Petr Placák, EUROSKOP, 18. října 2010
Nadnárodní instituce byly vytvořeny proto, aby umravňovaly silné a chránily malé. Někdy se zdá, že Praha to dodnes nepochopila.
Podle Jiřího Schneidera, prvního náměstka ministra zahraničních věcí nevyužívají Češi v zahraniční politice příležitosti, naopak je považují za hrozby: „Promítá se to do vztahu k EU, kterou vidíme jako hrozbu a ne jako možnost násobit vlastní síly, uvedl Schneider.
To je přesné. Můžeme se jen ptát, kde má zdejší neschopnost pohybovat se na mezinárodní scéně kořeny. Bezpochyby je to dané historickým vývojem, kdy Češi s úpadkem své státnosti po Bílé Hoře postupně přicházeli o elity, které je reprezentovaly. České moderní národní uvědomění se pak utvářelo nejen v opozici proti německé konkurenci, ale i proti „odrodilé aristokracii. Přitom to byla právě tato nadnárodní společenská vrstva, která díky svým příbuzenským vztahům a kontaktům napříč kontinentem hrála vždy tradiční úlohu v diplomacii.
Československo ovšem svými proklamovanými antiaristokratickými postoji nikdy nedokázalo tento potenciál využít. I když určité pokusy v tomto ohledu byly podnikány, členy starých rodů, kteří byli ve službách čs. diplomacie, bychom mohli spočítat na prstech jedné ruky. Tato nevýhoda se například ukázala kolem horečnatých jednáních v roce 1938, kde měla sudetoněmecká strana (a podobně i maďarská strana) v Anglii díky stykům své aristokracie často exklusivní slyšení.
Jsou nadnárodní instituce a společnosti, jako je či byla EU, církev, šlechta (Židé nebo třeba jezuité) svou povahou protinárodní? To řeší národovci už od doby svého vzniku v 19. století. Na archivním snímku z 15. září 1948 žehná papež Pius XII. italské mládeži v Římě u příležitosti oslav 80. výročí založení organizace italské křesťanské mládeže. Foto archiv čtk
Tento ideologický pohled na české národní zájmy zužoval čs. diplomacii manévrovací prostor a také ji zaváděl na scestí. Tak například ještě do poloviny 30. let – dávno poté, co se v sousedním Německu chopil moci Hitler, spatřovala Praha největší nebezpečí v restauraci Habsburků v Maďarsku.
A podobně to bylo i s pražským zbytečně proklamovaným antikatolictvím, ačkoli Vatikán byl ten poslední, kdo by snad Československo nějak ohrožoval – naopak Řím se svým služebně nejstarším diplomatickým sborem na světě s nejrozsáhlejšími konexemi mohl být mladému státu na mezinárodní scéně v mnoha ohledech nápomocen a mohl jej pomoci upevnit i vnitřně: ve vztahu Čechů s většinovým katolickým Slovenskem a částečně i ve vztahu Prahy s českými Němci. Přesto jen kvůli furiantství pražské vlády došlo v roce 1925 ke zcela zbytečné ideologické roztržce s Římem, která státu mezinárodně nepřispěla a poškodila jej vnitřně. Je náhodou, že Česká republika je poslední postkomunistický stát, který dosud nemá s Vatikánem uspořádané vztahy?
Neschopnost vidět zahraniční politiku realisticky a s odstupem tradičních mocenských elit vyústilo v tragédii po roce 1938. Ačkoli nás v Mnichově podrazila jedna francouzská a jedna anglická vláda, které se také brzy na to poroučely, Češi a jejich reprezentace si Mnichov přeložili rovnou jako zradu Francie a Anglie, potažmo celého Západu a tedy se obrátili směrem na východ.
Tak se stalo, že čs. „největší zahraničně politický stratég Edvard Beneš „zajistil po roce 1945 existenci Československa připoutáním k militantnímu stalinistickému Sovětskému svazu, a to včetně vnitropolitického uspořádání, proti totálně poraženému nacistickému Německu, které se stalo základem stability poválečné demokratické a mírové Evropy. Tomu se říká trefa. Jen věčné pražské furiantství, které je zcela odtrženo od politické reality, si tak mohlo v roce 2004 „vítězně deklarovat, že Edvard Beneš se zasloužil o stát. Je snad česká politická puberta věčná?
Autor: Petr Placák