tohoto roku sa otvorenie spojili s nepriaťelskými parašutistami röznych národností a začali otvorenú vzburu proti Slovenskej republike, tvrdil tehdejší slovenský prezident Jozef Tiso. Podle interpretace slovenské vlády bylo povstání dílem podvratných živlů a nepřátelské ciziny, roduvěrní Slováci s tím neměli nic společného.
Ve skutečnosti to ovšem bylo tak, že v roce 1944 už dávno pohaslo nadšení části slovenské společnosti z nečekaného získání samostatnosti a většina obyvatelstva měla beznadějně zkompromitovaného ľuďáckého režimu, který zemi zavlekl do války, plné zuby.
SNP bylo jednou z mála světlých stránek dějin Československa po roce 1938. Na archivním snímku odjezd povstaneckých vojáků na frontu u Priekopu. Foto archiv čtk
Komunisté
Klerofašistický režim se ovšem v roce 1944 nacházel v takové bídě, že mu nic jiného nezbývalo, než povstání odsoudit. Z druhé strany bylo ovšem SNP léta zneužíváno komunisty, kteří se po válce pasovali do čela protinacistického odboje, což je ovšem z hlediska historické pravdy obzvlášť perversní: komunisté Hitlerovu útočenou válku zpočátku interpretovali jako vnitřní záležitost „imperialismu, pak si s německými „soudruhy rozdělili východní Evropu a když Hitler k nelíčenému úžasu Stalina svého spojence napadl, Moskva boj proti Berlínu nebrala jako válku obranou či osvobozovací, ale od samého počátku hleděla na to, jak by válečný konflikt využila k podvrácení západní společnosti.
Podobně i slovenští komunisté, kteří se spojili s občanskými politiky ve Slovenské národní radě, která připravovala povstání, usilovali o zavedení jiného druhu diktatury a o spojení Slovenska s SSSR. Na samotné povstání ovšem neměli bratislavští komunističtí intelektuálové (druhdy „kavárenští povaleči) vliv. Jeho páteř tvořili vlastenečtí důstojníci slovenské armády, ke kterým se přidali – po porážce povstání a ústupu části povstalců do hor – lidé z okolních vsí a vesnic, včetně odbojářů z celé Evropy, vězňů uprchlých z transportů etc. V horách se sešli lidé ne na základě nějaké společně sdílené ideologie, levé nebo pravé, ale z odporu k agresorovi a z vlastenectví, což je cit universální.
Byli to především sami komunisté, kteří se z řad protinacistického odboje vyloučili jednou provždy sami: Když se dostali v únoru 1948 k moci, navázali na své spojenectví z roku 1939 s nacisty – začali pronásledovat, zavírat, mučit a popravovat protinacistické odbojáře nejen ze Západu, ale i z Východu, a to včetně partyzánských velitelů SNP. Preventivně všechny, o kterých se domnívali, že by jim mohli díky své za války projevené statečnosti být nebezpeční.
Demokraté
SNP se stalo objektem nízkého politikaření a přepisování historie od samého počátku. Svůj podíl na tom měla i londýnská vláda, která dost dobře nevěděla, co s ním. Když bylo po válce, tak se morálně rozložená exilová vláda, poznamenaná mnichovanstvím, spojila s komunisty – vyšachovala domácí odboj ze hry, aby se pak sama podílela na dalším Mnichovu v únoru 1948.
Toto podivné mnichovanství, neschopné ocenit odpor proti agresi, v modifikované podobě přežívá dodnes, včetně luďácké optiky o židobolševickém (v politicky korektnějším podání o bolševickém) charakteru povstání (na Slovensku) nebo se o něm jednoduše mlčí (v Česku), což je možná ještě horší.
SNP je přitom společnou historií Čechů a Slováků, jedna z ne mnoha světlých stránek dějin Československa po roce 1938. Iniciátoři povstání, a stejně tak i většina jeho účastníků, jej považovali za součást československého odboje. V širším pojetí protinacistického odboje, který je jedním z konstitutivních prvků poválečné demokratické Evropy. K čemu vlastně máme svobodný český stát, když se nedokážeme hlásit k tradicím, které naši svobodu utvářely?
To je pochopitelně řečnická otázka. Tak příjemný začátek nového školního roku.
Autor: Petr Placák