Petr Placák, EUROSKOP, 15. listopadu 2010
V září tohoto roku jsme na internetových stránkách Euroskopu vyslovili názor, že by evropští politici neměli téma islámu přenechávat domácím extremistům. O několik týdnů později německá kancléřka Angela Merkelová vystoupila s kritikou integrace muslimů do německé společnosti.
V reakci na švédské parlamentní volby, ve kterých výrazně posílila radikální pravice, jsme evropské demokraty vyzvali, aby vzali téma přistěhovalectví a otázku integrace především muslimských komunit do evropské společnosti z agendy populistů a nacionalistů a postavili diskusi o tomto stále aktuálnějším problému na solidní a vážný základ a pomohl jej tak odpovědně řešit.
Evropský islám, téma pro demokraty
Německá kancléřka Angela Merkelová byla první, kdo „nás vyslyšel. Na setkání s mladými členy své Křesťanskodemokratické unie (CDU) prohlásila, že v zemi, kde žijí čtyři miliony muslimů, se neosvědčila strategie, že se lidem z různého kulturního prostředí umožnilo žít vedle sebe, aniž se integrovali. „Tento multikulturní přístup selhal, naprosto selhal, prohlásila.
Merkelová: Snahy vytvořit multikulturní společnost selhaly
Merkelová vyslovila otevřeně to, co je řadu let evidentní ve všech evropských zemích s početnou muslimskou menšinou. Problém integrace muslimské menšiny do většinové evropské společnosti se nás dotýká ovšem hlouběji, než jsme ochotni si sami připustit. Islámská společnost je často jen převrácené zrcadlo společnosti západní – prochází peripetiemi, kterými si nedávno prošly i evropské národy.
Kdo tady tahá za kratší konec? Ilustrační foto AP
Stejně jako řada evropských zemí po první světové válce prožíval arabský svět oproti triumfujícímu Západu dlouhá desetiletí frustraci a ponížení, která po éře kolonialismu vyvrcholila v ostudné porážce koalice arabských států ve válce s Izraelem v roce 1967, kdy arabské armády, které byly ve velké přesile, utrpěly během šesti dnů zdrcující porážku. Další porážku utrpěli muslimové v Indicko-pakistánské válce v roce 1971.
Arabské elity začaly hledat něco, co by jim mohlo vrátit ztracené sebevědomí. Cestu naznačila islámská revoluce v Íránu v roce 1979 a pak porážka světové velmoci prostými mudžahedíny v Afghánistánu. Od 80. let minulého století začala opozice proti zkorumpovaným islámským autoritářským režimům používat místo dosavadního socialismu a nacionalismu, které byly importované ze Západu, islamistickou rétoriku, která ovšem měla stejný účel – sloužila jako politický nástroj.
Ze stejných důvodů politické instrumentalisace se islámu chopily i režimy, které se dosud stavěly jako ryze světské. Irácký režim tak zaútočil na Kuvajt s výkřikem Alláh akbar! Něco podobného jsme viděli na začátku 90. let na Balkáně, kde dosud vládnoucí komunisté poté, co se komunismus ukázal jako odepsaný, bez sebemenších výčitek konvertovali od internacionalismu k nacionalismu.
Jednou ze základních chyb je kreslit mezi Západem a islámem dělící čáru, která je snad daná. Ve skutečnosti existuje desítky nejrůznějších čar, které se často ukážou důležitější, než je kulturní či náboženská diferenciace. Tak například ve válce v bývalé Jugoslávii zaútočil „křesťanský Západ na srbské „křesťany při obraně kosovských muslimů.
Podobně islámské státy nakonec souhlasily s útokem světového společenství, ovšem de facto Západu, na režim afghánského Tálibánu. Je to pochopitelné, protože ačkoli se tálibánci stavěli do posice strážců toho pravého islámu, ve skutečnosti tato islámská sekta ohrožovala nejvíc ze všeho právě svět islámu a na prvním místě islámské režimy. K tomu má islámským extremistům mimo jiné sloužit protizápadní rétorika.
Angela Merkelová má jistě pravdu, když požaduje větší integraci muslimské komunity do evropské společnosti. Problém je ovšem s tím, jak to provést. Existují totiž minimálně dva možné scénáře, jak je názorně ukazují právě novodobé německé dějiny. Snaha po „pacifikaci německé společnosti po roce 1918 skončila, na rozdíl od té po roce 1945, katastrofou.
Autor: Petr Placák