Petr Placák, 14. prosince 2010, psáno pro Presseurop
Minulý měsíc oznámil německý ministr obrany Karl-Theodor zu Guttenberg před armádními důstojníky v Drážďanech, že Německo k 1. červenci příštího roku zruší povinnou vojenskou službu. Branná povinnost má sice podle návrhu nadále zůstat zakotvena v německé ústavě, jen by nebyla uplatňována.
Skují své meče v radlice a svá kopí ve vinařské nože. Nezdvihne již meč národ proti národu, ve válce se již nebudou učit. (Iz 2,4)
Německo je jednou z mála zemí Evropské unie, kde stále ještě platí všeobecná branná povinnost pro muže od 18 let věku. Kromě Němců mají brannou povinnost například ještě Dánové, Rakušané, Řekové nebo Estonci – v České republice byla zrušena před pěti lety. Když se podíváme na mapu světa zemí, kde je dosud branná povinnost, tak červeně je označena skoro celá Asie s výjimkou Indie, pak většina Afriky, kromě jejího jižního cípu, a celá Latinská Amerika – mimo Chile a Argentinu.
K systémovému zatažení mas do válčení, jak je de facto známe dodnes, došlo během francouzské revoluce. V roce 1793 zavedli revoluční jakobíni miliční systém, který de facto znamenal všeobecnou brannou povinnost pro muže od 16 do 25 let. I když brannou povinnost určitých sociálních vrstev zavedla již Marie Terezie několik desetiletí předtím (rekruti se ovšem mohli vykoupit), zde poprvé byla branná povinnost zavedena ve jménu národního ideálu, který měl napříště občanům „posvětit nasazování vlastního života.
Jak je celá věc ošemetná, se ukázalo hned poté, co revoluční armády překročily hranice Francie, z obrany „ohrožené vlasti přešly do útoku a snažily se vnutit francouzský řád zbylé Evropě. Z francouzských obránců vlasti se rázem stali nástroje v tradiční mocenské hře, kdy vojáci nasazují životy v zájmu někoho jiného za něco, co jim je cizí.
Francouzská revoluce válku zdemokratisovala. Byl to pokrok?
Utopičtí liberálové 19. století byli přesvědčeni o tom, že společenský pokrok, rozvoj ekonomie, vědy a techniky, které umožní zobecnění vzdělání založeného na rozumu a zdravém úsudku, učiní jednou provždy konec primitivní a archaické podobě střetu zájmů, jakou je bezpochyby válka.
Opak se ukázal pravdou. Demokratisace válčení vedla nakonec k totální válce, která v hloubce brutality a rozsahu destrukce nemá – ovšem právě také díky rozvoji vědy a techniky – v dějinách obdoby. Z branné povinnosti, která mohla snad ještě během válečných operací v 19. století být spojována s vlastenectvím, se ve 20. století až příliš často stala pouhá spoluúčast na zločinu.
Všeobecná branná povinnost se ve 20. století stala de facto pastí, ve které mohla uvíznout jakákoli osoba mužského pohlaví, která se na základě běhu vnějších událostí ocitla uprostřed autoritativního státu. Muž, který jinak neměl s režimem zhola nic společného, byl tak přinucen účastnit se jeho válečného dobrodružství, ať už v uniformě německého wehrmachtu, sovětské rudé armády nebo třeba polské lidové armády v srpnu 1968. V roce 1981 se mohlo snadno stát, že by se čeští mladíci, kteří měli tu smůlu, že byli zrovna na vojně, museli se zbraní v ruce zúčastnit pacifikace Polska, protože jinak by je čekal vojenský soud, který je mohl v době ohrožení státu odsoudit k trestu smrti.
Tento státní moloch, který vše požírá, je ovšem výdobytek novověku – „temný středověk, jak nás po léta učili ve školních škamnách, něco podobného neznal. Válčení bylo založeno na složitém systému bilaterálních a multilaterálních smluv, uzavřených mezi suverénem, tedy legitimním vládcem daného území, a jeho leníky.
Smluvně se upravovaly věci, které by v době moderních režimů, a to nejen diktátorských, ale stejně tak i demokratických, byly nemyslitelné. Povinnost vojenského tažení se například omezovala podle délky doby tažení, oblasti válčení či okruhem osob, které jsou povinny se tažení zúčastnit, případně za jakých podmínek se může dotyčná osoba vykoupit, za jakých okolností může vůbec panovník požadovat válečné tažení, proti jakému nepříteli je možno vytáhnout do boje, jak často, v jaké roční době a na jak dlouho je možno svolat vojsko, s jakou výzbrojí a vystrojí se mají účastníci tažení dostavit atd. atp.
Omezeno bylo ovšem už samotné vyhlášení války, což se ve středověku vyvinulo v samotnou teorii tzv. spravedlivé války, která vycházela z učení jednoho z nejvýznamnějších raně křesťanských teologů sv. Augustina. Podle Augustina je válka vždy bezprávím, když vojevůdce vedou zvrácené záměry a citové podněty, žádost, krutá pomstychtivost, nesmiřitelné a nesmiřující myšlení, vzpurná zlost, touha po moci nebo ctižádost. Válku lze ospravedlnit jen tehdy, když v ní chybí hříšné motivy a snaha získat kořist. Proto má mít voják svůj žold. Podle Augustina jsou nejdůležitější positivní cíle: obnova míru a narušeného řádu a spravedlnosti.
Ve 13. století výše uvedené rozvedl Tomáš Akvinský, podle které je zlo války možno ospravedlnit jen z následujících příčin: Válku může vést jen legitimní moc, která musí mít legitimní důvod (tím je výhradně utrpěné bezpráví), musí válku vést s úmyslem dosáhnout dobra, to znamená obnovit mír, spravedlnost a řád, a ve snaze zabránit dalším škodám – obrana musí být vždy přiměřená a nesmí způsobit víc škody než sama agrese. Zároveň Akvinský zdůrazňoval, že je nejdříve nutné podniknout vše pro to, aby se válce zabránilo.
V praxi se pochopitelně tyto universální zásady často porušovaly, stejně jako se dnes porušuje mezinárodní právo. To však nic nemění na podstatě věci, kterým je většinová shoda na existenci nadosobního morální řád, ke kterému se může daná společnost vztahovat a který je v obecném dobru nutno dodržovat, chránit a bránit.
Zrušení či pozastavení všeobecné branné povinnosti je tedy vlastně takový návrat ke středověku. Není na tom vůbec nic paradoxního, protože universální středověká křesťanská společnost řešila obdobné problémy mezinárodní a nadnárodní povahy, které řešíme i my dnes po skončení éry národních států, které nebyly ničím omezeny – z vnějšku a často ani zevnitř.
Nezdvihne již meč národ proti národu, ve válce se již nebudou učit…
Autor: Petr Placák