Petr Placák, EUROSKOP, 7.listopadu 2011
Minulý týden nepálská policie brutálně rozehnala pokojnou demonstraci exilových Tibeťanů, protestujících proti vzrůstajícímu čínskému útlaku v okupovaném Tibetu. Policejní akce je důsledek „obchodů“ této malé hornaté země s Pekingem.
Po čínské okupaci Tibetu a následnému brutálním potlačení tibetského povstání v roce 1959 uprchly do exilu desetitisíce Tibeťanů v čele s tibetským dalajlámou, který našel asyl v Indii. Menší část Tibeťanů se pak uchýlila do Nepálu. Další budoucí exulanti se snažili vzdorovat čínské převaze v Tibetu. Pomáhala jim přitom americká CIA, v jejímž rámci působili i čeští a polští piloti z druhé světové války z britské RAF (pro vysazování tibetských paravýsadků s vysílačkami, shoz vojenského materiálu byly používány rovněž z druhé světové války proslulé létající pevnosti B-17).
Tato éra však skončila, když se americkým prezidentem stal Richard Nixon, jehož hlavní zahraničně politickou prioritou se stalo navázání diplomatických vztahů s Čínou. Když v roce 1969 došlo k roztržce mezi Pekingem a Moskvou, zahájily oba státy politiku sbližování. Čínská podmínka americké straně přitom zněla: Přerušit vztahy s Čínskou republikou – Tchajwanem a přerušit veškerou podporu Tibetu.
Pro tibetský odboj to znamenalo více méně konec, i když je třeba říct, že v tomto případě vycouvali Američané ze svého spojenectví poněkud kultivovaněji, než tomu bylo například ve Vietnamu. CIA spustila program „resocialisace tibetských bojovníků, kdy jim právě v sousedním Nepálu pomáhala v zakládání obchodních firem, továren na koberce, turistických ubytoven nebo rehabilitačních center včetně postavení hotelu Annapúrna v nepálské Pókhaře, který je dodnes vyhledávaný západními turisty přijíždějícími do Nepálu na výšlap do hor.
Tibetský mnich sražený na zem při zásahu nepálské policie proti Tibeťanům protestujícím před čínskou ambasádou v Kátmandu. Foto AP
Američané, kteří se snažili aspoň zezačátku Tibeťanům pomoci, ovšem nebyli jediní mnichované, kteří nechali Tibet na holičkách. Nejhůře se ve věci Tibetu choval indický „Daladier premiér Nehrú opojený fantasmagorickou visí postkoloniální, mírové a soběstačné Asie – celoasijským bratrstvem, ve kterém by Čína měla být základním kamenem. Z této zcela nerealistické představy pak vycházely veškeré ústupky Nehrúa komunistické Číně, která jeho panasijský sen pochopitelně nesdílela. To ji ovšem nebránilo v tom, aby plně nevyužívala Nehrúovy podlézavosti. (Pokud chceme hledat paralely v naší historii, dal by se vztah Nehrú – Mao dobře přirovnat ke vztahu Beneš – Stalin.)
I když Indie dalajlamovi poskytla asyl, její pomoc se tím vyčerpala. Nehrú ve své pročínské politice podlézavosti, která se „po zásluze ukázala sebevražedná (viz Mnichov), naopak zakazoval tibetskému vůdci mluvit se zahraničními novináři a bránil tomu, aby se tibetská otázka dostala na přetřes v parlamentu. Proti Nehrúovi se ovšem postavila indická veřejnost, tisk a část politických elit, která si na rozdíl od svého vizionářského premiéra dokázaly spočítat, že jedna a jedna jsou dvě. Nehrúova politika appeasementu totiž zcela zákonitě postavila Indii do nové, nebezpečné situace. Tibet byl po staletí přátelským severním sousedem Indie a 4 300 km dlouhá hranice mezi oběma zeměmi byla po staletí bezproblémová. Komunistická expanse do Tibetu ovšem tuto přirozenou, kulturní a geografickou (Tibet je náhorní plošina) severní ochranu Indie rázem změnila v hrozbu.
Existuje nepálský maoismus nebo je jen jeden – čínský? To budou muset v brzké době řešit dnešní vládci Nepálu. Na snímku nepálští komunisté při uliční protestní akci 17. května 2009. Foto AP
Podobně jako se západním mnichovanům dostalo vbrzku „odměny za jejich servilnost vůči agresorovi, došlo i na appeasement pana Nehrúa. Čínská armáda se začala masivně seskupovat podél tibetsko-indické hranice a 22. října 1962 Čína Indii z Tibetu napadla.
Poté, co se v Nepálu chopili moci pročínští maoisté, se situace opakuje. Peking nejdříve Nepálce zavázal velkorysými nabídkami hospodářské pomoci a investic do infrastruktury a pak začal „tlačit na pilu. V rámci toho vyvíjí tlak na Nepál, aby tvrdě zasahoval proti exilovým Tibeťanům, kteří žili dlouhá desetiletí v této zemi v poklidu. Ponížením nepálské policie na represivní složku čínských komunistů si ovšem současní vládci v Nepálu řežou větev sami pod sebou. Podobnými akcemi proti exilovým reprezentantům nezávislého Tibetu mají nakročeno k tomu, aby se Nepál stal další čínskou provincií.
Autor: Petr Placák
