Postoje Čechů k EU. Komentář k výzkumu


Petr Placák, EUROSKOP, 24. října 2011

Interpretovat průzkum veřejného mínění s podobným zadáním je vždycky obtížné. V posouzení výhodnosti či nevýhodnosti členství v instituci, která je natolik vzdálená běžnému životu, jako je Evropská unie, se promítá celá řada názorů, které spíše než racionální úvahou jsou součástí psychologie a nebo jsou ovlivněny národně-ideologickými stereotypy, který klady a zápory ve vztahu národní společnost versus nadnárodní instituce hodnotí v duchu národního romantismu 19. století.

Výzkum IPSOS Tambor pro Euroskop – 5 procent Čechů je proevropských

Český vztah k EU. Jako k Rakousko-Uhersku

Můžeme to dobře vidět na vztahu české veřejnosti k bývalé habsburské monarchii. Bylo to toto nadnárodní uskupení, které po úpadku české státnosti na konci středověku, zajistilo českým zemím jejich poměrně důstojné přežití do doby národního obrození 19. století. Ačkoli bylo Rakousko českými národovci prezentováno jako „žalář národů, ve skutečnosti bylo kolébkou moderní české společnosti: rozvoje českého průmyslu, českého bankovnictví, české vědy a kultury, politického stranictví ne na základě stavovském, ale rozděleného podle ideového zaměření – všechno, na co navázala 1. republika, mělo počátek v příznivém klimatu nadnárodní habsburské monarchie. Přesto mají dodnes Češi k této líhni své moderní existence mírně řečeno ambivalentní vztah.

S Evropskou unií je to podobné. Všestranný hospodářský, právní, sociální, ekologický… rozvoj českého státu po pádu komunismu v listopadu 1989 si nelze představit bez naší úzké kooperace s Evropskou unií a posléze s naším plnohodnotným členstvím v této celoevropské instituci. Přesto je dnes postoj větší části Čechů k tomuto nadnárodnímu uskupení skeptický.

Graf - vztah Čechů k EU

Zdroj: IPSOS TAMBOR

Národ skrze jazyk

Je v tom jistě i pozůstatek národně nevyzrálého přesvědčení o existenci národa skrze jazyk, zatímco stát a jeho zahraniční politika, stejně jako třeba banky, průmysl, obchod a další atributy existence jakékoli svébytné společnosti na státní úrovni, jakoby v tom hrály druhořadou roli.

K tomu se pojí i chiliastická představa o konci dějin, jak ji v euforii po pádu komunistického impéria v roce 1989 načrtl americký politolog Francis Fukuyama a jejíž obdoba zde vládla už po roce 1918 – a stačilo pak pouhých dvacet let, aby byla v troskách. Představu, že jsme došli do cíle, a tak to zůstane na věky, v Česku pěstují především určité liberální nebo liberálně se tvářící kruhy, podle kterých veškerý světaběh určují tržní vztahy, a těch když se budeme držet, tak máme jednou provždy vyhráno. To je ovšem „klasická utopie, která je – jako každá utopie – nebezpečná: odvádí pozornost od reálných hrozeb, které se ve světě po konci studené války kumulují bez nejmenšího ohledu na tržní vztahy.

Ztráta elit

V české nechuti k nadnárodním institucím hraje roli i určitý „civilizační či „politický deficit české společnosti, která na počátku novověku přišla o své elity, tedy deficit schopnosti umět si spočítat rizika a náklady, sečíst výhody a nevýhody ne jen v rovině fungování rodiny, ale i v zájmu širšího národního společenství. V jednom případě tak sami sebe absurdně přeceňujeme, abychom v druhém případě sami sebe absurdně nedocenili.

Jako protipól k výše uvedenému skepticismu, která vychází z iracionálních či ideologicky jednostranných pohnutek, bychom ovšem mohli uvést zahraniční politiku první republiky pod vedením Edvarda Beneše, který před očima nic netušícího obyvatelstva republiky stavěl vzdušné zámky exklusivních vztahů Prahy a Paříže, Československa jako miláčka dohodových mocností. Když pak došlo ke krizi a každý se snažil zachránit sám sebe bez ohledu na ostatní, dospěl k opačnému extrému – k přimknutí Československa k politicky, kulturně i historicky zcela odlišnému Sovětskému svazu, což mělo pro české země katastrofální důsledky.

Skepticko-optimistický vztah k EU

Z neschopnosti se orientovat ve světě, v jeho ambivalentnosti, v jeho hrozbách i výzvách, plyne i neschopnost nacházet národní zájmy jako výsledek součtu mnoha často i protichůdných faktorů. Ve vztahu k EU je třeba vždy hledat jakýsi „skepticko optimistický, tedy vyvážený vztah, který vyplývá ze stejných hodnotových postulátů (Západ nám nemůže vnutit nějaké hodnoty, protože je máme stejné), vzájemné bezpečnosti (vojenská agrese ze strany EU či ČR je vyloučená, vedle toho závazek obrany společně sdílených hodnot vůči jakémukoli vnějšímu ohrožení) a vzájemné výhodnosti a prospěšnosti – pětiset milionová Unie jako prostor volného pohybu zboží, osob (pracovníků i podnikatelů), služeb a kapitálu, což je téměř „ideální projekt nadnárodního uspořádání, zvláště pro středně velké či malé státy.

Vezmeme-li v potaz, že nedůvěra k institucím přirozeně roste podle toho, jak se tyto instituce občanu vzdalují (tedy od místní radnice přes okresní či krajské zastupitelstvo a národní vládu po Evropskou unii), není výsledek průzkumu agentury IPSOS zas až tak „skeptický, jak se může na první pohled jevit.

Češi skeptičtí k současné podobě EU

I když 45% dotazovaných vyjádřilo záporný postoj k EU (33% bylo kladných), v otázce, zda by měla Česká republika být v centru dění EU a případně se stát součástí silnějšího jádra států, se tento poměr obrátil: 45% dotázaných se vyslovilo pro a 33% s tím nesouhlasilo.

Z toho je zřejmé, že občané ČR nejsou proti Unii jako takové, ale spíše jim vadí stávající podoba EU, a nebudeme jistě daleko od pravdy, že názory lidí podstatně ovlivnila současná krize eura a s ní i zpochybnění celého integračního procesu – na prvním místě otázka pomoci státům, které si žily na vysoké noze na úkor států hospodárnějších a pilnějších.

Palacký včera i dnes

Výsledky průzkumu bych tady dal do souvislosti s dvěma výroky „otce národa Františka Palackého na adresu nadnárodní habsburské monarchie, které jsou jen zdánlivě protikladné. První je vyjádření českého politického vůdce: „Byli jsme před Rakouskem a budeme i po něm. Druhý je výrok Palackého historika: „Zajisté, kdyby státu Rakouského nebylo již od dávna, musili bychom v interessu Evropy, ba humanity samé přičiniti se co nejdříve, aby se utvořil. První výrok je aktuální politicko-taktické vyjádření, zatímco druhý výrok vychází z nadčasového pohledu, který se dívá na dějiny ne v řádu měsíců či roků, ale z pohledu desetiletí.

Autor: Petr Placák, Euroskop

Sdílet tento příspěvek

Další aktuality